Hlavní obsah

Zlata Adamovská: Já a růžový bonbon? Ani náhodou

Měla sladké dětství, aby taky ne, její táta byl vyhlášený cukrář. A byl i jejím největším fanouškem, který ji v osmi letech poprvé postavil před filmovou kameru. „I později byl absolutně nadšený ze všeho, co jsem natočila,“ říká herečka Zlata Adamovská (62).

Foto: Lenka Hatašová

Zlata Adamovská

Článek

Odchytnout za pandemie a v době karantén obsazovanou umělkyni „naživo“ je pro novináře téměř nemožné. Když zrovna netočí, nehraje v divadle, nepečuje o vnoučata, ráda cestuje.

Na poslední velké cestě byla poměrně nedávno, koncem roku 2021 v Kostarice. I proto, a ráda, souhlasím s online rozhovorem.

Ráno prý u vás začíná tím, že vám manžel uvaří kávu. Pijete černou? S mlékem? S cukrem?

Máte přesné informace. Je to takový náš malý rituál. Přináší mi černou a bez cukru.

Vybíráte odrůdy? Nebo vám „stačí“ třeba instantní?

Ne, ne, jen espresso z kávovaru z čerstvě umleté kávy. Nejraději mám stoprocentní arabiku.

A vaří tu kávu váš muž proto, že je skřivan? A vy sova?

Ne, proto, že chce, abych byla spokojená a dobře naladěná do celého dne. Já mu zase na oplátku občas něco dobrého uvařím.

Stačíte se při svém pracovním tempu a častém brzkém ranním vstávání na natáčení ještě běžně nasnídat?

To ano, bez snídaně bych neodešla z domu. Pokud mám opravdu naspěch, vezmu si třeba aspoň mandarinku do auta.

U nás to pořád vonělo vanilkou, máslem a marcipánem. No, a protože se o to všechno pečení a cukroví postaral táta, já jsem typická „kovářovic kobyla“. Neumím to, a abych pravdu řekla, ani mě to moc nebaví

Vím, že váš tatínek byl cukrář. Je pravda, že se vyučil u legendárního Myšáka v Praze? Vlastně omylem?

Ano, to je taky pravda. Jeho tatínek ho vedl do učení na sedláře, ale cestou z nádraží šli kolem Myšáka, kde visela cedule, že přijmou cukrářské učně, a tak ho děda přihlásil tam a bylo.

Pečete podle tátových receptů? Máte v sobě „chuť dětství“ spojenou s nějakým jeho konkrétním receptem?

Moje dětství bylo opravdu sladké. U nás to pořád vonělo vanilkou, máslem a marcipánem. No, a protože se o to všechno pečení a cukroví postaral táta, tak já jsem typická „kovářovic kobyla“. Neumím to, a abych pravdu řekla, ani mě to moc nebaví. V životě jsem neupekla ani kousek vánočního cukroví. No vidíte, a žiju!

Foto: Profimedia.cz

Titulní roli ztvárňuje v Misery, adaptaci slavného románu Stephena Kinga v pražském Studiu Dva.

Byl také nadšený fotograf a kinoamatér. Dokonce s vámi natočil i amatérský film. O čem byl?

Byl o malé osmileté holce Zlatunce a jejích všedních dnech. Byl to spíš takový „hraný“ dokument. Táta mě prostě postavil před kameru a řekl mi, co mám dělat a říkat, a pak to celé sestříhal na takové speciální mašince. Dokonce ty kousky filmu lepil k sobě. Myslím, že by koukal, jaké jsou dnes možnosti a technické vymoženosti i pro amatéry.

Máte ten film ještě?

Mám ho schovaný, a dokonce překopírovaný na videokazetu. Budu s ním muset nějak naložit, aby přežil na modernějším nosiči. Rozhodně se s ním ale nebudu chlubit na veřejnosti.

Tatínek vás tedy ve snu být herečkou podporoval. Co maminka? Nechtěla pro vás jinou budoucnost?

Táta se mi v dětství opravdu hodně věnoval, doprovázel mě dvakrát týdně na dramatický kroužek do Prahy, s oběma rodiči jsme pak jezdili do pražských divadel na představení.

