Filmaři se musejí spojovat se zahraničím, říká střihač Libor Nemeškal

V čem tkví kouzlo filmového střihu? Čemu se lze přiučit v zahraničí? A který žánr se postprodukuje nejzajímavěji? Nejen na to bude odpovídat Libor Nemeškal, producent a střihač ve studiu Kouzelná a pedagog střihové skladby na FMK UTB ve Zlíně v dnešním výletu do světa umění!

Co vám na filmovém střihu připadá nejzajímavější? Pro běžného laika je to zkrátka spojování již natočených záběrů za sebe…

Střihač je vlastně prvním divákem filmu. Pomáhá režisérovi nejen film “poslepovat”, ale také vybírá jednotlivé části, určuje jejich pořadí, pomáhá dramaturgii, dávkuje informace, vytváří rytmus, ovlivňuje výkony herců, pracuje s emocí diváků a mnoho dalšího. Každý projekt je v mnoha ohledech jiný, a právě ona rozmanitost, neustálé objevování a učení se, to mi na práci střihače asi přijde nejzajímavější.

Jak velkou svobodu střihač ovšem má? Předpokládám, že se to liší režisér od režiséra, ale jak často se vám třeba daří prosadit si během střihu svůj nápad vůči tomu, s čím k vám jde režie? 

Střihová skladba je hlavně o komunikaci, a to nejen o komunikaci prostřednictvím filmu směrem k divákovi, ale také o diskuzi s dalšími složkami filmového štábu. Někdy je ta diskuze velmi plodná a do díla se tak mohou dostat originální nápady a myšlenky, které doslova vytrysknou na povrch až právě díky kolektivní spolupráci. Jindy ale vztahy ve štábu mohou značně drhnout a v krajních případech se střihač jen těší, až bude film odevzdaný. Také samozřejmě závisí na typu projektu či předchozích zkušenostech s režisérem, producentem či klientem.

U některých filmů jsem dostal při střihu vyloženě volnou ruku a někdy byl výsledek relativně hodně vzdálený původnímu záměru. V ideálním případě si ale za mě střihač s režisérem vzájemně naslouchají, respektují své názory, nebojí se je reálně vyzkoušet a musí být schopni občas přiznat, že nápad toho druhého byl prostě tentokrát lepší!

Z pozice střihače jste postupně stále častěji přecházel i do produkce. Byla to pro vás znouzectnost anebo něco přirozeného? 

Jednalo se nejspíš o přirozený proces, i když vlastně stále sám sebe označuji jako producenta s velkou nadsázkou. U každého projektu, kde se podílím na produkci, si myslím, že už je to naposledy. To se mi u střihu zatím naštěstí moc nestává!

Takže by se dalo říct, že v Česku musí filmař rozumět tak trochu všemu, aby byl úspěšný?

To opět samozřejmě závisí na mnoha faktorech. Osobně jsem příznivcem spíše úzce specializovaných filmových profesí, které spolu organizovaně spolupracují, než tzv. “generalistů”, tedy lidí, kteří umí od všeho trochu. Tento přístup je ale vhodný zejména pro rozsáhlejší a finančně zajištěné projekty. V zemích s rozvinutými filmovými trhy jde často míra specializace profesí ještě mnohem dále a například jako střihač můžete celý život pracovat třeba jen na hudebních videoklipech. Taková situace u nás na(ne)štěstí zdaleka není. Čím méně peněz na realizaci díla je, tím více se vám jako tvůrci vyplatí rozumět “tak trochu všemu”.  

Jste podepsán pod díly řady různých žánrů – který styl či dílo vám ale z hlediska střihu připadá nejvíce zajímavé? 

Každý žánr, formát či typ projektu s sebou dle mě nese jistá pozitiva i úskalí. Například u animovaných filmů má střihač možnost kreativně pracovat již od prvního konceptu, samotná výroba je pak ale značně časově i finančně nákladná. Často tak jde mnohem více o lidi, se kterými na filmu spolupracuji, než o témata a žánry. Pokud se do střižny těším, je to z velké části právě kvůli jisté “chemii”, která při tvorbě filmu jako kolektivního díla může nastat.

Dnes se už věnujete i výuce, do jaké míry ale působíte “již” jako pedagog a producent zároveň “ještě” jako stříhač? 

Střih pro mě není pouze povoláním, ale do značné míry i koníčkem. Pokud bych navíc úplně přestal stříhat, asi bych velice rychle neměl co svým studentům předávat. Jsou to pro mě organicky propojené nádoby, jelikož při každé realizaci přemýšlím, co bych mohl přenést do výuky. Kontakt se studenty mě naopak neustále motivuje k další tvorbě i její reflexi. Někdy je samozřejmě těžké komunikovat s produkcí či režiséry, že s nimi kvůli dalším závazkům můžu pracovat pouze tři pracovní dny v týdnu. Dokud ale budu mít možnost, nechtěl bych se stříhání vzdát.

