Pokaždé, když v televizi zahlédne obrázky z minulých hokejových šampionátů, olympiád a Kanadských pohárů, okamžitě si vybaví ty, na které se sám podíval. A vzpomínky jsou to z pohledu bývalého reprezentačního obránce Milana Chalupy vždy vesměs příjemné.
„Zrovna teď nedávno dávali záběry z Kanadského poháru v šestasedmdesátém. Bylo to u příležitosti narozenin Jardy Pouzara. Taky jsem mu hned blahopřál,“ zmínil Chalupa jubilejní sedmdesátku bývalého spoluhráče z národního týmu. „A hned jsem si ty chvíle vybavil,“ ujišťoval.
Brzy začnou zimní olympijské hry v Číně, takže bude zase určitě dost prostoru na vzpomínání, protože sám jste prožil největší sportovní svátek hned třikrát...
Taky jsem viděl snad všechny dokumenty, které se těm mým olympiádám věnují. Tedy s výjimkou Lake Placid, z toho dávají vždycky jen finále.
Které navíc bylo bez československé účasti...
Tam nebylo ideální ani prostředí. Jezdili jsme na stadion hodinu autobusem. Ubytovali nás v nějaké budoucí věznici, což byla kulatá budova a kolem ní několik plotů. Ale hlavně se tam pořádně nedalo být, všechno bylo malinké, stísněné. Bydlel jsem na pokoji s Jirkou Králíkem, a když chtěl jít jeden z nás ven, druhý musel nejprve zalézt úplně na stranu. (usmívá se)
Innsbruck a Sarajevo byly minimálně co do pořadí úplně jiné, z obou máte doma stříbro. Kde se vám líbilo víc?
Asi v Innsbrucku. Rok 1976 byl pro mě celkově skvělý. Coby mladý kluk jsem stihl všechny tři top akce - olympiádu, mistrovství světa i Kanadský pohár. Měli jsme tehdy parádní tým. Na tu dobu se vzpomíná krásně. První rok v nároďáku a hned jsem měl možnost na olympiádě vidět nejen skvělé hokejisty, ale celkově nejlepší sportovce.
Milan Chalupa
|
Navíc ke zlatu chyběl jen kousek...
To je pravda. Bohužel nás tehdy skolila chřipka. Každý den někdo padl, měli jsme permanentně tři, čtyři, nebo i pět hráčů mimo. A v té době nebyl zas tak široký kádr, takže jsme hráli třeba jen na dvě pětky.
Vy jste nemoci odolal?
Díkybohu ano. My mladí jako Jarda Pouzar, Míra Dvořák a já jsme spali na jiném poschodí, takže jsme chřipku jako jediní nedostali.
Zřejmě jste měl i dobrý základ z drsné Vysočiny...
(směje se) A víte, že asi jo?! I když ani ostatní dlouho neleželi, to byla taková dvoudenní chřipková epidemie. Jak někdo jen trochu mohl, šel hrát. My totiž tehdy možnost reprezentovat brali jako odměnu. Dnes si popravdě nejsem jistý, jestli to tak pořád je.
Doba se změnila...
No právě. Když si od některého hráče přečtu: Nebudu reprezentovat, protože bojuju o místo tam a tam, tak to si nedovedu představit, že by někdo z nás tehdy řekl. Pro nás byla reprezentace nejvíc.
Když se ještě vrátím k olympijskému turnaji, v Innsbrucku byl československému týmu kontumován zápas s Polskem kvůli dopingu Františka Pospíšila. Co se stalo?
Bylo to kvůli té chřipce. Franta dostal od doktora Trefného kapky, aby mohl dýchat a hrát. A oni pak řekli, že to byl doping.
Letos by se mohla situace s přívalem nemocných opakovat. I když s covidem by nikoho rozhodně hrát nenechali. Jak vy se na tuhle hrozbu díváte?
Je to ošemetný, ale hráči se s tím musí poprat. Ostatně, všichni jsou očkovaní. Každopádně bych si moc přál, aby kluci uspěli. Každá medaile by byla super. Náš hokej potřebuje nějaký dílčí úspěch, aby se u nás zase zvedla hokejová vlna.
A je to z vaší strany spíš přání, nebo českému týmu na medaili skutečně věříte?
Naše výhoda je podle mě v tom, že na olympiádu nejede nikdo z NHL. Myslím, že tam teď nemáme takovou sílu, jakou relativně disponujeme v Evropě. Za mořem jsou teď ve formě vlastně jen Pastrňák a Hertl.
Co říkáte české nominaci?
