Rozhovor s cestovatelem Vladimírem Váchalem.
Írán není arabská země. Tak zní název jedné z přednášek cestovatele Vladimíra Váchala, který se do Íránu pravidelně vrací již třináct let a orientální země je pro něj jako druhý domov. Sešli jsme se na kávě v Art-n-Coffee, kde se jeho přednáška konala.
Přátelský cestovatel mi hned sdělil, že podobnou kavárnu bychom našli i v Íránu, protože služby tam mohou být na skutečně vysoké úrovni. Někdy. Zároveň jsme si společně stihli popovídat o plastikách, které v kavárně čekaly na nové majitele, zkritizovat obdélník jako nejhorší tvar (všechny Vladimírovy malby mají tvar uklidňujícího čtverce) a řeč přišla i na plastiky v odlišném slova smyslu.
Írán je totiž velmoc plastických operací, převážně, co se týče upravování nosů. O lidech a jejich uvažování mluvil Vladimír opravdu rozsáhle a řeč přišla i na to, co obnáší byznys s Íráncem a jaká byla jeho další cesta – tentokrát na Antarktidu.
Měl by se do Íránu podívat každý?Myslím, že by se měl každý podívat za hranice. Nevím, jestli přímo do Íránu. Přestože je vynikající volbou, nechci ho lidem cpát. Ne každý má rád teplo, orient, vysoké hory nebo divné písmo. Podívat se za hranice je ale důležité, aby si člověk rozšířil obzory, zjistil že věci na různých místech fungují jinak, poznal jiné hodnoty, ochutnal nové jídlo. Jakýkoliv nadhled a pestrost, kterou člověk na cestách pozná, je přínosná.
Kdyby se mě někdo zeptal, jestli má vzít Írán jako svou první cestu, řeknu: „Proč ne.“ Pokud by ale chtěl cestovat trochu víc komfortně, doporučím mu raději Maroko nebo Srí Lanku.
Proč zrovna tyto dvě země?Protože obě dvě tyto země mají dlouhodobě vybudovanou turistickou infrastrukturu, lidé tam jsou na turisty zvyklí. Člověk tam není zklamaný, že by na něj byla jedna z těch zemí málo exotická a zároveň má možnost vybrat si různé druhy ubytování či služeb a připlatit si za komfort.
Takže Írán je spíš pro otřelejší cestovatele?To bych neřekl. Spíš se to odvíjí od toho, co tě zajímá. Když mi řekneš, že tě zajímají pouště, doporučil bych ti hezčí pouště, když mi řekneš, že tě zajímají hory, asi bych ti taky doporučil jinou variantu. Pokud bys mi ale řekl, že tě zajímají lidé, společnost nebo třeba kuchyně, řeknu ti, že Írán je rozhodně dobrou variantou, protože právě v tomhle je Írán špičkový. Nejen mezilidské vztahy, ale celkově přístup k hostům je tam skvělý.
Může to znít, že mám růžové brýle, ale Írán nabízí opravdu všechno. Něco je lepší, něco horší. Hlavní přednost jsou ale právě lidé a jejich chování nebo právě kuchyně, kterou mají opravdu výbornou.
V Íránu si budeš připadat neuvěřitelně vítaný a za takových čtrnáct dní tě to možná bude sr*t. Je to vlastně takový fór, že lidé z Česka, kteří tam odcestují, zjistí, že je na ně ta pohostinnost a komunikativnost někdy až trochu moc.
Kdybych se teď podíval do Íránu, viděl bych tedy skvělé lidi, ochutnal skvělé jídlo. My teď sedíme v Art-n-Coffee, kde máš přednášku s názvem Írán není arabská země, zároveň dlouhodobě říkáš, že Írán je země perská. Jací vlastně tedy jsou lidé v Íránu?To je dobrá otázka, protože Írán nejsou jenom Peršané. Když se podíváme na mapu rozložení obyvatel Íránu, vidíme, že z velké části jsou v Íránu Peršané. Je tu ale i velká skupina lidí, kteří žijí v oblasti Balúčistán. Ti se označují jako Balúčové. Na severu jsou lidé, kteří se označují jako Ázerové. Existuje tam také řada kočovných kmenů, jako jsou např. Kaškajové. Národnostní rozložení Íránu je tedy opravdu pestré.
