Nic víc než romantický příběh. Romeo a Julie v Národním je jako barevné leporelo

Balet ND Praha má skvělé tanečnice a tanečníky, o jejich technických kvalitách nikdo nepochybuje. Kriticky se však píše a mluví o skladbě repertoáru. Romeo a Julie je skutečně už třetí Crankovou choreografií, již Barankiewicz na první scéně uvádí (po Evženu Oněginovi a Labutím jezeru; ze stuttgartského repertoáru byla rovněž převzatá Spící krasavice). 

Nabízí se ovšem otázka, zda vybíraná narativní díla nezůstávají již v lecčems poplatná době svého vzniku a aureola, na niž se inscenační tým odvolává, přeci jenom už trochu nevybledla.

Tuto, pro mnohé asi kacířskou úvahu, ve mně opět vzbudila premiéra slavného Shakespearova dramatu Romeo a Julie. O jeho první baletní uvedení u nás se zasloužil v roce 1938 Ivo Váňa Psota v Brně, po něm následovaly premiéry v sovětském Rusku a emocionálně silně zabarvená hudební kompozice Sergeje Prokofjeva se pak stala podkladem pro řadu dalších ikonických nastudování. 

K nim se řadí choreografie Kennetha MacMillana, od šedesátých let stálice repertoáru Královského baletu v Londýně, neotřelý úhel pohledu přinášejí současné verze Jeana-Christophera Maillota, Matse Eka, Youriho Vamose či Petra Zusky, jenž vytvořil posledního Romea a Julii na prknech Národního divadla.

Podmanivé průhledy

Tragédie o nenaplněné lásce vybízí k nalézání různých odstínů Shakespearova textu. Balet Národního divadla však nyní představuje verzi, která se o nic takového nepokouší, soustředí se na hlavní dějové linie dramatu, jejichž spletitost a rafinovanost John Cranko zjednodušil. V prvním obraze nechává na scénu postupně nastoupit téměř celé osazenstvo hry.

Kapuletové a Montekové jsou odlišeni v barevnosti kostýmů respektujícím renesanční epochu, v níž se děj odehrává. Romeo, Merkucio a Benvolio mají ovšem stejný oděv, sametové červené vršky a bílé punčocháče, tudíž není zpočátku snadné rozeznat, kdo je kdo. Korzují zde také představitelé znesvářených rodů, Vévoda veronský je na jeviště přinesen na nosítkách, při chůzi se opírá o hůl a coby bezmocný stařec sjednává klid po proběhlé kolizi.

 V baletu se pak neobjevuje, přestože dramatik mu připsal ještě další vstupy. Jistý posun oproti jiným baletním zpracováním spočívá i ve výkladu postavy pátera Lorenza: představen je spíše jako poustevník v hrubé sutaně a v zahradě s dřevěným křížem. V plenéru také Julie dostává od matky plesové šaty, laškuje s bodrou chůvou a dovídá se o plánované svatbě s Parisem. 

Některé výjevy situované Shakespearem do interiéru jsou v Crankově baletu zasazeny do exteriérů, do Juliiny ložnice nakoukneme v souladu s předlohou ve třetím dějství. Výtvarný návrh Jürgena Rose nabízí podmanivé průhledy podloubím do přírodních scenerií, ale co se týče kostýmů, sneslo by ve druhém dějství při karnevalovém veselí o něco méně metrů látek, třásní a barev.

Do tmavého sálu v domě Kapuletů vstupuje Romeo se svými kumpány a setkává se s Julií v lehoučkých světlých šatech. Tančící dvořanky jsou naopak zakuklené od hlavy k patě do bohatě řasené nachové látky, vlasy mají schované pod turbanovitými pokrývkami hlavy. 

Známé tóny tzv. tance rytířů doprovázejí jednoduché průchody párů prostorem a sborové pasáže celkově nevykazují nic výjimečného. Zcela banální je výstup kejklířů v přepestrých celotrikotech ve druhém aktu, pozornost v pouličních půtkách na sebe strhávají především šermířské souboje, v nichž umírá Merkucio a Tybalt. Jejich vyústění je předvídatelné; konflikty, vypjaté ani intimní okamžiky nevyvolávají znejistění a dramatická vyvrcholení se vytrácejí v režijních nedotaženostech.

Postupné nabírání jistoty

Tři zásadní duety Romea a Julie staví na vysokých zvedačkách a technicky náročné vazby v některých okamžicích vyvádějí tanečníky z hereckého konceptu. Zvláště ve tváři Ayaky Fujii byly znát výpadky ve výrazu, když se soustředila na hladkou partnerskou souhru. Hereckou jistotu nabírala postupně – od kouzelně, spontánně prožitého okamžiku, kdy si tiskla k hrudi plesové šaty a s naivním údivem zjistila, že dospívá, až po finále. Vyzrálejší poloha, kdy Julie na sebe bere plnou tíhu zodpovědnosti za své činy, jí seděla podstatně lépe.

Až ve druhé půli inscenace se balerína zbavila nechtěného tiku úst a zachytila více mimické drobnokresby. Jistěji od začátku působil Federico Ievoli, který se zdařile vypořádal s technickými finesami role a svému Romeovi dodal mladistvý elán, bouřliváctví a odvahu. Fanfarónstvím, lehkomyslností a nevázaností obdařil Elias Frantziskonis part Merkucia. K postavě Parise není příliš co dodat, obdobně jako k pojetí Juliiných rodičů. Tyto figury jsou vykresleny velmi ploše – otec Julie s kamennou tváří přechází po jevišti, Paris se tu promenáduje jako nanicovatý mladík, jenž se v závěru náhle zjeví v hrobce Kapuletů, kam by nemělo jít vstoupit, když pohřební průvod lká na ochozu a mrtvá Julie sjíždí do prostoru pod ním.

Až nepatřičně exaltovaně dopadají citové výlevy Kapuletové ztvárněné v jednom z obsazení Michaelou Černou. Nad Tybaltem, svým synovcem, si rve šaty, v afektu si rozpouští vlasy a rozkročmo naskakuje na katafalk a v afektu lomí rukama. Zato smrt dcery jakoby se jí netýkala, když zcela klidně usedne na postel a pokládá si do klína hlavu zesnulé dcery. Takovýchto inscenačních nesrovnalostí je tu bohužel více. Nakonec převažuje dojem listování v barevném leporelu, které předkládá jen romantický, hořkosladce provoněný příběh.