Dokazuji si tím i své chlapství, říká Horký o výpravách na extrémní místa

„Bylo to tam krásné, bylo to nádherné,“ svěřil se s pocity z Antarktidy při natáčení Rozstřelu moderátorce Elen Černé, jen den před svými 49. narozeninami.

Z Antarktidy se Horký po šestitýdenní výpravě vrátil v půlce ledna, další dva týdny byl ale kvůli covidu s celou rodinou v karanténě. „Takže jsem se vlastně vrátil před třemi dny,“ usmíval se.

20 fotografií

Byl na severní točně, navštívil na Sibiři nejchladnější místo na zemi (Pól chladu), přešel jižní pól... Co ho vůbec na zimě fascinuje? „Ten krásný pocit míru,“ svěřil se Horký při připomínce svých „polárních kusů“.

„Znají to třeba maratónští či vůbec kondiční běžci. Tak od čtvrtého pátého kilometru je člověk ve velmi podobném stavu. U maratónu jsou to hodiny, při tom poláru dny, jako feťácky delší doba,“ říká cestovatel.  

Dodal, že ho na tom baví dokazovat si i to chlapství, ta potřeba „zabít draka“. „Musím obstát v podmínkách, které když přijdou, takové jsou. Jako polárník s tím nemám problém. Jestliže se vám třeba rozpáře zip na spacáku, nemůžete se ptát, co s tím. Prostě to musíte vyřešit a problém zmizí.“

Horký stanul na jižním pólu, který byl ráno o několik metrů jinde než večer

Do Antarktidy se Horký vypravil 1. prosince 2021. V průběhu výpravy se k němu přidal ještě Václav Pištora. Společně zdolali 120 kilometrů krajiny na lyžích a se sáněmi. Sen dosáhnout jižního pólu měl Horký od roku 2008, kdy se vrátil z toho severního.

V průběhu cesty vystoupil na nejvyšší horu kontinentu Mount Vinson
(4 892 metrů). „Byla tam zima, ale krásně. Šli jsme tam nějakých deset jedenáct dnů. Na jižní pól, na jeho poslední stupeň, tedy asi 120 kilometrů, jsme šli asi šest dnů. Takže taková malá rychlá věc,“ směje se polárník.

Podmínky ale byly horší, než čekal. „Kamarádi, kteří tam už byli, mi ukazovali krásné prosluněné fotky s teplotami do minus deseti, taková nudná procházka po fotbalovém hřišti. Co tam jedeš dělat, dobírali si mě,“ vzpomíná Horký.

Brněnský cestovatel Petr Horký s parťákem Václavem Pištorou dorazili na konci roku 2021 na jižní pól.

Jenže v této sezoně byla hodně studená polární zima a pak i polární léto.„Já se těšil na sluníčko a na minus deset, ale většinou toho pobytu tam fučelo a byly bouře, teploty minus 25, minus 35. Bylo to trošku dramatičtější. Já jsem se tam jel s Antarktidou skamarádit, a ona mi řekla, že takhle levný to nebude a že se musíme víc snažit,“ pokračoval v dobré náladě. „Možná jednu noc jsme měli přes minus 40, jinak kolem minus 20-25. Do minus 30 je to fajn,“ říká Horký.

Přiznal, že zhruba tři dny trvá, než si tělo na podmínky zvykne. „Není to nic moc, metabolismus (tepla) se musí do těch podmínek přepnout. Musíte mít s sebou trpělivost, to není příjemné. Ale začíná přibývat hlad. Teprve po třech dnech se to přepne a začne vám být fajn a začne ta krása.“

Při pochodu je pak především každý sám se sebou, s ostatními se nedá moc povídat. „Musíte být sám sobě dobrým společníkem. Já jeden celý den strávil ve svém vlastním filmu, který mám rozpracovaný. Na polárních cestách si vymyslím práci na několik let dopředu a dorovnám si lidské vztahy. Taková duševní hygiena od třetího dne dál,“ říká Horký.

Jdu na sever, jdu na jih? Natočil jsem si to

Fyzicky se Horký na cestu na jižní pól připravoval půl roku.

