Policista, masér či inženýr v ledovém korytu. A sprinterský boj o post brzdaře u ‚českých Kokosů na sněhu’

„Mám smíšené pocity. Na jednu stranu to není ta vysněná desítka, kterou jsme chtěli, ale na druhou stranu můžeme být spokojení, že jízdy byly po technický stránce docela dobré,“ konstatoval Dvořák.

„Patnáctku bereme. Myslím, že jsme podali dobrý výkon a čtyřky budou lepší,“ přidal se Nosek.

Do čtyřbobu se k nim připojí ještě Jan Šindelář a nakonec český sprinterský rekordman na 100 metrů Dominik Záleský.

Jak se tento čtyřlístek vedený věčně usměvavým polským trenérem Dawidem Kupczykem do ledového koryta vlastně dostal?

DOMINIK DVOŘÁK

(pilot, 29 let, 191 cm, 98kg)

Už deset let se prohání ledovými koryty více než stokilometrovou rychlostí rodák z Prahy, kterého podobně jako další bobisty ulovili jeho předchůdci na atletickém oválu.

„Oslovil mě tehdy náš současný předseda Martin Bohman. Dělal jsem desetiboj, byl jsem technicky nadaný na všechny disciplíny, tak jsem mu padl do oka,“ vrací se na začátek své současné sportovní kariéry milovník nejen rychlé jízdy, ale také „rychlých kulek“, respektive zbraní.

Stejně jako ostatní bobisté připomíná, že tento sport si člověk buď zamiluje po první jízdě, nebo naopak už vícekrát podobné dobrodružství opakovat nechce.

„Já jsem po první jízdě vystoupil a zeptal se: Jedeme znovu?“ směje se urostlý blonďák, který asi nepřekvapí tím, co jej na bobech baví nejvíce – adrenalin.

Pro něj osobně jsou závody ale ještě i o zodpovědnosti. Je to právě pilot, který nese největší tíhu za výsledky posádky.

„Baví mě to s kluky prožívat, ale o to více mě štve, když se jízda nepovede. Protože pokud nevyhodíme na startu bob z drážky, nebo ho kluci nerozhoupou tím, že naskakují jako telata, tak je vina za špatnou jízdu na mně,“ vysvětluje s tím, že si musí pamatovat každou zatáčku každé trati.

9 fotografií

„A čím jsem zkušenější a starší, tak tím více vnímám i to, že záleží nejen na nájezdu, ale také třeba na tloušťce ledu. Takže si vždy vše zapisuji – nastavení bobu, nože, led, počasí, čas a své pocity z jízdy,“ přidává.

Pokud si říkáte, že jde o maličkosti, pak vězte, že na dráze dlouhé vždy minimálně kilometr se počítají celkové rozdíly posádek po čtyřech jízdách třeba i v desetinách sekundy.

Pokud někdy lidé či sportovci říkají, že rozhodují maličkost, pro bob to platí dvojnásob. Ostatně někdy nestačí ani to pro určení vítěze, viz olympijský závod dvojbobů před čtyřmi lety, kdy braly zlato posádky fenomenálního Němce Franceska Friedricha a Kanaďana Justina Krippse za naprosto shodný čas.

„Nejhorší je, že se často stane, že tvé pocity z jízdy nekorespondují s dosaženým časem. Na druhé straně je to zas to krásné, pořád je se kam posouvat,“ říká Dvořák, který hledá relax od bobů na střelnici. Ve své soukromé sbírce má třeba i Desert Eagle .357 Magnum, který přijde i na 70 tisíc korun.

Svoji lásku ke zbraním zdělil po dědečkovi myslivci. „Rodiče zbrojní pas nemají, já si ho udělal hned, jak jsem mohl (po 21. narozeninách). Prostě mám rád vše kovové, baví mě o to pečovat, starat se, možná proto mě baví i technické věci kolem bobů,“ dodává první ze dvou zaměstnanců z řad sportovců v loni nově vzniklém útvaru Policejního prezidia.

„Mám placku, hodnost, vztahuje se na mě služební zákon, ale jsem pochopitelně mimo aktivní službu. Díky tomu, že mám vysokou školu, tak jsem na tom tabulkově i docela dobře,“ nastiňuje svá zadní vrátka po konci kariéry.

Jen tak mimochodem, vysokoškolskými diplomy se to v české bobové reprezentaci jen hemží, pyšní se jím všichni z aktuální posádky.

