Student maturitního ročníku gymnázia Jiřího Ortena Matyáš Danda se svým bratrem učitelem Přemyslem se rozhodli, že půjdou do Íránu. Pěšky. Kam je jejich kroky zavedly, kolik kilometrů zvládli ujít za 140 dní a jaké pocity z cesty mají?
Kdo koho oslovil první s myšlenkou vydat se pěšky do Teheránu? Proč jste chtěli jít zrovna tam?
M: Náš úplně původní plán byl dojít až do Thajska, jelikož to byl Přemkův dlouholetý sen a ze dvou předešlých cest v rámci Svatojakubské poutě1 jsme věděli, že nás tenhle typ cestování velice baví. Bohužel jsme kvůli politické situaci v Afghánistánu, Pákistánu a Barmě museli změnit plán. Rozhodli jsme se tedy na doporučení našich přátel, kteří o Íránu mluvili neskutečně hezky, dojít do Teheránu.
Každému by asi bylo jasné, že jít do Teheránu nebude žádná procházka růžovým sadem. Bylo těžké se navzájem přesvědčit a motivovat k realizaci plánu?
M: S přesvědčováním mezi námi to nebyl vůbec žádný problém, spíš bych to popsal jako takové „Chceš jít taky?” „Jo, tak jdeme.” S přesvědčováním rodičů, přátel a dalších osob už to bylo o něco málo složitější.
To si umím představit. Co vás vedlo k absolvování takto náročné výpravy?
M: K cestě nás minulý rok posunulo několik osobních věcí. Hlavně jsme si říkali, kdy jindy bychom měli jít na takovou cestu než teď? Ani jeden z nás nemá žádné děti, partnera ani práci, která by nás tu vyloženě držela, a zážitky pro nás vždy byly to nejdůležitější.
Myslím, že takovýto způsob získávání nových zážitků nejspíš nenapadne každého. Jak na váš plán reagovalo vaše okolí? Rodiče, škola, práce, kamarádi?
M: Popsal bych to jedním slovem. Rozpaky. Samozřejmě o nás měla rodina a přátelé strach, ale když viděli, jak moc si cestu užíváme a cítíme se naprosto bezpečně, rozpaky opadly a dostávali jsme neskutečnou podporu. Co se školy týče, tak musím říct, že mi vyšel pan ředitel opravdu vstříc. Nedokážu si představit, že by to na jiných školách, zvlášť v maturitním ročníku, prošlo, ale podporu ze strany školy jsem dostal a nemohl bych být vděčnější.
Protože mám maturitu na krku taky, nedokážu si představit, že bych se vydala na tak dalekou cestu. Na jak dlouho jste si zajišťovali uvolnění ze školy a práce?
M: Náš úplně původní odhad byl něco kolem šesti měsíců. Raději jsme počítali s delší dobou, protože jsme vůbec neměli představu o tom, jak cestu zvládneme. Po prvním týdnu se naše představy ohledně návratu snížily zhruba na dva týdny cesty, jelikož jsme očekávali v nejbližší budoucnosti smrt (zvlášť puchem), ale přežili jsme i druhý týden a nakonec celých 140 dní, i když občas to bylo trochu na hraně.
Kolik kilometrů jste za necelých pět měsíců zvládli ujít?
M: Celá naše cesta měla se vším všudy něco kolem čtyřech tisíc kilometrů.
Čtyři tisíce kilometrů dlouhou trasu se asi hodí dopředu naplánovat. Vy jste cestu plánovali detailně dopředu?
M: Naše plánování bychom mohli popsat tak, že jsme ještě večer před odchodem nevěděli, že půjdeme přes Gruzii a Arménii. Pokud je jedna věc, ve které jsme opravdu naprosto příšerní, je to plánování. Většinu cesty jsme šli tak, že jsme na Mapách.cz zadali další větší město, do kterého jsme chtěli dojít, a prostě jsme šli tím směrem. Shodou náhod nám tento typ cestování přinesl snad největší množství intenzivních zážitků.
Dostali jste se až do Teheránu, nebo se objevily nevítané komplikace?