„Když táhnete sáně, dostávají záhul záda. Bylo důležité si je hlídat. Stejně jako si hlídat správnou kinetiku chůze, aby si člověk neosvojil nějaký pohyb, který by při tisícovkách kroků mohl způsobit nějakou bolest,“ říká.

Polárník popsal i svůj běžný polární den, kdy nepříjemných je prvních deset minut po probuzení.

„Vylézt ze spacáku, obléknout se. Pak se musíte začít pohybovat. Vařit. Rozpouštět led, dělat si vodu do dvou termosek na celý den na pochod. Tím se zahřejete. Hlavně je důležitá činnost. Zabalíte stan, bivak, dáte to do saní a chcete co nejrychleji vyrazit, abyste se opět zahřáli. A začíná krásný osmihodinový pochod,“ vysvětluje.

Jídlo musí být podle něj výživné a aby aspoň trochu chutnalo. Večer se pak dělá všechno opačně.

Jižního pólu Horký dosáhl v době 110. výročí prvního dobytí Amundsenem a následně i Scottem. „Nešlo na to nemyslet. A pak si říkáte, tak tady postavil Amundsen stan a nechal ten potupný dopis Scottovi a sem o necelých pět týdnů později dorazil Scott, aby si přečetl, že se jim Amundsen vysmál.“

A napadlo ho to klasické cimrmanovské Jdu na sever, jdu na jih? Samozřejmě. „Já jsem si to tam i natočil. Na severu jsem to uskutečnil, tak jsem si říkal, že musím na jihu taky,“ rozesmál se.

Konzultace s rodinou i psychology

Horký přiznal, že před výpravou bylo důležité mít podporu své rodiny, manželky a dvou dcer. Přemýšlel, zda neměl na Vánoce zůstat s nimi, jestli to bez něj zvládnou.

Ptal se jich, jestli po nich nechce moc, své kroky konzultoval i s psychology. „Řekli mi, že jim musím říct, že to je mé rozhodnutí, že oni to nerozhodli. Kdyby se ti tam něco stalo, kdybys tam umřel, není možné, aby žili s tím, že tě tam poslali oni. Musí to být tak, že oni odsouhlasili tvůj plán. Věděl jsem ale, že kdybych na holčičkách viděl, že se děsí, že nezvládnou Vánoce bez táty, tak bych nejel,“ dodává.

Petr Horký je autorem desítek dokumentárních filmů a seriálů. Z jeho dílny vznikl například i dokument Století Miroslava Zikmunda o slavném cestovateli, který zemřel shodou okolností v den, kdy se Horký vydal na cestu do Antarktidy, tedy 1. prosince loňského roku. Natočil i seriál s lezcem Adamem Ondrou.

Jeho dalším projektem je Dobrá zpráva o konci světa, film, jehož premiéra bude v květnu. „Dáváme ho dohromady s Miroslavem Bártou, šéfem české egyptologie, který se otázkám kolapsů civilizací věnuje desítky let.“

„Potkali jsme se při natáčení archeologického seriálu v Egyptě. Jeden večer kouříme šíšu a povídáme si o světě, jak já jsem ho viděl za 25 let cestování a jak on ho vidí za roky cestování a 25 let bádání, a zjišťujeme, že to je podobné, že nám to zapadá. A on říká, že by chtěl o tom film, a já že chci film, kde ukážu, co jsem za ty roky cestování viděl. Ty změny, proměny, kde se nám to třeba vymyká z rukou. Dáváme to dohromady už osm let.“

Přípitek na ideály, touhy a naději

Na jižním pólu si Horký připíjel na „ideály, touhy a naději, které člověka ženou dělat věci, které pro někoho jiného mohou být pošetilé“. Jakou má tedy polárník Horký ještě touhu, ideály?

„Jsem zdravý, spokojený, mám zdravou rodinu, nádherné děti. A já vždy říkám, nepotřebuji udržitelný růst, já potřebuji, aby se to moc nezhoršilo. Svět neumí být nehybný, neustále je v pohybu, ve změně. Je určitě lepší, než aby se válčilo a svět couval. Ale motorem má být chuť se dohodnout. Stejně jsme nejšťastnější, když s někým sdílíme hezký čas, když si rozumíme, když se dohodneme, spolupracujeme,“ uzavírá Horký.