O tom, co je důležité pro cestovatele

Žasnout, ale nepleťte si to s výrazem být vyjevený. Žasnout je klíčové slovo pro většinu případů. Když nemáte pocit, že žasnete, tak je nejlepší to zabalit a zůstat dál sedět pohodlně v křesle. Ten moment překvapení, toho úžasu, to je klíč k poznávání světa.

A já se velmi obávám, že příští generace to slovo už nebudou vůbec znát. Přestanou žasnout. Všechno budou znát z televize, na počítači si pomocí internetu svět přitáhnou a nebudou mít hnací sílu se někam vydat. Nebudou mít touhu nalézt a zažít svůj pocit jedinečnosti.

O objevování

Jiří Hanzelka na otázky typu: co až bude vše „cestovatelsky objeveno“ odpovídal, že vždycky bude na cestách co objevovat v lidské mysli. To je provždy platnou pravdou. Lidská mysl dává cestě rozměr. Každý jsme citlivější na jiné vjemy. Lidé žijící v krajinách, kterými cestujeme, působí na každého z nás různě. Každý máme jiné životní zkušenosti. Nikdy to nemůže být stejné. Stačí jen vnímat, objevovat… a žasnout.

O internetu

Internet, mailování… tak se nám ztrácí úžas a všechny emoce rychle odeznívají. Navíc celý vynález tohoto systému je zabiják dokumentů. Zabíjí minulost. Sledujte, jak rychle nám mizí rukou psané dokumenty. Za chvíli nebudou. Vždyť to trvá, než je napíšete. Přestanou existovat milostné dopisy, zmizí korespondence mezi rodiči a dětmi. Nebude si dopisovat budoucí Vrchlický s budoucím Hálkem. Nebudeme mít šanci zjistit, jak psal rukou kdokoliv ze současných velikánů. Všechno se odehraje v miliardách smsek a konec…

O mapách a proč je máme rádi

To je asi dáno naším domovem obklopeným pohraničními horami. Volný prostor za nimi v nás vždycky vzbuzoval otázky. A také to, že nemáme moře. Díky tomu jsme se nenaučili žít s představou tak ohromného prostoru, ale toužíme ho aspoň vidět. Moře jsme nikdy neměli a volný prostor nás fascinuje, takže jsme se, víc než ostatní, naučili cestovat prstem po mapě. Zvykli jsme si na to. Umíme to tak toužebně a vytrvale, že se mapa stala způsobem, jak si vynahradit skutečné cestování. Je to fenomén, kterým jste posedlý vy, já, miliony Čechů. Stačí si otevřít atlas a zalistovat v něm. Jak jednoduché a magické.

O denících a systematičnosti

Samozřejmě jsem slýchal i hlasy, že to se systematičností a deníky přeháním. Jenže nám se to vždycky osvědčilo. A ani dnes na tom nemíním nic měnit. Šetřím čas, a ten mi tady utíká velice rychle. Já se nemůžu vydávat s pomocí archivu do minulosti jen tak, pro nostalgické vzpomínky, pro bezbřehé hledání něčeho… Nejsem ten, kdo u kávy obrací popsané listy deníků a vzdychá nad tím, jaké že to tehdy bylo. Listování záznamy, probírání se kartotékou, to je pro mne i dnes jen okamžité obnovení paměti za konkrétním účelem…

O úctě

Člověk ji získává věkem a odpovídá přesně tomu, co uznávali v antice, a co zejména platí v islámské kultuře a co já na ní a učení Alláha považuji za nejpodstatnější – respekt ke stáří. My nejsme mladá populace, jaká je třeba v afrických zemích, kde se kolem vás hemží spousta dětí. Stáří u nás je pořád bráno jako nezasloužená výhoda, které se dožije každý. A nemusí to být ani Zikmund.