Proticovidová opatření v posledních dvou letech uvedla na čas do stavu hibernace některé evropské ekonomiky, a tak není divu, že se jednotlivé státy snažily svým občanům i firmám pomoci. To samozřejmě ovlivnilo i Evropskou unii a je pravděpodobné, že tenhle trend potrvá dlouhou dobu či dokonce půjde o trvalou změnu.
Evropská energetická krize a ruský plyn. Současné vysoké ceny mají několik důvodů |
Prvním problémem bylo, jak rychle a masivně zajistit státní pomoc a přitom přitom neporušovat evropská pravidla hospodářské soutěže, která mají zajistit rovné soutěžení firem na evropském jednotném trhu. Proto se okamžitě ozvaly hlasy, že by některá ustanovení zakazující státní pomoc měla být „vypnuta“. Například už v dubnu 2020 prohlásil rakouský ministr financí Gernot Bluemel, že požaduje „pozastavení evropského režimu státní podpory po dobu (covidové) krize“, protože Rakousko musí poté, co pomohlo koronavirem tehdy nejhůře zasažené Itálii, „být také schopné ukázat solidaritu svým vlastním firmám“.
Dobýval se tím tak trochu do otevřených dveří. Už v březnu totiž Komise schválila nový „dočasný rámec“ pro státní pomoc, kde kvůli „mimořádným okolnostem“ povolila některé do té doby zakázané typy podpory. Pravidla se pak v následujících letech ještě šestkrát změkčovala a měnila s tím, že některý výjimky platí až do roku 2023 a jsou tu snahy prodloužit je dále. Vyvolává to obavy, že to bude nakonec trvat léta či desetiletí, než se znovu podaří omezit státní pomoc na původní úroveň, pokud se to vůbec někdy podaří.
Mimořádná opatření se také dotkla, a to zcela přirozeně, pravidel omezující zadlužení členských států unie. Tedy i Paktu růstu a stability. Podle Paktu země eurozóny mají zhruba držet své zadlužení pod 60 procenty svého HDP a schodek veřejných výdajů do tří procent HDP, případně má dluh k uvedené úrovni klesat. V březnu 2020 došlo poprvé k jeho faktickému pozastavení platnosti, aby se státy mohly zadlužit na covidovou pomoc. Zrušení limitu zadlužení přetrvalo i v roce 2021 a Evropská komise předpokládá, že bude trvat i v průběhu letošního roku, aby se podpořilo ekonomické oživení a že návrat k normálu, tedy zpět ke striktnějším pravidlům, by se měl konat až v roce 2023. S velkou pravděpodobností k tom ale nedojde.
Už před rokem 2020 se diskutovalo o reformě paktu a tuto diskuzi přerušila právě covidová pandemie. Nyní se tato diskuze vrací, přičemž severní země eurozóny včetně Německa jsou pro zachování striktních pravidel pro zadlužování, zatímco země jako Francie a Itálie by chtěly pravidla uvolnit. Uvažuje se o různých výjimkách z paktu. Například francouzský europoslanec Pascal Canfin zvolený za stranu En Marche, tedy za stranu nynějšího francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, navrhl, aby se do limitu pro zadlužení nepočítaly výdaje na vybrané „zelené projekty“ a podle serveru EUobserver se uvažuje o zvýšení hranice pro zadlužení na sto procent HDP a „flexibilnější úpravě“ rozpočtového schodku. Atmosféra je nyní více než před vypuknutím epidemie nového nakloněna změnám paktu a Evropská komise chce navrhnout jeho změny letos v červnu.
Symbolická bitva o jádro. Otázka jaderné energetiky štěpí Evropskou unii |
S dluhy souvisí další velké změny v Evropské unii způsobené covidem - a to sice zřízení fondu nazvaného Next Generation EU, který má pomoci s likvidací ekonomických následků pandemie a obnovou evropských ekonomik. Fond má rozdělit okolo 800 miliard eur formou půjček a grantů. Na to si má Evropská unie vypůjčit a vydává proto od loňského léta společné evropské dluhopisy. Je to poprvé, kdy takové dluhopisy Evropská unie jako celek vydala, byť její předchůdce, tedy Evropská společenství, vydalo v sedmdesátých letech minulého století evropské dluhopisy na pomoc některým zemím postiženým ropnou krizí.
Projekt společných dluhopisů, který se opět objevil za finanční krize, léta blokovalo Německo. Teď se zdá, že byl jeho odpor prolomen a že může jít o základ k vytvoření většího evropského rozpočtu, protože ten současný je v porovnání s národními rozpočty směšně malý. „Zavedení společného dluhového nástroje je také velmi významným krokem v evropské integraci a zásadně se změnil způsob, jakým přistupujeme ke správě ekonomických záležitostí,“ hodnotí to ekonom a bývalý polský premiér Marek Belka, který je v europarlamentu ve skupině evropských socialistů.
Snaha posílit společné evropské investice bude pravděpodobně pokračovat. Kromě evropské ekonomické obnovy půjde o „zelené investice“, s těmi se ostatně počítá i ve fondu Next Generation, investice do vědy a výzkumu, byť ty na covid spíše doplatily, a také investice do strategických oborů. Tentokrát ovšem půjde o něco jiného, než je jen před pandemií covidu Německem prosazená podpora společných investic evropských států do „projektů společného zájmu“, jako je třeba výroba baterií či vodíkových článků.
„Již léta se poukazuje na to, že EU je ekonomickým obrem a politickým trpaslíkem. Pandemie ale ukázala, že z ekonomického hlediska nejsme tak strategicky nezávislí, jak jsme předpokládali. Narazili jsme na díru v konceptu otevřeného globálního ekonomického systému - funguje, pokud si všechny důležité zúčastněné strany přejí dodržovat pravidla.
V době ohrožení zdraví se mnoho aktérů uchýlilo k protekcionismu a hájení vlastních mezinárodních zájmů. Koncepce „dodávek přesně na čas“ a spoléhání se na globální hodnotové řetězce byly ohroženy. Pandemie byla pro Evropu posledním varovným signálem, že by měla přistupovat k hospodářské politice také ze strategického hlediska,“ vysvětluje Belka.
Problém je ovšem v tom, že snaha o posílení společných evropských investic přichází poněkud pozdě. Zatímco dlouhá léta panovala v Evropě v průměru nízká nebo dokonce záporná inflace, loni ale tento ukazatel výrazně vyskočil. Přitom právě proti nízké inflaci bylo možné mimo jiné bojovat zvýšením vládních i celoevropských výdajů, teď by ale v rámci zkrocení inflace bylo lépe snažit se výdaje omezit. Vypadá to ovšem, že se stane přesný opak.
