Diversity United. Foto Stiftung für Kunst und Kultur e.V. Bonn
Berlínské umělkyně a umělci volají po bojkotu soukromé Kunsthalle Berlin. V lednu otevřené výstavní prostory na bývalém nacistickém letišti Tempelhof podle nich totiž ztělesňují „cynické, neoliberální ústrojí, které bude především zvyšovat postavení a soukromé bohatství těch, kteří s Kunsthalle mají něco společného.“
Cílem výstavy, jejímž patronem je samotný Putin, bylo představit rozličnou „uměleckou tvář Evropy“, ovšem na slavnostním otevření veřejně vystoupili především zástupci energetických společností a developeři.
Berlínští politici totiž uzavřeli s privátním spolkem Stiftung Kunst und Kultur e.V. dohodu, v jejímž rámci má polovinu provozních nákladů Kunsthalle hradit samotné město. V intervalu dvou let (což je doba pronájmu prostor) se může jednat až o 1,2 milionu eur z peněz daňových poplatníků. Podle svazu výtvarných umělců bbk Berlin tato částka dvojnásobně převyšuje celkový rozpočet města na nákupy děl do uměleckých institucí. Světově známé osobnosti jako Candice Breitz, Hito Steyerl, Clemens Von Wedemeyer, Jörg Heiser (a několik stovek dalších) proto vyjádřily nesouhlas s podmínkami, za kterých byla smlouva podepsána a vznesly obavy, že nová Kunsthalle nebude sloužit zájmům lokální umělecké komunity (jak proklamuje), ale spíše osobnímu obohacení jejích provozovatelů.
Komu doopravdy nová Kunsthalle slouží?
Za projektem totiž stojí kurátor Walter Smerling, jehož široká síť vazeb na kontroverzní státníky a podnikatele je bezpochyby znepokojivá. Smerling je nechvalně známý svým napojením na Vladimira Putina, politiky koketující s extrémní pravicí nebo na představitele zbrojního a energetického průmyslu. Stejně jako většina provozovatelů Kunsthalle Smerling podle svých slov usiluje o dialog. Jím kurátorovaná výstava Diversity United, která je nyní prezentována v Moskvě, měla například sloužit jako diplomatický předvoj jednání o spuštění plynovodu Nord Stream 2 z Ruska do západní Evropy. Cílem výstavy, jejímž patronem je samotný Putin, bylo představit rozličnou „uměleckou tvář Evropy“, ovšem na slavnostním otevření veřejně vystoupili především zástupci energetických společností a developeři. Podobnou formu dialogu proto odmítli někteří z prezentovaných umělců a umělkyň, kteří – jak v reakci na nedůstojné finanční ohodnocení, tak nechtěné politické zneužití jejich umění – stáhli svá díla z expozice. I v případě Kunsthalle proto panují obavy, jak píše deník Der Tagesspiegel, že Smerling bude využívat prostory spíše ke sledování svých osobních politických zájmů a upevnění sítě kontaktů s politiky, developery nebo prodejci umění, než k podpoře berlínské kulturní scény.
Kolektivní bojkot Kunsthalle Berlin (organizující se pod hashtagem #boycottkunsthalleberlin) proto upozorňuje na skutečnost, že zatímco mnoho berlínských kulturních institucí sotva své aktivity ufinancuje, město raději podporuje privátní projekty, které kryjí pochybné politické a ekonomické zájmy. Kritika míří také na Smerligovu pokryteckou snahu zamést pod koberec svoje napojení na energetické korporace, výrobce zbraní a ropné společnosti právě pomocí „bohulibého“ kurátorování výstav. Kauza tak současně ukazuje na širší problém takzvaného artwashingu, kdy si často ne zcela eticky fungující podnikatelé, kurátoři nebo politici čistí svůj veřejný obraz skrze podporu umění.
Zde můžeme naleznout zřejmé paralely s taktéž nedávno otevřenou Kunsthalle Praha manželů Pudilových. Nová pražská umělecká instituce je financována ze zdrojů pocházejících z ekologicky devastujícího uhelného byznysu společnosti Czech Coal, jejíž nečitelná minulost se táhne až do divokých devadesátých let. Právě na paradox, že The Pudil Family Foundation z peněz z těžby uhlí podporuje často i ekologicky laděné umění, upozornila demonstrace, která se odehrála při příležitosti otevření Kunsthalle veřejnosti 22. 2. 2022. Během protestu proběhl mimo jiné workshop artwashingu, v jehož rámci bylo možné houbičkou umýt „špinavé“ peníze. Workshop velmi přesně glosoval snahu velkopodnikatelů vydrhnout svoji pochybnou minulost (a přítomnost) prostřednictvím umění a ukázal tak na absurditu spasitelského syndromu některých soukromých kulturních institucí.
Budoucnost uměleckých institucí
I přes to, že berlínský bojkot je výrazně hlasitější a medializovanější, i v Česku několik umělců a umělkyň spolupráci s The Pudil Family Foundation odmítlo. V obou zmíněných případech jde ale mnohem o víc, než o kritiku artwashingu nebo pochybného klientelismu představitelů privátních galerií. Jak případ berlínské, tak pražské Kunsthalle je totiž spíše sporem o to, jak bude umělecká scéna v budoucnosti vypadat: Zdali státy (nebo města) ustoupí soukromým subjektům a nechají je definovat podobu kultury skrze své osobní a finanční zájmy. Či zdali začnou důstojně a udržitelně podporovat lokální kulturní instituce, pracovníky nebo umělkyně a dají jim prostor nezávisle tvořit, aniž by museli očisťovat spornou reputaci někoho jiného. Jak bylo řečeno na úterním protestu před pražskou budovou Kunsthalle: „Myslíme si, že podporování kultury nemá sloužit jako soukromý nástroj pro kumulaci příjmu. Umění vidíme jako veřejný majetek.“
Autor je doktorand na FF UK a člen audiovizuálního kolektivu BCAAsystem.