Pokud bychom chtěli být detailní, museli bychom vyjmenovat opravdu pestrou paletu lidí.
Mám-li to zhodnotit laicky, řeknu, že v Íránu jsou převážně Peršané.
Spíš mě zajímalo, na jaký typ lidí mohu v Íránu narazit.Ono je otázka, co můžeš od lidí očekávat obecně. Pokud bychom se ale měli zaměřit na Írán, tak ve srovnání s ostatními zeměmi, se ti dostane neuvěřitelné vřelosti. Potkáš tam lidi, kteří se hrozně stydí, ale chtějí s tebou komunikovat. Narazíš tam také na lidi, kteří s tebou nekomunikují, ale jen tě pozorují, rádoby nenápadně, ale tak okatě, že poznáš, že chtějí, abys konverzaci zahájil ty.
Budeš si připadat neuvěřitelně vítaný a za takových čtrnáct dní tě to možná bude sr*t. Je to vlastně takový fór, že lidé z Česka, kteří tam odcestují, zjistí, že je na ně ta pohostinnost a komunikativnost někdy až trochu moc. A možná je pravda, že na nás jako na studený čumáky to trochu moc může být (smích).
Každý si tam totiž chce povídat, ukazovat si fotky, a hlavně si s tebou udělat selfie. Pokud chceš tu vřelost oplatit třeba nějakým dárkem, tak přivez několik českých pohlednic. Íránci to ocení, neboť si je někde vystaví a budou tak mít krásnou vzpomínku na setkání s cizincem.
Pídil ses po tom, odkud tahle komunikativnost a vřelost pramení?Myslím si, že plyne obecně z perské kultury a blízkovýchodní nátury. Navíc síla náboženství, které je na východě jednoznačně silnější než na západě, utváří společenského ducha ve znamení vzájemné pomoci a podpory.
Když srovnám pohostinnost Arabů a pohostinnost Peršanů, u Peršanů vypadá opravdu jako dětská radost z toho, že tě vidí. Naproti tomu u Arabů vypadá trochu jako: „Jasně, jsi host, tak si sedni, dáme si čaj a já budu přemýšlet, jestli bych ti něco neprodal nebo jestli má smysl s tebou ztrácet čas, ale určitě si ty datle dej, fakt, seš host!“ V Íránu to lidem víc věříš.
Jak to pak vypadá, když se do Íránu přestěhuješ na delší dobu?V tu chvíli se situace trochu mění. Už nejsi host a začínáš být soused. Nemění se to nijak masakrálně, ale očekává se, že když na tebe zaklepou, půjčíš jim šroubovák a naopak. Ale už se s tebou nějak přehnaně nebaví.
Takže z tebe v tu chvíli vyprchá jakási exotika a už nejsi zajímavý?Spíš bych řekl, že to způsobuje dlouhotrvající finanční krize spolu s krizí na mezinárodním poli. Írán je dlouhou dobu pod sankcemi, což není příjemné. Lidé na svoji finanční situaci a život plný strastí myslí téměř pořád, a tak jsou dnes peníze hlavním tématem íránských diskuzí.
Troufnu si říct, že pokud by tam tahle krize nebyla, budou lidé daleko vřelejší i vůči sobě navzájem. I tak je ale íránská společnost nadprůměrně milá a chovají se k sobě lépe než lidé ve většině zemí světa.
Jak se v Íránu běžnému občanovi žije?To je otázka, která je z pohledu České republiky pořád dost těžká. Když ji položíme směrem k Íránu, který má 85 milionů obyvatel, tak se vlastně ani nedá zodpovědět. Řekněme, že pokud máš kontakty, přátelé a zdravou rodinu, vlastně se ti žije dobře. Pokud ale tyhle věci nemáš, tvůj život příliš radostný nebude. To ale nejspíš platí všude na světě.