Máma nebyla moc nadšená, že se chci stát herečkou, to je pravda, raději by mě viděla jako oděvní návrhářku. Já jsem totiž byla, vlastně jsem pořád, manuálně zručná, sama jsem si tehdy na sebe všechno šila podle svých návrhů. Takže z toho možná usoudila, že bych se tím mohla živit.

Klára Issová: Když se rozhoduji jen rozumem, není to ono

Styl

Kdo z nich pak byl přísnějším kritikem, když jste začala hrát v divadle, ve filmech, v televizi…, pracovat v rozhlase?

Kritikem? Táta byl absolutně nadšený ze všeho, co jsem natočila. Na každé premiéře byl mým největším fanouškem. V televizním programu měl zaškrtané ty pořady, ve kterých jsem hrála, a všechny mi je natáčel na video. Mám docela slušnou sbírku.

Máma mé práci tolik nefandila, ale ke stáru si také začala zaškrtávat staré reprízy a byla i nadšenou divačkou Ordinace v růžové zahradě. Ale doma jsme řešili jiné, spíš praktické věci, než abychom rozebírali moje role.

Neuvěřitelně manuálně zručná jste, jak vím, díky maminčině rodině. Je nějaká domácí práce, jak mužská, tak ženská, které se ale vysloveně vyhýbáte?

Já zvládnu poměrně dost věcí opravit nebo předělat, i kolo u auta vyměním, ale do čeho se nepouštím, je elektřina. Umím zahřebíkovat kabely, a to je asi tak všechno. No a pokud lze úklid či vaření považovat za ženskou práci, tak ani v jednom nespatřuji vrchol blaha.

Běhala jsem na chalupě v lese brzy ráno, kdy nebylo ještě takové vedro. Když jsem se vracela, manžel už čekal s kávičkou na zápraží a děsně mě litoval

Kvůli úspěšné komedii Ženy v běhu jste musela začít běhat, hodně jste trénovala. Máte ještě v mobilu běhací aplikaci, kterou jste si pro ten účel stáhla?

Kdepak, už ji nepotřebuji. Neběhám. A když, tak maximálně na louce s vnoučaty nebo po pláži u moře. Ale mám aplikaci na chůzi. Spíš takový krokoměr. Třeba během představení Misery ve Studiu Dva udělám 2600 kroků…

Foto: Cinemart.cz

V diváckém hitu Ženy v běhu si zahrála mámu, jež se rozhodla rozhýbat rodinu.

Zmíněný film měl obrovský úspěch v kinech. Vidělo ho tam více než 1,5 milionu lidí. Jak dlouho jste se na roli matky běžkyně vůbec připravovala?

Víte, já jsem nehrála profesionální běžkyni, to byla velká výhoda. Takže čím větší nedokonalost, tím větší plus. A tím pak ten herecký výkon může být pravdivější.

Ale připravovala jsem se hlavně z toho důvodu, abych to při natáčení udýchala. Běhala jsem na chalupě v lese brzy ráno, kdy nebylo ještě takové vedro. Když jsem se vracela, manžel už čekal s kávičkou na zápraží a děsně mě litoval.

Dobře, ráda tedy chodíte, ale stačí vám to k udržení dobré kondice, nebo děláte ještě něco? Přeci jen i na jevišti se hodně hýbete, fyzičku mít musíte.

Možná, že právě tam ji získávám. Mám v současné době na repertoáru ve Studiu Dva dvě náročná představení, Misery a Tři grácie z umakartu, kde se pořádně zapotím. Jinak mě baví plavání, jízda na kole a procházky v přírodě. Jak vidíte, nic mimořádného.

Vedle pobytu na chalupě, co vím, také často jezdíte do Mariánských Lázní. Proč zrovna tam?

Do Mariánek jsme s Petrem začali jezdit poměrně nedávno. Objevili jsme tam příjemný resort Reitenberger Spa Medical, který je ke svým hostům velmi přívětivý. I město má svůj klid, a hlavně dostatek přírody kolem sebe. A to nás baví.

Eva Holubová: Porodila jsem si nejlepší přítelkyni

Styl

Označila byste se tedy za lázeňský typ?

Jestli myslíte to, že sedím na lavičce, krmím holuby nebo v kavárně pojídám dortíky, tak to rozhodně ne. V mládí jsem si vlastně takhle návštěvníky lázní představovala. Přišlo mi to jako velká ztráta času.