Působíte i jako člen Rady animovaného filmu. Jak si dnes v éře globálních digitálních blockbusterů stojí český animovaný film? 

Jedním z hlavních cílů založení neformálního tělesa Rady animovaného filmu, která má nyní více jak 100 členů, byla právě snaha o každoroční reflexi české animace. Krátké animované snímky, které jsou u nás většinou úzce napojeny na školní prostředí, zaznamenaly v posledních letech množství opravdu významných úspěchů. 

Za všechny zmíním alespoň film Dcera, oceněný mimo jiné studentským Oscarem, prestižní cenou CILECT či nominovaný dokonce i na Oscara “profesionálního”. Vyrábět celovečerní animované filmy pouze v českém prostředí je ale v mnoha ohledech komplikované. Mezinárodní projekty, na kterých se česká animační industrie v poslední době podílela a podílí, však ukazují možnou cestu dalšího směřování. 

Pokud se podívám například na mimořádně pozitivně přijaté filmy Fany a pes, Moje slunce Mad, Přes hranici či Myši patří do nebe, ve kterých je česká stopa velice podstatná, jsem ohledně dalšího vývoje celkem optimistický. Před námi je ale samozřejmě ještě velký kus práce!  

To je dnešní situace, ale co historie české a československé animace? Jde skutečně o něco, co obstojí v dějinách světového filmu jako svébytná entita? 

V mezinárodním prostředí má stále “česká animace” velice zvučné jméno, které vychází právě z naší historie. Ve většině případů je to úzce spojeno s inovativními přístupy k animaci, netradičními formálními postupy a s kreativitou ve vyprávění, obvykle tedy v krátkometrážní tvorbě. Jména jako Zeman, Týrlová, Švankmajer či Pavlátová jsou známá po celém světě. Nejsem si jist, zda má jakékoliv jiné odvětví takový mezinárodní zvuk jako právě česká animace.

Občas mám pocit, že u evropského a amerického filmu je snazší vyjmenovat jejich rozdíly než to, co je spojuje. Co vám z hlediska obou kinematografií fulbrightův výjezd dal? 

Já jsem byl už na škole vedený spíše k “americkému” způsobu vyprávění příběhů ve filmech. Až díky Fulbrightovu stipendiu jsem ale mohl pochopit, co skutečně “filmový průmysl” v pravém slova smyslu znamená. Ta zkušenost pro mě byla v mnoha ohledech zásadní. Jakým způsobem v USA film učí i tvoří, jak jsou organizováni, vždy připraveni, jak své projekty prezentují… to vše jsem se pokusil vstřebat a transformovat do své další pedagogické i tvůrčí praxe. Neustále se snažím vyvíjet a posouvat dále, zkušenost z Fulbrighta je ale pro mě jedním ze stěžejních stavebních kamenů, ke kterému se i po letech vracím.   

Na co momentálně v budoucnu připravujete? Jaký projekt máte rozpracovaný? 

S kolegou a kamarádem z Kouzelné animace Petrem Babincem se nám v letošním roce po relativně komplikovaném jednání podařilo odkoupit původní Baťův filmový ateliér, tzv. Kudlovskou stodolu. Jedná se o historickou kulturní památku, kterou jsme se rozhodli zachránit před spadnutím a vrátit do ní filmařský život. To je momentálně asi náš největší projekt, i když vlastně spadá spíše do oblasti volnočasových aktivit a koníčků.

Z filmových projektů právě dokončujeme dokumentární film reflektující období sametové revoluce ve Zlíně s názvem Sametový Zlín, do výroby nám jde loutkový animovaný film U Nalitýho voka a ve vývoji mám moc pěkný kolektivní projekt animátorek na mateřské dovolené Animami. Připravuji také publikaci reflektující dějiny české střihové skladby, takže nudit se v dalším roce určitě nebudu! 🙂  

Co významného by mělo zaznít o vašem oboru, ale obvykle nezaznívá? 

Asi se budu opakovat, ale napadají mě dvě věci ke střihové skladbě: Filmový střih je velmi kreativní a zajímavý proces. Střihačka či střihač se významným způsobem podílí na vzniku filmu, často mnohem více, než jsou režiséři ochotni přiznat!

Zrealizováno spolu s Fulbrightovou komisí, video rozhovor také níže:

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz