28.3.2024 | Svátek má Soňa


OSOBNOST: Karel Jüttner

8.2.2022

Pravěká stanice „lovců mamutů“ z období mladého paleolitu mezi Dolními Věstonicemi a Pavlovem je světově známá nálezem Věstonické Venuše, keramické sošky, jejíž stáří se odhaduje na 27 – 31 tisíc let. Soška byla nalezena v roce 1925 při vykopávkách prováděných Karlem Absolonem od roku 1924. To jsou věci známé. Málokdo však ví, že paleolitickou stanici objevili Karel Jüttner a Josef Matzura, učitelé německého gymnázia v Mikulově. O svém objevu napsali zprávu v brněnských novinách Tagesbote č. 293 z roku 1922. Matzura měl s majitelem pozemků dokonce uzavřenou smlouvu zajišťující výlučná práva na průzkum. Avšak po různých intervencích objevitelé ustoupili a přenechali vykopávky Absolonovi. Josef Matzura (nar. 1851 v Bílsko-Bělé, dnes polské město na úpatí Beskyd) zemřel v roce 1936. O více než 30 let mladší Karel Jüttner je pozoruhodnou osobností, která stojí za bližší připomenutí.

Karel Jüttner ve věku 52 let

Karel Jüttner (nar. 16. 2. 1883 v Osijeku, v bývalé rakouské monarchii, dnes Chorvatsko) byl významný rakouský a československý archeolog a geolog. První ročníky německé základní školy navštěvoval v Osijeku v chorvatské Slavonii, kde jeho otec sloužil jako vojenský lékař. Německou základní školu dokončil v roce 1894 v obci Razová na Bruntálsku, kam se v roce 1891 rodina přestěhovala. Razová byla rodnou obcí jeho otce, který v Razové vykonával lékařskou praxi až do své smrti v roce 1920. V roce 1902 Karel Jüttner maturoval na německém gymnáziu v Opavě. Lomy, doly a vyhaslé sopky v okolí Bruntálu u něj vzbudily zájem o geologii. V letech 1902 – 1906 studoval na Vídeňské univerzitě zeměpis a dějepis. Na univerzitě v Berlíně studoval v zimním semestru 1906/1907 geologii a fytopaleontologii. Svá vysokoškolská studia uzavřel v letním semestru 1907 na Vídeňské univerzitě doktorátem z filosofie na základě práce o čedičových výlevech na Bruntálsku. V letech 1907 – 1908 učil jako suplent na reálkách ve Vídni. Od 15. září 1909 do dubna 1945 byl profesorem na německém gymnáziu v Mikulově.

Do roku 1912 se Jüttner zabýval geologií rakouského Slezska. Své práce publikoval ve Zprávách říšského geologického ústavu ve Vídni a v Časopise Moravského zemského muzea v Brně. Jeho práce z roku 1912 Das nordische Diluvium im westlichen Teile von Österr.-Schlesien (Severské diluvium v západní části rakouského Slezska) byla průkopnická a má trvalou hodnotu.

V následujících letech se Jüttner věnoval výzkumům v Mikulově a jeho okolí, zejména Pavlovských vrchů. V roce 1913 byl zakládajícím členem Muzejního spolku v Mikulově a od roku 1931 jeho předsedou. Významně se podílel na budování geologických a archeologických sbírek spolkového muzea. V roce 1922 spolu s Josefem Matzurou uveřejnil zmíněnou zprávu o objevech na paleolitickém sídlišti lovců mamutů u Dolních Věstonic. S Matzurou u Dolních Věstonic zachraňoval slovanské kostrové hroby z pohřebiště „Na pískách“. V roce 1925 podal první zprávu o římském táboru v Mušově.

Po Mnichově 1938 a německé okupaci nechtěl Karel Jüttner v Mikulově zůstat a snažil se odejít do vnitrozemí. Tím na sebe nepatřičně upozornit. Již dříve o něm bylo známo, že není podporovatelem Henleinovy strany. Dostalo se mu důrazného doporučení, aby setrval na svém služebním místě v Mikulově s poukazem na to, že ve vnitrozemí nebude možné zaměstnat ani všechny české učitele ze Sudet. Hrozilo mu zatčení a bylo nutné nějak prokázat loajalitu. Zřejmě bylo nápadem vedení gymnázia, aby podal přihlášku do NSDAP. Tam však přijat nebyl. Překážkou se staly jeho styky s Čechy, kterým prý „oddaně sloužil“. Ovšem zájem o členství byl asi hodnocen kladně. Věc jeho členství se protahovala. Nakonec mu navrhli, aby podal odvolání. To ale Jüttner neudělal.