Zda ale zůstane v současném složení, to neví ani sám Dvořák: „Uvidíme, jak to bude, teď se soustředíme na náš olympijský úkol. Ale musel skončit už Dominik Suchý, uvidíme, jak se rozhodne Kuba Nosek, Honza Šindelář. Já bych se pak musel zase vracet na začátek, vybírat si posádku a to už se mi úplně nechce. Ale zase nechci opustit tento sport bez nástupce,“ dodává.

JAN ŠINDELÁŘ

(pravé křídlo, 28 let, 186 cm, 96 kg)

Rodák z Nymburka tak trochu vybočuje. V čem? Zatímco na ostatní bobisty se pořádají povětšinou mezi atlety nábory, on se tak nějak nabídl sám.

„Věnoval jsem se atletice. V Nymburku jsme měli skvělé podmínky, ale nakonec jsem tam zůstal sám a když jsem po maturitě odešel do Prahy, hledal jsem něco nového. S kamarádem, který boby také zkoušel, mě nalákal na domácí šampionát startů na trenažeru v Liberci. Rok jsme na to trénovali, zaujal jsem a tak se mě zeptali, zda nechci zkusit pilotovat, zrovna se to obměňovalo,“ oživuje vzpomínky na své začátky.

„S Domem (Dvořákem) jsme odjeli do pilotní školy v rakouském Igls, jenže já tam byl schopen spadnout i z dámského kratšího rozjezdu, takže bylo rozhodnuto,“ rozesměje se vystudovaný inženýr, který je momentálně na bobovém svazu i hospodářem.

„Ještě než jsem dostal plný úvazek na Olympu (instruktor sportu pod ministerstvem vnitra), živil jsem se jako úředník a nákupčí,“ nastiňuje, že má k penězům a starostem o něm opravdu blízko.

Také jeho na bobech uchvátil adrenalin s jízdou spojený, ostatně dříve se proháněl po silnicích na motorce. Postupem času ale raději tráví volný čas v klidu přírody. A je rád, že své rodině, ale i širšímu okolí spolu s parťáky ukázal, že nejsou jen „českými Kokosy na sněhu“, ale že mohou být důstojnými soupeři i těm nejlepším na světě v čele s téměř neporazitelným Němcem Friedrichem.

„Hodně tomu pomohlo, když se srovnala kvalita materiálu. Ano, Němci mají pořád svého výrobce, ale ti další je dotáhli, rozdíly se zmenšily,“ věří také oblíbený „Šindy“ v pekingský úspěch.

JAKUB NOSEK

(levé křídlo, 32 let, 190 cm, 102 kg)

Chlap jako hora. „Jestli je někdo z nás opravdu sportovní talent, tak on,“ říkají o Noskovi svorně jeho reprezentační parťáci. Ono se ostatně stačí podívat na výsledky různých testů, ve kterých většinou právě on dominuje.

Co na tom, že je z party nejstarší, že jako první už založil rodinu, když vychovávají s partnerkou půlroční dcerku Viktorii. „Pořád se mě ptá, kdy ji požádám o ruku, až si říkám, že to pak už nebude ani překvapení,“ směje se při rozhovoru a šustění v pozadí dává tušit, že v tu chvíli není v místnosti sám. A že to moc dobře ví. Což v případě syna bývalého extraligového volejbalisty a extraligové basketbalistky není až tak přirozené.

Když ve třech letech prodělal meningitidu, odnesl zápal mozkových blan téměř úplnou ztrátou sluchu. „Poslední vyšetření dva roky zpět říká, že na pravé ucho jsem prakticky hluchý, na levém na 85 procent,“ říká s klidem.

„Když se občas ohlížím, neměnil bych. Mám trochu koordinační problémy, třeba teď, když jsem se přesunul z pozice brzdaře na levé křídlo, ale prostě jsem naskakování trénoval doma v garáži a myslím, že to jde,“ ukazuje svoji hlavní devízu – zápas, bojovného ducha.

„Těžké to bylo na druhém stupni základní školy, kdy docházelo i na šikanu, ale poradil jsem si, prostě jsem si to nenechal pro sebe. A teď jsem měl problémy během covidu na úřadech, protože kvůli rouškám nemohu odezírat ze rtů, což je pro mě hodně důležité,“ vysvětluje Nosek, který vystudoval fyzioterapii na FTVS.

Až jednou ale skončí s boby, zájemci o jeho služby si jej budou moct spíše než coby maséra najmout jako kondičního kouče.

Při pohledu na jeho urostlou postavu to ale asi těžko překvapí.