V současné ekonomické situaci jde Írán dolu a dolu. Přitom je to země, která by mohla vzkvétat, kdyby ji netížily sankce a nebyla by bičovaná ostatními zeměmi. I tak jsou ale místní lidé neuvěřitelně soběstační. Otázka životní úrovně je ale fakt odlišná od toho, jestli jsi člověk z malého města, z velkého města, z vesnice či máš příbuzné žijící v zahraničí. Mám pocit, že se na tuhle otázku nedá úplně odpovědět.
Dobře. Jak se žije v Íránu ženám? Existuje určitý mediální obraz běžného východu, často se mluví o právu šaría, které vzhledem k tomu, že je Írán teokratická země, má velkou váhu a ne vždy se k ženám tváří, řekněme, přátelsky. Právo šaría je systém islámského náboženského práva, ze kterého vychází právní normy na základě interpretace islámských učenců již řadu a řadu let. Zákonodárcem je v tomhle případě Bůh a nic nemůže být vyšší než on. Nicméně soubor práva šaría nepokrývá vše, co by právo pokrývat mělo. Jsou v něm jen základní pilíře, přičemž se předně řeší vztah člověka k Bohu a vztah člověka k člověku. Zbytek se přebírá ze zahraničních právních systémů, které jsou rozpracovány více po vzoru společnosti. Není to tak, že by právo šaría odpovídalo na všechno.
Navíc je strašně důležité si uvědomit rozdíl mezi tím, co je na papíře a nějakým reálným fungováním. V řadě zemích je to rok od roku uvolněnější, což je pochopitelné. Právo se tam spojuje s globálním světem s internetem a dnešní třicátníci na svět mají jiný pohled než generace před námi.
Co se týče postavení ženy v Íránu, je za mě napříč blízkým východem jedno z nejlepších. Povinnou věcí však zůstává šátek. Ať už jste místní žena nebo cizinka, v Íránu budete muset na veřejnosti šátek nosit. Naštěstí už to ale není tak přísné a postačí, když ho prostě budete mít, přičemž je jedno kolik vlasů bude koukat a jak. Při mé poslední návštěvě v lednu 2022 jsem zaznamenal řadu místních žen, které ho nosily jen symbolicky kolem krku. Je nutné si rovněž uvědomit, že společnost již není četníkem.
V běžném životě jsou pak ženy zastoupeny celkem běžně. Jsou zaměstnány na pobočkách v bance, v kavárnách, nákupních centrech, popř. je potkáš jako řidičky taxíku, které jsou určeny primárně ženám. Setkáváš se tam s nimi daleko víc než v ostatních zemích daného regionu. Kdo by si tipnul, že v islámské republice Írán vylezu před letiště a popere se o mě pět taxikářů a vyhraje ženská, která všechny ostatní okřikne a vyhraje? Stejně tak můžeš vidět, že ženská na ulici mlátí chlapa kabelkou a nadává mu například proto, že nepřinesl domů dostatek peněz. Írán je pro mě taková orientální Evropa. I v tom smyslu, že když tady spolu sedíme v hezké kavárně, úplně klidně bys podobnou našel v Íránu s jediným rozdílem, a to že v nabídce nenajdeš alkoholické nápoje, přestože se do Íránu alkohol pašuje ve velkém a černý trh je jím živ.
Když v Íránu toužíš po BMW a vlastníš starou íránskou káru, dáš si na ní samolepku BMW a máš to.
Je tam kladen velký důraz na detail a dobře odvedenou práci?Je i není. Buď není vůbec anebo je naopak velký. Írán často nezná střed a buď se setkáš s něčím, co je totální výs*rá, nebo naopak skvělá služba. Málokdy se setkáš s průměrem.
V rozhovoru pro Info jsi řekl, že Írán je velmoc plastické chirurgie. Proč to tak je?Írán je skutečně velmoc plastiky, pořád a strašně moc. A jezdí tam i lidé ze zahraničí. I když my Češi zapomínáme, že lidé ze zahraničí nemusí být vždy lidé, kteří přijedou z Evropy nebo ze Západu, ale jsou to kupříkladu lidé z Iráku, z Afghánistánu či jiných blízkých zemí. To trochu boří naši představu, že turista je bílý člověk s batůžkem.