Dnes už vím, že i zdraví potřebuje určitou údržbu, stejně jako auto, takže do lázní vyrážím za odpočinkem a takovým pomyslným „servisem“ sama sebe.

Jak tam vypadá váš obvyklý den?

V lázních se během jednoho dne nezotavíte, to je jasné, ale pokud bych měla jmenovat věci, které mě tam baví, tak jsou to masáže a koupele. Nevím proč, ale nejvíc si užívám masáž hlavy a chodidel. A protože nejsem líný válecí typ, ráda tyhle procedury prostřídám s procházkami anebo výlety po okolí. Pár dní mi k zotavení stačí a už při odjezdu se těším na lázeňský návrat.

Hodně lidí vás má spojenou s Ordinací v růžové zahradě. Vím ale o vás, že zrovna v růžové barvě se vám moc dobře nehraje, protože růžovou nemáte odjakživa ráda. Proč vám vadí?

Ani nevím, ale nikdy jsem si nekoupila nic vyloženě růžového. Myslím, že barva, kterou nosíte, má podtrhnout vaši osobnost. Já růžový bonbon nejsem ani náhodou.

Ve filmu nebo na divadle mi růžová tolik nevadí, tam může naopak doladit vaši roli nebo prostředí. A Ordinace v růžové zahradě je právě ten příklad.

Na každý díl, v němž hrajete, se musíte naučit mnoho stran ze scénáře. Lze jakkoli zprůměrovat, kolik je to stránek na díl?

Jak kdy. Navíc to jsou dialogové stránky čili taková půlstrana. Takže v průměru to bývá třicet takovýchhle stran. Někdy více, někdy méně.

Foto: Lenka Hatašová

„Budu dělat všechno pro to, aby se mi práce nestala rutinou, abych tu byla co platná jako manželka, máma i babička. A abych se mohla ještě podívat někam do světa, dokud se svět úplně nezblázní.“

Jak rychle jste se je schopná naučit?

Většinou se připravuji dost dopředu. Texty se učím nahlas, jdou mi lépe do hlavy, a hlavně ráno. Klidně se vzbudím v pět hodin a hodinku se učím. Jako do školy.

K seriálům z nemocničního prostředí patří i latinské názvy. Jak vám lezou do hlavy tyhle termíny? Můžete je mít někde napsané pro případ „výpadku“?

S latinskými názvy je to opravdu obtížné. Většinou jsou to složeniny několika slov. Tam se při učení často zarazím a rozplétám tu latinu takřka po slabikách. A jednou jsem byla pyšná na to, jak suverénně jsem se ten odborný název naučila, a při zkoušce mě odborný dozor zarazil, že takhle se to neříká.

Zjistili jsme, že přepisovač scénářů udělal chybu a já musela zapnout mozkové závity a nový výraz se naučit okamžitě.

K vaší práci patří v podstatě neustálé šprtání. Jaký je ideální scénář pro učení rolí? Sedíte doma? Pijete k tomu čaj?

Když jsem měla malé děti, učívala jsem se až v noci, když všichni spali. V mládí jsem zase v podstatě využívala každou volnou chvilku, třeba při jízdě v tramvaji. Dnes už potřebuji určitý klid a soustředění. Ráda se učím na chalupě na zápraží, kde mě vyruší maximálně štěbetání ptáků.

Teď mi ještě řekněte, s vaší dokonalou pamětí, musíte si poctivě vést diáře, abyste nezapomněla na nějakou schůzku? Nebo to dáváte z hlavy?

Už přes třicet let si kupuji stejný papírový diář. Snažím se, abych si všechny záznamy pamatovala, ale jelikož dneska mám už nějaké závazky nasmlouvané třeba půl roku dopředu, udržím v hlavě zhruba tak týdenní rozvrh.

Párkrát jsem diář ztratila a to byl malér. Diář a telefon si hlídám jako oko v hlavě. Protože noční můra všech herců je prošvihnout představení. To bych nikomu nepřála.

Petra Nesvačilová: Už jako malá holka jsem chtěla dělat velké věci

Styl

A stalo se vám to?

Bohužel ano. Byla jsem ještě na konzervatoři a hostovala jsem tehdy v Divadle na Vinohradech. Byla sobota před Vánoci a já jsem vyrazila do Kotvy na nákupy. Zapomněla jsem se ráno podívat do diáře, jestli nehraji. Prostě jsem myslela, že mám volný víkend.

