Fantom střídačky: Příběh pardubického kustoda, díky kterému se Lašák těšil do práce
Foto: hcdynamo.cz
Čas 58:40. Místo? Enteria arena. Událost? Zápas Dynama proti Ocelářům z Třince. David Cienciala právě doklepává puk do sítě Marka Mazance a zvyšuje tak vedení svého týmu na 6:3. Pozornost mnoha fanoušků se ale upírá úplně jinam. Na střídačce totiž řádí fantom. Jmenuje se Martin Mandys a u A-týmu Pardubic působí už 22 let.
Neskutečné číslo, že? Teď si představte, kolik branek za tu dobu Dynamo nasázelo. Kustod a masér Martin Mandys ale každou z nich slaví naplno, hokejem prostě žije. Tak, jako proti Třinci, kdy u dvířek střídačky skákal, pumpoval a řval radostí.
„Legenda... Přiznávám, že když je vyloučení, nebo gól, na lavičku Pardubic se dívám kvůli němu. U Martina Mandyse máte pocit, že mu je zhruba 27 let, ale taky, že takhle na lavičce blbne zhruba od roku 1970,“ glosoval onen moment po zápase redaktor deníku Sport Pavel Ryšavý.
„U Martina Mandyse máte pocit, že mu je zhruba 27 let, ale taky, že takhle na lavičce blbne zhruba od roku 1970.“
Popravdě, na lavičce „blbne“ od roku 2000. Třeba autor tohoto článku se tehdy teprve narodil. Mandyse jste přitom na zimním stadionu mohli potkat už dříve. „Od roku 1994 jsem tam pracoval jako brigádník, pomáhal jsem ledařům a opravoval, co bylo potřeba. Pak se naskytla možnost dělat kustoda u juniorského týmu,“ vzpomíná Mandys.
Nabídku bez váhání přijal a u juniorů se naučil vše potřebné, od broušení bruslí až po individuální potřeby hráčů. „Tím začala moje kariéra, a když potom přišla nabídka k A-týmu od pana Kusého, nemohl jsem odmítnout.“
Teď už patří mezi matadory – a hlavně – miláčky fanoušků. Jak jinak si vysvětlit aplaus po výhře nad Plzní, kdy si Mandys společně s Dominikem Frodlem užil děkovačku před pardubickým kotlem. Nejprve roztleskali celou halu, aby se pak oba rozběhli a skočili vítěznou rybičku.
„Mandys, to je bůh,“ napsal jeden z fanoušků pod video děkovačky na Facebooku. A co na to pan kustod?
„Zápasy moc prožívám a radovat se z vítězství je super pocit.“
„Samozřejmě jsem ta videa viděl. Zápasy moc prožívám a radovat se z vítězství je super pocit. Když jsem si pak všimnul, jaký to mělo ohlas, a četl jsem si komentáře, tak mě to potěšilo. Měl jsem radost z toho, co jsem si o sobě přečetl,“ usmívá se důležitý člen Dynama.
Fanoušky vnímá i během zápasů, líbí se mu, když jsou slyšet. Dokonce je prý bere jako šestého hráče. O to víc ho mrzí, že na stadion dlouho mohla jen tisícovka lidí. „Stoprocentně je to znát. Bez fanoušků to není ono a je velká škoda, že teď opatření nedovolí více lidí. Věřím, že by na každý domácí zápas bylo skoro vyprodáno,“ myslí si Mandys.
A přestože má při utkáních hodně práce, každé z nich si užívá. „Protože vždy chceme vyhrát a s touhle myšlenkou jdeme i k ledu, jdeme si to užít. Atmosféra na zimáku v Pardubicích je parádní a já z ní mám vždycky takovou velkou vnitřní radost.“
„Atmosféra na zimáku v Pardubicích je parádní a já z ní mám vždycky takovou velkou vnitřní radost.“
Mandysovu práci přitom oceňují nejen fanoušci, ale i sami hráči.
„Ono se to nezdá, ale kustodi a maséři jsou moc důležitou součástí týmu, dokážou ovlivnit náladu v kabině, jsou spojkou mezi trenéry a hráči… Co já jsem se s Mandym nasmál,“ vyprávěl v podcastu DynamoTalks bývalý brankář Pardubic Ján Lašák.
Sympatie jsou však oboustranné. „Nejhezčí vzpomínku mám na první titul, který jsem s Pardubicemi vyhrál. V sezoně 2004/05 jsme tady měli neskutečné mužstvo, které hodně drželo při sobě. Ta parta byla skvělá. Člověk jezdil domů šťastný z výsledků. Dobře se nám spalo, protože jsme věděli, že příští zápas bude zase vítězný,“ vzpomíná pro změnu Mandys.
Na to Lašák odpověděl: „Ano, měli jsme skvělý tým, ale Mandy s Hovasem (druhý kustod Libor Hovorka) byli neskuteční. Chodil jsem k nim do toho jejich kamrlíku, kde jsme si vždycky poseděli, dali jsme si kávičku a vždycky jsme se hrozně nasmáli.“
„Díky klukům jsme měli pohodu i zábavu. To je to, díky čemu se člověk těší do práce,“ pochvaluje si Lašák. A na adresu kustodů dodává: „Jsou to opravdové osobnosti pardubického hokeje. Moc lidí jejich práci nevidí, ale mají obrovskou zásluhu na tom, jak hokej v Pardubicích funguje. A taky u týmu vydrželi v těžkých dobách. Ne každý by to tak dlouho dokázal.“
Zimní stadion je ale pro Mandyse druhým domovem, těžko si představit, že by jej někdy opustil nadobro. Tím spíš, když je s parťáky tak sehraný. „Jsem za to obrovsky šťastný, protože jsme spolu nikdy neměli žádný problém, vždy jsme si vyhověli. O všem spolu mluvíme a táhneme za jeden provaz. Navzájem si rozumíme, takže jsme schopní řešit situace i problémy daleko rychleji,“ popisuje Mandys.
Co všechno má vlastně za úkol? „Máme rozdělenou práci. Já mám na starost brusle, jejich broušení a kontrolování. I v průběhu hracího dne kluci občas přijdou na masáž, když mají nějaký problém. Během utkání se pak starám o střídačku a brusle.“
„Moc lidí jejich práci nevidí, ale mají obrovskou zásluhu na tom, jak hokej v Pardubicích funguje.“
Kromě sehranosti s kolegy si ale sympatický masér pochvaluje také týmovou atmosféru: „Kluci mají rádi srandu a nebojí se házet vtipné poznámky. Myslím, že v kabině máme parádní partu. Každý nový hráč dobře zapadne do mužstva, ať už to jsou cizinci nebo mladí hráči, kteří přišli z juniorky. Takže to není o jednotlivcích, zábava je v celém týmu.“
A co když zrovna náhodou Mandys na zimáku chybí? „Volného času moc není, odmala jsem ale velkým kutilem, takže doma se nikdy nenudím. Taky rád modelařím, občas chodím létat s RC modely. Díky Tomáši Rolinkovi jsem se asi po dvaceti letech vrátil k rybaření. U vody se vždy dobře odreaguji. Ale nejvíc je pro mě samozřejmě rodina. Děti se do některých aktivit pouští se mnou, jezdíme na kolech, máme také psy. Takže je fajn, když se najde čas i na nějaký výlet.“
Share on Facebook