Co se týče plastické chirurgie, existuje spousta států, které mají tyto služby výrazně dražší, a proto se jezdí do Íránu i za medicinským turismem. V Teheránu je plastická chirurgie opravdu na špičce a jezdí se tam za nastřelováním vlasů, úpravou nosu, poprsí nebo čehokoliv jiného. Udává se také, že nejvíc úprav nosů se děje právě v Íránu, což vidíš i v ulicích. Lidí, kteří si tam nechávají přesekávat nos je nemocně moc.
Mě na tvém zmiňovaném vyjádření zaujalo, že s převázaným nosem chodí i lidé, co plastiku nepodstoupili, aby vypadalo, že ji za sebou mají.To je taková zvláštní zajímavost. Když v Íránu toužíš po BMW a vlastníš starou íránskou káru, dáš si na ní samolepku BMW a máš to. Je to trochu jiný svět.
Proč tam ty plastické operace tolik fungují?To je otázka. Řeší se, jestli jsou plastické operace vlastně povolené, protože jsou přeci jen trochu proti Bohu. Ten tě nějak stvořil a nikdo nemá právo tě „znetvořit“. Stejně tak se řeší tetování a jsou neustálé debaty, během kterých byznys neustále jede a vydělává peníze.
Populární jsou operace nejspíš i proto, že Peršané, a Peršanky, mají potřebu se neustále zkrášlovat. Navíc u žen jde na veřejnosti vidět zejména obličej, takže se stává středobodem krásy. Nejvíc se předělávají nosy, protože řada Íránců si myslí, že menší nos je jednoznačně lepší. Za tisíce dolarů si ho nechávají předělat na něco malého a divného. Funguje tam jakási společenská psychóza, kde se lidé navzájem přesvědčují, že mají nosy od narození ošklivé.
Plastické operace jsou také trochu manýry bohatých lidí, kteří v životě nemají běžné starosti. Írán je sice v krizi, ale stále se prodávají prstýnky za desítky tisíc dolarů, obchodní centra jsou nabitá k prasknutí a některé nemovitosti ve větších městech, nabízejí luxus, který v Evropě vnímáme jako těžký nadstandard.
Jsou v Íránu pověstné společenské nůžky tedy hodně rozevřené?Řekl bych, že v Íránu, jsou lidé schopní hodně zamakat a udělat pořádný kus práce ve chvíli, kdy jsou motivovaní. Motivace může být i to, že jsou zamilovaní a potřebují peníze, nebo jsou motivovaní platem, případně láskou k řemeslu. Například taxikáři chtějí vydělávat, ale vydělávají tak málo peněz, že si říkám, jestli je tedy doopravdy vydělat chtějí, neboť příležitostí v tak velké a fungující zemi je pořád dost. Nesmíme však zapomínat, že nejen v Íránu, se řada příležitostí pojí s kontakty.
Ale mají místní skutečně tu možnost?Podle mě má téměř každý mladý zdravý člověk možnost něco udělat. Vidím to ve světě. Třeba v Indii máš skupinku třiceti dětí, polovina si hraje na ulici a zbytek se snaží čistit boty nebo nosit zboží, přičemž doufá že za to dostane nějaké peníze.
Jsou místa, kde je příležitostí méně, ale pořád je to za mě o tom, jestli lidé vydělávat chtějí. A v Íránu chtějí, protože ta země evidentně funguje, na první pohled se tam mají lidé dobře a pracovat chtějí. Setkal jsem se však i s lidmi, kteří o práci nestáli a prostě se jen táhli životem. To je však mnohem více problémem řady afrických států, kde je té práce opravdu málo a i snaživí jedinci to mají velice těžké.
Máš z Íránu falešné tričko adidas?Hele měl jsem (smích). Měl jsem spoustu triček, ale už jsem to odnosil a vyházel.