Popravdě řečeno mě docela mrzí, já bych tam zařadil i jiné hráče. Jsem ze starší generace, takže bych nechal rozhodování vyloženě na trenérovi, a ne podle amerického vzoru na generálním manažerovi.
Když mluvíte o jiných hráčích, máte na mysli Milana Gulaše, který se do výběru nevešel?
No právě. Přitom je to top hráč, dlouhodobě vede extraligové statistiky, je šikovný na přesilovky. Podle mě tam chybí, měl v týmu jednoznačně být.
Podíváte se i na jiné sporty?
Miluju lyže, sám chodím na běžky. Sjezdovky jsme měli zakázané, ve smlouvě stálo, že nesmíme dělat rizikové sporty. Ale běžky jsme měli i v Dukle jako přípravu. A pak ještě miluju biatlon. To je divácky tak atraktivní sport, že u něj vždycky šílím. (usmívá se)
Mluvíme především o olympiádách, ale vy jste si zahrál také na spoustě jiných světových turnajů. A dokonce jste si v sezoně 1984/85 vyzkoušel i NHL...
Na dobu v Detroitu moc rád vzpomínám. Byl jsem tam s Frantou Černíkem, vzali si nás proto, že chtěli převzít evropský hokej, ale k tomu to mělo hodně daleko. To třeba v Edmontonu, kde měli Gretzkyho, Kurriho a Jardu Pouzara, to bylo jiné. V Detroitu byli hlavně - jak já říkám - řezníci. Oni nechtěli puk.
Tehdejší režim vás pustil do NHL až v době, kdy už vám bylo 31 let...
A měl jsem všechno za sebou. (usmívá se) Navíc jsem si urval tříslo, takže jsem odehrál jen pár zápasů.
O emigraci jste nepřemýšlel?
To víte, že mě to napadlo. Hned v roce 1976, kdy se nám dařilo, za námi na Kanadském poháru lítali cizí lidi, zvali nás na kafe a strkali nám pod nos smlouvy. Vrtalo mi to hlavou, ale měl jsem těsně před svatbou, tak jsem všechny odmítl.
Svět mohl dobývat i se sklářskou píšťalou Bývalý skvělý obránce Milan Chalupa se po skončení hráčské kariéry vydal na trenérskou dráhu. Právem patří mezi legendy československého hokeje, ovšem nechybělo mnoho a z Milana Chalupy mohl být klidně i světově uznávaný sklářský mistr. „Vyučil jsem se sklářem a hrozně mě to bavilo. Navíc jsem se dobře učil, takže mě škola doporučila na sklářskou průmyslovku,“ prozrazuje osmašedesátiletý rodák z Oudoleně na Havlíčkobrodsku. Naštěstí pro hokej dal ale tehdy mladý Chalupa na radu svého otce. „Přesvědčoval mě, ať zkusím raději hokej, že ke sklářskému řemeslu se můžu vrátit potom. Ale k tomu už nikdy nedošlo.“ Nicméně ještě dnes dokáže vzít sklářskou píšťalu do ruky. „Je to o praxi. Kdykoliv mám možnost zajet si do Světlé nad Sázavou do skláren, vyrazím. Navíc manželka je také z oboru, takže jsme byli i za její známou na malé huti. Občas si tedy něco vyfouknu, ale už jen tak ze srandy,“ přiznává Chalupa. Dokonce prý pokaždé při návštěvě nové huti nejprve předstírá, že vůbec neví, o co se jedná. „Dělám ze sebe blbce, že jsem nic podobného nikdy neviděl,“ směje se. „Až později jim řeknu, že jsem se jako sklář živil rok před vojnou.“ Odchodem do liberecké Dukly a následně přesunem do Jihlavy už měl ale Chalupa myšlenky pouze na hokej. Místo s píšťalou v ruce šířil slávu rodné vesnice s hokejkou a na bruslích. „Jestli jsem nejznámějším rodákem Oudoleně? Vypadá to tak,“ reaguje s úsměvem. Teď už se ovšem do maličké vísky na Havlíčkobrodsko vydává jen jednou za rok. „Na hřbitov. Ale když jsem trénoval Pardubice, tak jsem občas z nostalgie vesnicí projel,“ zmiňuje jedno ze svých angažmá v roli kouče. A trenérské profesi se věnuje i v současné době. „Sedmým rokem jsem šéftrenér mládeže v Ledči nad Sázavou. Mám tady na práci klid, žádný stres,“ pochvaluje si. Na dálku pak sleduje svého vnuka, který rovněž zkouší hokej. „Je mu sedm a posílá mi videa z tréninku. Žije totiž ve Vsetíně, ale o jarních prázdninách ho tady budu mít celý týden,“ těší se Chalupa. |