Jüttner se podílel se na přípravě geologických map Dolního Rakouska. V roce 1939 vychází Jüttnerova geologická mapa dolního Podyjí, výsledek třiceti let jeho geologických výzkumů.

Na Janičově vrchu přednáší studentům UK,.1957

Po válce, kdy byla při požáru mikulovského zámku zničena většina uložených cenných sbírek, zachraňuje Jüttner za dramatických okolností sbírky z trosek. Vyhledává předměty, které si noví obyvatelé Mikulova odnesli ze spáleniště a trvá na jejich vrácení. Dochází ke komickým situacím, kdy např. zámecké barokní fajánsové květináče používané na zachycení dešťové vody získal zpět výměnou za plechový kbelík. Jeho zásluhou se do Francie vracejí Němci uloupená umělecká díla. Z jeho podnětu se provádí stavebně historický průzkum zámku, z něhož se dochovala fotografická dokumentace s detailními Jüttnerovými poznámkami.

Jüttner vyhotovil soupis předmětů, které našel v troskách zámku. Zachráněné cennosti ukládal v požárem nedotčené zámecké knihovně. Jako člen Spolku pro obnovu mikulovského zámku se zasloužil o znovupostavení do základů vyhořelé budovy. Po válce se Jüttner stal kustodem městského muzea v Mikulově, od roku 1948 vedoucím Okresního a městského muzea v Mikulově a později ředitelem Okresního vlastivědného muzea v Mikulově. Vedle práce v muzeu Karel Jüttner o svých výzkumech přednášel a publikoval. V roce padesátiletého doktorského jubilea 1957 obnovila Vídeňská univerzita jeho doktorát udělením čestného doktorátu za velké zásluhy v geologii a archeologii jižní Moravy a za úspěšnou činnost v muzejnictví. V roce 1959 Karel Jüttner získal od československého ministerstva školství a kultury uznání za zásluhy o rozvoj muzejní a vlastivědné práce.

Karel Jüttner měl mnoho plánů do budoucna, jak svědčí jeho korespondence. Nikdy se podle svých slov necítil nemocen a veškeré své síly věnoval škole a vědě. Seznam Jüttnerových vědeckých geologických a archeologických prací uvedený v nekrologu, který vyšel ve Zprávách geologického spolkového ústavu ve Vídni, má 54 položek. Nejstarší je práce z roku 1907 o čedičových výlevech na Bruntálsku, poslední o únětickém pohřebišti u Dobrého Pole je z roku 1954. Až do konce svého života Jüttner publikuje články o mikulovském muzeu, je spoluautorem Zpráv Okresního vlastivědného muzea v Mikulově a autorem Průvodce Okresním vlastivědným muzeem v Mikulově z roku 1959. V témže roce vytváří libreto pro expozici v nových prostorách přidělených muzeu na mikulovském zámku. V jeho korespondenci je dopis ze srpna 1959 od archeologa Jaroslava Petrboka, který Jüttnerovi píše: „Nejhorší na světě je to, že když už všechno umíte, musíte jít“. Karel Jüttner zemřel ve věku 76 let po krátké nemoci po operaci v nemocnici v Bratislavě dne 2. prosince 1959. V Bratislavě byl pohřben na hřbitově ve Slavičím údolí.

Autoři nekrologu Adolf Kühnel a Gustav Götzinger, z nichž Götzinger se s Jüttnerem znal od roku 1907, na něho vzpomínali jako na vzácného, obětavého a skromného člověka a rozuměli tomu, že ve své druhé vlasti zůstal i po roce 1945. Mysleli to tak, že jeho první vlastí bylo Slezsko a druhou vlastí se mu stala jižní Morava.



J. Sedláček děkuji za připomenutí 11:36 8.2.2022