Narážel jsem na to, že jsi se v minulosti vyjadřoval, že padělání známých značek v Íránu celkem funguje, protože lidé chtějí vypadat luxusněji. Platí to pořád?To fungovalo v určitém období po celém světě. Teď už na tom tolik nesejde. Až na vtipné výjimky nikdo fake věci nevyhledává kvůli značce a každý si prostě koupí náhodné tričko, než aby se snažil se k něčemu připodobňovat. I do těchto zemí dorazilo, že pokud chceš mít něco značkového, je lepší originální výrobek, v opačném případě si radši koupí něco no name. Každopádně stále se dají najít úsměvná místa, kde ve výlohách křičí značky aut z vodních dýmek, zapalovačů či triček.
Musíme si uvědomit, že byť je Íránec skvělý kamarád, v momentě, kdy jde o byznys se může změnit na někoho úplně jiného.
„Íránec nemá problém na poslední chvíli z něčeho odstoupit. Několikrát jsem zažil, že došlo k uzavření obchodu, šlo se slavit, ale íránská strana ještě vyžadovala slevu,“ řekl jsi pro Forbes…No, to přesně tak je a přesně to sedí. Po deseti letech velmi dobrého přátelství s Íráncem, který uměl výborně anglicky, jsem přišel o několik tisíc euro, protože se rozhodl, že na naši obchodní dohodu kašle. Prostě sorry jako.
Proč se to děje?Nevím.
Není to ve finále ke škodě obou stran?Samozřejmě. Ale musíme si uvědomit, že byť je Íránec skvělý kamarád, v momentě, kdy jde o byznys se může změnit na někoho úplně jiného. Může se stát, že dohodu nedodrží, utratí tvé peníze a otevřeně pokrčí rameny. Popřípadě bude mít tendence upravovat již uzavřenou dohodu, což je neprofesionální a nepříjemné. Zvlášť v případě, kdy má neustále tendence být kamarád a tvářit se že nerozumí tomu, co tě na celé situaci rozčiluje.
S nimi je obchodování komplikované. Jak říkám, mě po deseti letech šokoval člověk, kterému jsem věřil a když jsem se vrátil do Íránu, zjistil jsem, že naše dohoda neplatí, přestože já dodal peníze na zabezpečení svého auta, které jsem v Íránu koupil, on jako prostředník sbalil peníze, auto nezajistil, a přestože se na to vykašlal, neustále mě zve na čaj, protože jsme přece kamarádi.
S tím člověkem se ještě bavíš?Jo, jo, jo.
A jste spolu v pohodě?Jo, má klíče a dokumentaci od mého auta, potřebuju je dostat zpátky a zároveň je mi líto toho poškozeného přátelství, které zjevně ale vidím jen já. To je taky zajímavá věc. Já ho konfrontoval s tím, co udělal a on řekl: „No, já vím.“ zeptal jsem se, jestli mu to není blbý a on na to: „No, je, no.“ Ve finále s tím ale nic neudělal. Proto říkám, že je úžasné mít Íránce za kamaráda, ale snažit se s ním obchodovat bývá velmi ošemetné.
Ty často říkáš, že Írán je krásná země se špatnou pověstí. Jaké mýty okolo Íránu se snažíš vyvracet?Jde o to, aby lidé na základě toho, že mají nějaký obraz z médií nepodlehli zkresleným představám. Írán překvapí v mnoha směrech. Dostupnost veřejných toalet, pitná voda z kohoutku, častá péče o zahrady a městské parky. Rozmanitá gastronomie, když víš, kam zajít a specifický noční život s piknikovou kulturou. Írán je fakt narvaný krásnými místy, nádhernými rukodělnými výrobky, skvělým jídlem, architekturou, přírodou i historií. Je to cestovatelský jukebox, který ti přehraje, co chceš.
Poprvé jsi byl v Íránu v 18 letech. Co za tvým rozhodnutím stálo?Mě fascinovalo to, že Persie je vlastně dnešní Írán. Já miloval perské vojáky, perské koberce, perské kočky i Prince z Persie. Učitel zeměpisu mi pak řekl, že Persie je dnes Íránem a mě to fascinovalo. Věděl jsem, že tam musím vyrazit.