M: Nakonec jsme z Prahy došli až do Jerevanu (hlavního města Arménie), což nebyl náš původní plán. Přece jenom to ale bylo zhruba 3 600 km. Problémem bylo, že v tu dobu Írán neposkytoval kvůli covidu cestovní víza, a ještě bychom na ně museli v Arménii čekat možná až několik týdnů.
Když jste nemohli ukončit cestu v Teheránu, klid na duši vám to jistě nepřineslo. Co jste se rozhodli podniknout dál?
M: Rozhodli jsme se, že bychom mohli z Jerevanu dostopovat domů. Velmi rychle jsme ale zjistili, že stopování opravdu není nic pro nás. Přesto nás odvážlivci, kteří nám zastavili, dovezli až do Srbska. Ze Srbska jsme přeletěli do Portugalska, odkud jsme znovu šli naše milované Camino2 do Santiaga de Compostely.
Překvapila vás nějaká země, kterou jste navštívili?
M: Jednoznačně musíme říct, že nás obrovsky překvapilo Turecko, které jsme si zamilovali. Strávili jsme tam zhruba měsíc a půl. Nachodili jsme něco před tisíc kilometrů a každý den jsme potkávali úžasné a neskutečně milé lidi. Myslíme si, že jsme za celý náš čas strávený v této zemi spali venku maximálně desetkrát, protože nás lidé vždy brali k sobě domů a nechávali nás u sebe přespat. Opravdu úžasní lidé!
Vidím, že mentalita lidí se s lokací opravdu hodně mění. Dalo by se říct, že čím bohatší lidé jsou, tím neochotněji pomohou. A obráceně. Asi to bylo hodně vidět na přechodu pomyslné hranice Evropy s Asií. Jak k vám lidé, které jste po cestě potkávali, přistupovali?
M: Za celou cestu jsme snad nepotkali jediného člověka, který by nám nepomohl. V každé zemi na nás byli lidé milí a neváhali nám pomoci, což nám ukázalo, že většina lidí je vyloženě dobrá a snaží se pomáhat.
Touto otázkou navážu na tu předchozí. Kde jste přespávali? Už mi je jasné, že na Orientu nebo v Zakavkazsku byli lidé vstřícnější, je to tak?
M: V podstatě ano, v Evropě jsme většinu času přespávali ve stanu, pod širákem nebo kde se dalo. Od Turecka dál pak bylo poměrně časté, že si nás lidé brali k sobě domů.
Jak jste vyřešili stravování? Předpokládám, že jste s sebou v batohu nenosili palačinkovač nebo rychlovarku.
M: S jídlem to bylo občas trochu náročné, protože kdo mě zná, tak ví, že jsem obrovský milovník jídla a když mám hlad, tak to se mnou není příliš velká zábava. Právě proto jsme vždy s sebou nosili nějaké jídlo, které jsme si mohli uvařit na vařiči. Když jsme měli možnost, šli jsme se najíst do nějaké hospody či restaurace.
Ocitli jste se v situaci, kdy byste opravdu neměli kde přespat?
M: S přenocováním jsme většinou problém neměli. Později v gruzínských horách to ale problém už byl. Začínala zima a v noci se teplota pohybovala v minusových hodnotách, což není úplně příjemné, i když váš spacák říká, že komfortní teplota je do -12. Mně to rozhodně nepřipadalo ani trochu komfortní.
Já osobně jsem tyto země nikdy nenavštívila, tak by mě zajímalo, jaké jídlo bych podle vás měla ochutnat.
M: Jakékoliv jídlo v Turecku. Je úplně jedno, co si tam objednáš, ale vždy se velmi dobře najíš.
Pokud jste poctívali svými častými návštěvami restaurace a čajovny, předpokládám, že jste si batohy nezatěžovali zbytečným množstvím jídla. Našli jste i tak nějakou věc, které jste se po cestě zbavili?
P: Během cesty jsme vyhazovali obrovské množství věcí od špatných ponožek až po vymačkávání poloviny tubičky zubní pasty, protože je „příliš těžká“. Člověk si uvědomí, že některé věci opravdu vůbec nevyužije. I když se mu zdálo před cestou, že to je úžasný nápad je tahat s sebou. Takhle třeba naše sekyrka na dříví skončila v popelnici po necelých sto kilometrech.
