Tomáš Padevět si zvolil nejen nesnadné téma, protože Hana Hegerová (1931–2021) rozhodně nebyla nějakou popovou hvězdičkou s životem jednoduše vytrasovaným od úspěchu k úspěchu, ale především formu. Protože řekneme-li, že jeho Carmen je dokumentární román či beletrizovaný životopis, ale zároveň se jedná o autorovu rozsáhlou knižní prvotinu, jež má více než pět set tiskových stránek, máme relevantní důvod k apriorním obavám. Naštěstí lichým.
Padevětova kniha se čte velmi dobře, a zašustí-li někde takzvaně papírem, je to jen drobná vada na kráse, již lze tolerovat. Jako celek je Carmen kniha, od níž se velmi těžko odtrhává, a otevírá čtenáři (i takovému, který má dojem, že toho o Haně Hegerové ví hodně) nespočet nových informací a pohledů.
Naplněný život
Autor strávil přípravou knihy přímo s Hanou Hegerovou dlouhých deset let. Práce měla v průběhu té doby několik „vedlejších produktů“, protože Padevět je také hudební vydavatel a podařilo se mu zpřístupnit fanouškům několik titulů CD i vinylových nosičů s dosud nepublikovanými nebo zapomenutými nahrávkami.
Nicméně práce na knize, jak vidíme nyní, byla vlastně možná ještě záslužnější. Nejenže se Hegerová před Padevětem zjevně zcela otevřela (trvala ovšem na tom, že jeho kniha vyjde až po její smrti, což autor samozřejmě dodržel), ale prokázala i velmi dobrou paměť, kterou doplnily vzpomínky prý více než stovky pamětníků, a v neposlední řadě mravenčí práce v archivech, protože některé etapy života Hany Hegerové skutečně stopu v záznamech různých institucí zanechaly.
To vše Padevět zpracoval skutečně do podoby románu, který vykresluje lidský život umělkyně na pozadí dějinných zvratů (ty vždy v samostatných odstavcích dokreslují zpěvaččin osobní a umělecký příběh). Čtenář samozřejmě neví, které konkrétní věci autor fabuluje a které skutečně odrážejí dobovou realitu, některé beletrizující rozhovory nebo dokreslující detaily je jistě nutno brát s nadsázkou, ale to je míra autorské licence zcela přijatelná. To důležité, totiž fakta, jsou naprosto důvěryhodná a doložená.
Jak shrnuje ve svém příspěvku na obálce knihy textař Michal Horáček: „(Tomáš Padevět – pozn. red.) nedramatizuje, ale řadí fakta a také vyprávění těch, kteří jí byli blízko. Je to zevrubně a poctivě vypracované pásmo, a tak před námi nenásilně, ale plasticky vyvstává drama svého druhu: jeden dlouhý, umělecky i lidsky naplněný život. A ten je zachycen i na pozadí historického příběhu Slovenska, Česka i Československa od 30. let minulého století až na práh 20. let nového milénia.“
Mezi nejsilnější místa knihy patří nejen ta, ve kterých autor líčí vzestup zpěvačky, její nejprve divadelní a filmovou kariéru a postupně přerod herečky ve zpěvačku v pražském divadle Rokoko a posléze v Semaforu, ale především údobí, která po osobní stránce patří k temným kapitolám zpěvaččina života.
A to je jednak život za druhé světové války, kdy Hegerové otec patřil k exponentům fašistického Slovenského štátu (o čemž se toho dosud moc nevědělo), jednak strašlivá etapa nespravedlivého pobytu ve vězení a soudních tahanic na začátku 80. let (o čemž se vědělo snad ještě méně). To vše je ale podáno citlivě, bez bulvární snahy o senzace. Stejně jako celá kniha.