Koukám do regálů a najednou mi na rameno poklepe můj kluk, se kterým jsem tehdy chodila. Jé, co tady děláš? Zeptala jsem se překvapeně. Za chvíli hraješ, shánějí tě z divadla. Málem jsem omdlela.

Šup do auta, v šatně bleskově do kostýmu a teprve po představení, které začalo o patnáct minut později kvůli mně, jsem se trochu zklidnila. Zato při pomyšlení, že by se mi něco podobného stalo dnes, se roztřesu jako tenkrát.

V době covidu jste si posteskla, že vám chybí cestování, večeře v nějaké hospůdce u moře. V listopadu jste si sen splnila. Kam jste vyrazila?

Na Kostariku. Nádherná příroda, Pacifik, Karibik, skvělé jídlo v hospůdce u moře, vše se podařilo. Jsou tam velmi vřelí, usměvaví lidé, nevystrašení covidem, v zemi dokonce zrušili armádu.

Je tam věčné léto, a ačkoli jsme tam nebyli přímo v období dešťů, i ten na nás čekal. Přestože nejsem z cukru, obrovská vlhkost, která je tam ve vzduchu a byla naším společníkem po celou dobu, mi doma nechybí. Ale pozdrav „Pura vida“, kterým se všichni zdraví a usmějí se na sebe, ten mi chybí velmi.

Foto: Profimedia.cz

„Vnoučata hlídám často, někdy i celý víkend,“ říká. Foto s manželem Petrem Štěpánkem a vnukem Viktorem.

V dětství jste měla velký sen – stát se řidičkou kamionu. Je pro vás důležité, čím na dovolenou jedete?

Ono stát se řidičkou kamionu byl můj sen proto, abych mohla vůbec za totáče vycestovat. Poprvé jsem vyrazila k moři trabantem do Polska a do bývalé Jugoslávie. A autem cestuji nejraději dodnes.

Můžu si zastavit, kde se mi líbí, zdržet se, jak dlouho chci. Do těch vzdálenějších zemí je ale letadlo nutností a já jsem za tenhle vynález světu vděčná. Dalšími jsou pak internet a šminky.

Přála bych si, aby byl tento rok klidnější, zdravější. Budu dělat všechno pro to, aby se mi práce nestala rutinou, abych tu byla co platná jako manželka, máma i babička. A abych se mohla ještě podívat někam do světa, dokud se svět úplně nezblázní

Máte také dvě vnoučata. Jste rozmazlovací, hlídací či jiný babičkovský typ?

Dětem musíte dát hlavně lásku. A o to se snažím i u vnoučat, hlídám poměrně často, někdy i celý víkend. V Praze jsem vděčná za dětská hřiště, na chalupě máme velkou zahradu a les, takže tam je hlídání jednodušší.

Za špatného počasí to jistí lego a interaktivní knihy s mluvící tužkou. Jednu pohádkovou jsme s Petrem dokonce vloni namluvili. Na Vánoce pod stromečkem byla radost veliká.

S manželem spolu pracujete často. Kde vás nyní mohou diváci společně vidět třeba v divadle?

Například ve Studiu Dva, kde hrajeme ve dvou představeních: v již zmíněné Misery a Vzpomínky zůstanou. Sama pak s kolegyněmi Ilonou Svobodovou a Anežkou Rusevovou hraji v komedii Tři grácie z umakartu. Na letní scéně na pražském Vyšehradě se i letos mohou navíc diváci těšit na další reprízy muzikálu Starci na chmelu.

Ivana Chýlková: Nepatřím mezi spasitele světa

Styl

Rozhovor vznikl v únoru, druhém měsíci pro numerology magického roku 2022. Dala jste si na rok plný dvojek nějaké předsevzetí?

Nemám je moc ráda. Přesto bych si přála, aby to byl rok klidnější, zdravější a abych si plnila přání během celého roku a nečekala až na dalšího Silvestra.

Budu dělat všechno pro to, aby se mi práce nestala rutinou, abych tu byla co platná jako manželka, máma i babička. A abych se mohla ještě podívat někam do světa, dokud se svět úplně nezblázní.

Může se vám hodit na Seznamu:

Reklama

Výběr článků

Načítám