Sekyrka asi není tak nepostradatelná jako třeba vhodná obuv. Vystačili jste si každý s jedním párem bot?
P: Oba jsme během cesty měnili boty jednou, a to v Istanbulu po zhruba 2 tisících kilometrech. Matyášovy boty se totiž asi 60 kilometrů před Istanbulem úplně rozpadly, proto musel docházet v kroksách, a ty moje měly už také nějaké díry.
Díry v botách nebo 60 kilometrů v kroksách asi nebyl ideál. Měli jste vykreslené nějaké představy ohledně cesty, nebo jste věděli, do čeho jdete?
P: Už před začátkem jsme věděli, že to bude náročné. Neuvědomovali jsme si ale, jak moc. Být s někým 140 dní v kuse není vůbec jednoduché. Zvlášť když to je Mates, který každých 20 minut říká, že má hlad a bolí ho nohy. Ale vlastně si nedokážu představit, že bych takovou cestu šel s někým jiným, protože to je můj brácha, a když ho pošlu do háje, tak vím, že za půl hodiny si znovu budeme povídat o basketu.
Líbí se mi, že jste zmínili psychickou stránku cesty, já se chtěla zaměřit i na tu fyzickou. Pokud jste každý den ušli průměrně 28 a půl kilometru, nejspíš jste si museli čas od času odpočinout.
M: Na začátku cesty jsme stavěli téměř každé tři, čtyři kilometry, protože jsme se potřebovali napít a na chvilku vydechnout. Ale jak člověk nabírá síly, tak se vzdálenosti mezi pauzami prodlužují. V Turecku jsme pak už tedy téměř nestavěli kromě přestávky na čaj, takže vlastně jsme také stavěli zhruba každé tři až čtyři kilometry, protože čajoven tam bylo tisíce.
Oproti tématu popíjení výborných tureckých čajů bude moje další otázka znít dost radikálně, ale zeptat se chci. Potkaly vás po cestě nějaké zdravotní problémy?
M: Měli jsme několik problémů během celé cesty, ale vlastně jsme měli asi docela štěstí. Ze začátku jsem měl obrovský problém s puchýři, které byly velmi nepříjemné. Z nějakého pochybného důvodu neměl Přemek ani jeden, což mu dodneška trochu vyčítám. On si to na druhou stranu vyžral v Gruzii, kde dostal z horské vody otravu a musím říct, že pěkné to rozhodně nebylo.
Pohodlí domova v těchto případech je nepostradatelné. Když jste se domů po 140 dnech vrátili, jak snadné pro vás bylo se přizpůsobit starému režimu?
P: Návrat do starých kolejí je pro nás ještě stále trochu náročný, a to jsme už přes měsíc doma. Člověk si při cestě zvykne na obrovskou volnost a na naprosto minimální stres, ale být doma má také něco do sebe. Vídat se s přáteli a rodinou, moct si dát každý den horkou sprchu a spát ve své posteli je něco, co vám při cestě opravdu hodně chybí.
Povězte prosím na závěr nějaký váš oblíbený zážitek.
P: Jeden z našich oblíbených zážitků je hned z prvního dne. Lidé vám na cestě dennodenně pokládají otázky typu kam jdete, proč to děláte, jestli jste mentálně v pořádku. Zvlášť těch prvních pár dní vám je to opravdu trapné, protože říkáte, že máte před sebou 4 tisíce kilometrů, jdete do Teheránu a ten člověk z Říčan na vás kouká a musí si říkat, že jste utekli odněkud z blázince. Všechny tyhle situace naprosto perfektně vystihl jeden silniční pracovník po asi dvaceti kilometrech cesty slovy „A to se jde do Íránu jako tudy, jo?”
1 Svatojakubská pouť je označení sítě historických poutních cest vedoucích ke hrobu svatého Jakuba staršího v katedrále španělského města Santiaga de Compostely.
2 Camino de Santiago je španělský název pro trasy Svatojakubské poutě.
Pro autentickou dokumentaci cesty doporučuji navštívit Přemkův a Matyášův profil na Instagramu (@_uztambudem_) nebo na Facebooku (Uztambudem_).
Zdroj fotografií: facebookový profil Uztambudem_
Dora Procházková