Vzdálíme se od Íránu. V rámci svých cest ses podíval i na Antarktidu. Jaké to tam bylo?Antarktida byla nejlepší cesta mého života. Tak nádhernou přírodu a unikátní scenérie jsem neviděl a připadal jsem si jak na úžasné ozdravné kůře. To podpořilo i to, že jedeš na lodi, která má v sobě v podstatě Hilton a můžeš si z něj odskočit do nádherné přírody. Já jsem totiž cestovatel, který bude rád spát ve škarpě a bude jíst třeba sušené ryby, ale zároveň si chci občas dát exkluzivní dezert a pít kafé v nějakém mrakodrapu. Proč ne, když to jde!
Častokrát se setkávám s názory, které říkají, že tohle není pravé cestování, ale proč si to neužít, když člověk může a co je vlastně pravé cestování? Kdybych měl peníze, klidně létám soukromým tryskáčem. Musí to být přece fantastické! (smích). Antarktida byla každopádně nejhezčí, co se týče servisu a přírody, ale rozhodně to nebyla nejzajímavější cesta, protože tam byl každý den podobně krásný.
Představa, že si vezmu plátno a budu na louce v Arménii malovat kostel, by asi byla v mém případě spíš přetvářka. Radši udělám výstavu v zahraničí, což mi přijde rozumnější.
Co obnáší cesta na Antarktidu?Pokud to chceš komfortně, je to o tom mít na účtu třeba 250 tisíc, které můžeš obětovat. Zaplatíš, přijde ti e-mail s instrukcemi a jedeš. Pokud bys chtěl ale na Antarktidu vyrazit, a ještě si vydělat peníze, můžeš se zkusit nechat na těch lodích zaměstnat.
Vedle toho, že cestuješ jsi také umělec a tvoje díla mají zpravidla čtvercový formát. Co tě na tom tvaru tak fascinuje?Mě čtverec baví tím, jak je hranatý, kolečko mě baví, protože je kulatý. Zní to blbě, ale je to tak. A kolečko můžeš dát do čtverce, což je taky super. Ale vážně, čtverec ve mně vytváří vnitřní klid. Oproti obdélníku, který v tobě klid rozhodně nevzbudí. Obdélníky nemám rád, ale miluju nekonvenční tvary, které mám tendenci nacpat do nějakého čtverce.
Pojí se u tebe cestování a umění?Pro mě je to spíš takový vnitřní kýč. Představa, že si vezmu plátno a budu na louce v Arménii malovat kostel, by asi byla v mém případě spíš přetvářka. Radši udělám výstavu v zahraničí, což mi přijde rozumnější. Pokud to ale někoho baví, tak proč ne. Jestliže se ale ptáš na inspiraci zahraničím při samotném malování, tak tam asi chtě nechtě něco utkví.
Na závěr se cestovatelů rád ptám na nejlepší a nejhorší zážitek z jejich oblíbené země. Jaké by to byly u tebe?Nejhorší zážitek, o kterém píšu i ve své knize, byl, když u mě na hranicích Mauretánie našli drogy. Já vůbec nevěděl, že ten kus hašiše ještě mám, ale pes ho vyčmuchal a v tu chvíli jsem si myslel, že je po všem. A taky by mohl, ale měl jsem štěstí, že jsem se domluvil arabsky a viděli na mě, že jsem byl fakt překvapený. Jo a sorry za spoiler ke knize. (smích)
Těžší je určit nejkrásnější zážitek, neboť je jich spousta a nedá se říct, který je nejlepší.
Napadá mě teď třeba skvělý moment, kdy jsem byl v Teheránu, položil jsem si pití na odpadkový koš, stál vedle něj a fotil most. Po chvíli přišel uklízeč, natáhl se po plechovce a chtěl ji hodit do koše. V tu chvíli jsem si toho všiml a vyhrkl jsem. „Neberte mi to, ještě to budu pít!“
Když si tuhle větu rozebereš, dáváš negativní rozkaz a zároveň v budoucím čase oznamuješ že to něco ještě budeš pít. Když jsem se před lety začínal učit persky, asi bych při stejné situaci řekl jen něco ve stylu: „No, no, no, (smích).“ Takže to byl nádherný pocit, když si uvědomíš, že jsi se kdysi rozhodl naučit se netradiční cizí jazyk a ono se to povedlo!
