STARÁ ŠUMAVA: Kouzlo časů minulých
Dodnes nevím, kde složili hlavu v zimě desítky vandráků, kteří ještě těsně před druhou světovou válkou chodili od vesnice k vesnici a nabízeli svoji práci za kus jídla nebo přespání v kolně nebo stodole. Pokud trefili na vdovu, mohlo to být terno a zdrželi se třeba i čtrnáct dní, málokdy však déle.
Když na jaře vylítly první včely z úlu, mohli jste se vsadit, že za pár dní se objeví i první vandrák. Byli různí. Štramáci v jakž takž vypadajících šatech, s ošoupaným kloboučkem na stranu a s chlebníkem nebo ruksakem přes ramena. V klopě kabátu nechyběl v příkopu utržený podběl nebo u potoka blatouch, na nohách střevíce, které zřejmě ještě před časem čekaly na vyhození z botníku nějakého měšťanosty. Postava jako vystřižená z operety Rudolfa Frimla: Král tuláků, jenom to srovnání a Fracois Villonem by trochu pokulhávalo i když ukecaní byli, jen co je pravda.
Jejich slovník byl šťavnatý, prošpikovaný někdy nářečím, jindy cizími slovy. Nabídli práci, rozhodně se však nepřetrhli a točili se hlavně kolem hospodyně a tím pádem i kolem plotny. Děti je milovaly, protože dovedli vyprávět spoustu zážitků pravdivých i takových, ze kterých trčelo přehánění a věšení bulíků na nos jako sláma z bot. Chodili, jak jinak, pěšky, nekradli a jen čas od času se z nich vyklubal sňatkový podvodník.
Druhá sorta, pokud si dobře vzpomínám, měla vesměs přes padesát, ošuntělé a zaplátované šaty, na hlavě beranici i v parném létě, místo ruksaku režný pytel přes rameno a boty, ze kterých někdy i čouhal palec. Kdyby měli na tváři škrabošku splňovali by představu o typickém lupiči, jak ji známe z tehdejších karikatur. Nebylo ani třeba moc namáhat svoje čichové buňky aby bylo jasné, že voda na umývání jim moc neříká a mýdlo už vůbec nic. A byla z nich cítit režná, nejlevnější kořalka v každé hospodě.
Přišli, něco zahuhňali pod fousy a selka jim dala krajíc chleba se sádlem a práskla dveřmi nebo jim ukázalo vidle a kolečko, aby vyvezli hnůj z kozího chlívku. Dostávali ty nejnamáhavější a nejméně příjemné práce, štípání dříví, rytí zahrady, vynášení sraček z žumpy, dláždění dvora a jiné chuťovky. Mnoho toho nenamluvili a měli vesměs za sebou nějakou tu ránu osudu. Udělali, najedli se, přespali kde jen to šlo, vzali pár drobných a šli o štaci dál.
Byli i další občasní návštěvníci dědiny, kteří na den, dva doplnili kolorit tehdejších časů. Třeba sklenáři a podomní obchodníci nebo komedianti s kolotočem, houpačkami, třímetrovým hadem a cvičeným psem. Když skončila válka, jako mávnutím kouzelným proutkem všechny tyto “profese” zmizely v nenávratnu. Císař Josef II.si uměl zajišťovat sympatie prostých lidí a již za svého života získal velkou popularitu u českého lidu. Vzniklo o něm mnoho legend, básní i písní a jeho zásluhou jméno Josef je dodnes nejčastějším křestním jménem.
Do oslav vyjídání při posvícení výrazně zasáhl až v 18. století císař Josef II. Neučinil to z nějakého chvilkového vladařského rozmaru, nebo jen kvůli poklesu pracovní morálky po posvícení, ale v zájmu selského lidu. O posvícení byl pohoštěn každý, kdo přišel do domu a to byla vábnička pro tuláky. Muselo se dodržovat pořekadlo „Host do domu, Bůh do domu.“ Pozváni byli příbuzní, farář, kantor, kostelník. Přicházeli na hostinu i řemeslníci, kteří pro sedláky pracovali. Na posvícení přišli nejen pozvaní hosté, ale posvícení využívali nejen různí potulní vandráci, tuláci, žebráci, komedianti, opilci, pobudové, ale také panští úředníci, holomci a služebnictvo ze zámků. Takže ke vsi, kde se právě konalo posvícení, v neděli před polednem někdy táhlo celé procesí hladových krků a mlsných jazyků.
Nejdrzejší byli ti ze zámku. Rozběhli se po vsi, vpadli do kuchyní a nečekali, až jim jídlo bude nabídnuto nebo bude na stole, ale rovnou zamířili k pekáči a vybírali nejlepší kusy pečeně a cpali koláče do kapes. A pokračovali do dalšího stavení. O posvícení se dveře u sedláků „netrhly“. Příští neděli ti samí nezvaní hosté obšťastnili svou návštěvou zas jinou ves.
Takové posvícení stálo spoustu mouky, telat, hus, kuřat, tuku, ovoce, zeleniny, medu, dřeva na topení a jiných věcí, takže to sedláky, kteří jinak po většinu roku se stravovali skromně a šetřili na posvícení, přivádělo na mizinu. O tomto nešvaru, který se začal šířit po všech krajích, se dozvěděl i císař Josef II. a rozhodl se v roce 1786 zasáhnout. Udělal to velmi chytře. Zakázal různé termíny posvícení, stanovil pro celou monarchii jediný termín posvícení, které dostalo název „Císařské posvícení“. Pro konání tohoto posvícení určil třetí říjnovou neděli. Tím roztříštil bandy vyjídačů vesnic, kteří předtím si z posvícení téměř udělali způsob obživy.
Zdroj: Jaroslav Kašík, Rozhledy 010
Připravuje: Miroslav KŮS Andres
Foto: archiv autora