Chronologicky uspořádanou expozici tvoří mnoho dosud nevystavených exponátů ze soukromých i veřejných sbírek. Názorně představují životní příběh umělce, který kromě architektonických projektů, ať už realizovaných, nebo jenom navržených, vynikl i v jiných oborech. Zdařilé jsou například akvarely, vzniklé v době jeho pobytu ve Francii, z nichž je patrno, jak zdatným malířem Feuerstein byl.
Talent soužený neúspěchy
Absolvent architektury na pražské Vysoké škole technické a AVU u Jana Kotěry se hlásil ke skupině Tvrdošíjní, byl spoluzakladatelem Devětsilu, členem SVU Mánes a Svazu architektů.
Soukromě studoval u slovinského urbanisty Josipa Plečnika, podnikl řadu studijních cest, navštívil Sovětský svaz, Čínu i Ameriku. Pro české prostředí však Bedřich Feuerstein (1892–1936) tak trochu zapadl. Důvodem mohou být jeho delší pracovní pobyty v zahraničí, především v Paříži a Japonsku, řada pozoruhodných, avšak nerealizovaných návrhů i dobrovolný odchod ze světa v produktivním věku.
BEDŘICH FEUERSTEIN, ARCHITEKT. PRAHA–PAŘÍŽ–TOKIO NTM Praha, do 15. 5. |
Vyrůstal na zámku v Loučeni u Nymburka, kde byl jeho otec správcem panství Thurn-Taxisů, měl tu čest pracovat v Paříži u průkopníka betonových staveb Augusta Perreta, v Tokiu u Čechoameričana Antonína Raymonda. „Všestranně talentovaný Bedřich Feuerstein“, stojí prý na cedulce jedné z tokijských budov. Jistě by ho to potěšilo i udivilo. Za svého krátkého života měl zkušenosti se svým uplatněním jiné.
V dopisech, adresovaných příteli, architektu Josefu Havlíčkovi, si stěžuje na Perreta i Raymonda, kteří využívali jeho talentu i píle, špatně jej platili a vedli s ním spory o spoluautorství. „Člověk zde moc vidí – moc se naučíš –, ale nedostaneš se k žádné samostatné práci a finančně je to teď zde bídné,“ píše například v roce 1925 Josefu Havlíčkovi z Paříže.
Zároveň si již tehdy stěžuje na svoje potíže se sluchem, které, spolu s přetrvávajícími depresemi a kariérními neúspěchy, dovedly Feuersteina až na Trojský most, z něhož skokem 10. května 1936 ukončil svůj život. Příčinou byl pravděpodobně i jeho špatně načasovaný návrat do Československa (v roce 1930), postiženého hospodářskou krizí a s ní i útlumem stavební činnosti.
Kurátorka Helena Čapková dala v expozici prostor všem odvětvím, jichž se umělec dotkl. Jeho celoživotní snaha uplatnit se především v architektuře je připomenuta zdařilými realizacemi. Mezi nimi vyniká Městské krematorium v Nymburku z r. 1924 a o rok starší Vojenský zeměpisný ústav v Praze-Bubenči. Podle Čapkové patřil ve své době návrh krematoria k těžkým úkolům.
Pohřbívání žehem povolil zákon až v roce 1919 a bylo na architektech, aby vytvořili nový typ stavby, který by se nevztahoval k žádným křesťanským odkazům, protože kremace byla tehdy důvodem sváru mezi jejími zastánci a katolickou církví. Speciálně pro instalaci byl vyroben např. model soutěžního návrhu na Riegrovu mohylu na Kozákově a nemocnice sv. Lukáše v Tokiu, některé projekty jsou představeny alespoň prostřednictvím fotografií.
Scénografie pro Národní i Osvobozené
Značné uplatnění našel Feuerstein v práci pro divadlo. Autorstvím prvního výtvarného pojetí Čapkovy hry R.U.R. v roce 1921 pro Národní divadlo započala jeho spolupráce s Werichem, Voskovcem, Frejkou, Hilarem a dalšími progresivními divadelníky. Vytvořil kolem čtyřiceti scénografií pro Národní a Osvobozené divadlo, navrhoval plakáty, kostýmy, malované opony, jako autor výpravy se osvědčil u několika Vančurových filmů.
Pozorovací talent architekta, grafika, malíře a scénografa dokumentují přednášky, shrnující jeho postřehy z cesty po Sovětském svazu, Číně a Japonsku. Vystihl i poměry v rodné zemi, když v jednom z dopisů konstatoval, že „smrad z Mánesa a z Repre je cítit až v Paříži“ a že by jej doma čekaly „jen klepy a knedle“.
Dojemnou částí výstavy je vhled do Feuersteinova dětství a rodinného zázemí. Vystaveny jsou jeho dopisy Ježíškovi, v nichž prosí o kreslicí papír, tužky, kružítko... Dále jsou to rodinné fotografie, busta jeho sestry Anny atd. Emotivně působí osobní předměty umělce, zejména ty, které si přivezl ze svých exotických cest – kimono, letní obuv zóri, brýle v pouzdře s motivy znaků jmen herců divadla Kabuki, šála, bavlněná jukata, psací souprava.
Vystaven je model jeviště ke hře Voskovce a Wericha Osel a stín, Feuersteinův portrét namalovaný Josefem Šímou v roce 1934, zmíněna je jeho vojenská služba za 1. světové války, kterou stejně jako Bohumil Kubišta absolvoval v Pule na Istrii.
Expozici pomyslně uzavírá poslední dopis Bedřicha Feuersteina příteli JUDr. Jaromíru Čihařovi, napsaný den před sebevraždou. Prosí v něm, aby občas pozval jeho sestru Aničku, a vysvětluje, že již nemůže vydržet utrpení, které přirovnává k mučení ve středověku.
