Miloň Čepelka v Aktu nemá k sobě rovného, říká autor fotoknihy Cimrmani. Který z divadelníků na každé fotce „spí“?

Berete to jako výhodu, že jste nějaký čas působil v souboru jako kulisák a zároveň fotograf?

To je obrovská výhoda, znáte všechno, znáte zákulisí, víte, co tomu předcházelo, proč to tak je. Představení znáte do nejmenších detailů, a to je obrovská výhoda. Jsem rád na focení připravený a znalost prostředí a toho, co se děje kolem, to je neocenitelný.

Čtěte také

Divadlo milujeme tak, že asi budeme hrát až do smrti, usmívají se Zdeněk Svěrák a Miloň Čepelka. Jubilejní 55. sezónu zahájili na Radiožurnálu

Byly tedy situace, které jste si díky časté přítomnosti vyčekal?

Určitě je to tak. Mám jednu příhodu – Láďa Smoljak často, když seděl, tak zavíral oči, vypadalo to, jako když spí. Někdy v 90. letech jsem ještě pořád fotil na film. A během představení jsem nafotil celý film, ten jsem vyvolal, kouknu na něj a zjistím, že v 36 obrázcích Láďa spí, nikde neměl otevřený oči.

Jedinečná fotografie je ze hry Švestka z 18. října 1998, kdy se na jevišti v této hře jednou jedinkrát setkali Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak. Jinak spolu takto nehráli. Jak k tomu došlo?

Byla to obrovská náhoda. V ten den měl hrát Jarda Weigel, ale měl zdravotní indispozici, když jel do divadla. Takže se narychlo sháněl někdo, kdo by to odehrál, ale nikdo nebyl. Takže přijel Láďa Smoljak, dvě tři slova padly, jak se to bude hrát. Představení se odehrálo s nápovědou, a už nikdy se to neopakovalo. A je štěstí, že jsem byl u toho, že jsem měl foťák s sebou, takže tyto fotky jsou jedinečný.

A bral jste to tehdy tak, že to je dokument? Jak jste o těch fotkách přemýšlel?

Některé fotky beru jako dokument, ale fotky, kde jsou portréty, nebo herecké akce focené zblízka, tak to jsou spíše studie herců, lidí. Jak se to vezme.

Kdysi jste měl ve druhé herecké šatně zřízeno provizorní fotostudio, kde jste zachycoval herce v kostýmech těsně před odchodem na scénu. Kolik rolí a alternací se podařilo zachytit?

Vždy to byly tak dvě minuty na jeden snímek. Třeba ve Švestce, když se převlékají mezi představením, tam není moc času. Všechno muselo být nastavené a udělané cvak, cvak. Ale měli se mnou úžasnou trpělivost. Nikdy se mi nestalo, že by mi někdo z herců řekl – nechoď sem, stoupni si jinam. Pohybuji trochu neviditelně a jejich vstřícnost ke mně je opravdu úžasná.

Petr Hecht s fotografickou publikací Cimrmani|foto:Tomáš Černý, Český rozhlas

Jako časoměrný fotograf jste měl unikátní příležitost porovnat, jak se jednotlivé hry mění v čase. Která podle vás nejvíc?

Myslím, že Záskok. Za prvé to je moje nejoblíbenější hra. Je to i nejoblíbenější hra Zdeňka Svěráka. Hra snad rok od roku prožívá sice drobné změny, ale když ji máte naposlouchanou za ta léta a vidíte, kam se to posouvá – musím tedy říct, že furt k lepšímu – tak je ten vývoj znatelný.

Proč se vám nejlíp fotí Miloň Čepelka?

Miloň je úžasný svými grimasy, tím, co dokáže při tanci v jeho letech. Miloň Čepelka v Aktu nemá v sobě rovného, a jak říká Zdeněk Svěrák – no oni lidé chodí na Čepelku.

Jaroslav Weigel se prý také dobře fotil…

Jaroslav Weigel svými vráskami a vůbec svojí vizáží byl úžasný objekt na fotografování. Z profilu něco úžasného.

Divadlo Járy Cimrmana je unikátní v tom, že 55. sezonu hraje všech 15 her, které má na repertoáru. Když jste tam tak dlouho přítomen, dokážete se ještě zasmát, když znáte všechny hry nazpaměť?

No samozřejmě. Největší smích je, když to znáte, ale někdo řekne něco jiného, nebo někam ujede. Ale dokážou mě rozesmát i věci, které notoricky znám. Když to člověk pak vidí in natura, tak se směje.