Zdejší farnost plánuje její obnovu. Jenže celková rekonstrukce zchátralé stavby na návrší u kostela a okolního areálu bude stát přes 100 milionů korun. A zatím není jasné, kde na ni farnost získá peníze.
„Naše vize je, že stavbu musíme především zachránit před zřícením – staticky ji zajistit, pak obnovit krovy a střechy, poničené navíc i nedávnou vichřicí, a následně budovu odvlhčit. V další fázi se zaměříme na obnovu exteriérů: fasády, nová okna, a potom na obnovu interiérů. Máme záměr vybudovat tam bytové jednotky. Ale problém je, že odhad prací je 120 milionů korun,“ řekl Miroslav Brychta, stavební technik brněnského biskupství, do jehož kompetence stavba spadá.
Po úpravách se budova rozpadá
Jako fara už stavba s původně zdobenou fasádou neslouží dlouhodobě. Je zde jenom malý farní depozitář. „Za minulého režimu budovu svévolně zabral stát a hospodařil zde státní podnik Oseva, který bohužel stavbu dovedl do dezolátního stavu. Majetek se po roce 1990 vrátil církvi, ale ve velmi špatném stavu. Uvažovali jsme původně o využití pro sociální projekt, ale od toho jsme museli upustit a hledáme jiné využití,“ pověděl vílanecký farář Jiří Buchta.
Obec do roku 1945 patřila do území takzvaného jihlavského německého ostrova, tedy mezi obce a města s tradiční převahou německého obyvatelstva. V roce 1940 se ve Vílanci – německy Willenz – všechny rodiny kromě jedné židovské přihlásily k německému občanství.
Kameny z náhrobkůPo poválečných odsunech Němců zůstaly ve Vílanci jen rodiny ze smíšených česko-německých manželství. Původní obyvatele nahradili dosídlenci. V současnosti jsou na původním hřbitově u vílaneckého kostela sv. Jakuba Staršího vedle fary pouze dva nebo tři německé náhrobky, ostatní byly ve dvou vlnách obnovy hřbitova postupně zlikvidovány. Křížů zbavené kameny z náhrobků s německými nápisy jsou dodnes roztroušeny po různých místech v okolí staré fary. |
Po odsunu drtivé většiny zdejších Němců po roce 1945 zůstala opuštěná i fara. Pak sem přišel český farář, jenž v ní bydlel až do roku 1962, kdy zdejší špatně hospodařící Jednotné zemědělské družstvo převzal semenářský státní statek Oseva.
Ten poté část fary řadou výrazných stavebních zásahů přebudoval na bydlení pro zaměstnance. „Přerušil se krov pro stavbu nového komína, prorážely se klenby pro stavbu stoupačky, odbagrovávala se hlína od vnějších stěn. Výsledkem je, že budova se teď rozpadá,“ poznamenal Brychta.
Paradoxní je, že fara byla necitlivě adaptována na bydlení, ačkoliv se už v roce 1958 dostala mezi státem chráněné památky. V 80. letech pak obec nechala odstranit terén od obvodových stěn fary, aby prostor sousedícího starého úvozu upravila na parčík s lavičkami.
Zemědělský podnik Oseva byl zrušen v roce 1991, poté stát v restitucích zchátralou faru vrátil římskokatolické církvi. „Tehdy byla domluva, že v ní mohou být nájemníci, pokud se budou o faru starat,“ podotkl stavební technik brněnského biskupství.
O dobu vzniku se odborníci přou
Odborníci na stavební historii nejsou zajedno v tom, zda jde o budovu renesanční, nebo klasicistní. „Jsme si ale skoro jisti, že současný krov pochází z let 1776 až 1790. Letos nás tam čekají také archeologické průzkumy nádvoří, kde měla stát původní nejstarší fara, která definitivně zanikla v roce 1986. Protože nynější fara je v relativně velké hloubce podsklepená a to sklepení je její nejstarší část, doufáme, že odhalíme pozůstatky té původní fary,“ řekl Brychta.
Zatímco stavební historik Jiří Niesyt předpokládá vznik stavby v poslední čtvrtině 16. století jako pozdně renesanční, Národní památkový ústav zase ve své starší dokumentaci popisuje stavbu jako barokní ze druhé poloviny 17. století.
Brychta se domnívá, že ve Vílanci sice byla fara ve slohu pozdní renesance, to však byla jiná – dnes už neexistující – budova, která se nacházela na dvoře nynější fary.
Poslední pozůstatky předpokládané původní fary byly odstraněny v roce 1986. Tehdy byla tato stavba památkáři označená v dokumentaci jako „dřevník“.
Na kamenném ostění dveří byl vytesán letopočet 1574. Pod touto stavbou byl vchod do rozsáhlého klenutého sklepení se soustavou chodeb. Jenže původní vstup do sklepení byl při likvidaci „dřevníku“ zasypán a dnes je v tomto místě pouze svislá vybetonovaná větrací šachta.
„Už jako kluci jsme do toho podzemí často lezli. Uvázali jsem si lano, šplhat jsme ze školy uměli,“ řekl Josef Kacetl, jeden z pamětníků, který dříve na faře bydlel a je znalcem její stavby.
Do podzemí měly existovat původně zřejmě tři vstupy. Jeden z nich je dodnes z budovy fary, je však zasypaný stavebním odpadem. Toto nikdy spolehlivě nezmapované podzemí bude jedním z ohnisek zájmu průzkumu.
Schodiště, které nikam nevede
Kacetl na místě ukazuje i zajímavost: zdánlivá kůlna u již zbořeného vjezdu do areálu fary skrývá schodiště pod zem, které však nikam ve skutečnosti nevede.
Schody jsou ukončeny malou komůrkou, do níž se vejde jeden dospělý člověk. „Tohle mi odjakživa vrtá hlavou, proč ty schody takhle postavili. Předpokládám, že to průzkum stavby při rekonstrukci odhalí,“ přemítal Kacetl.
Je možné, že právě zde je onen další vstup do podzemí...
