Scroll down

Během posledních dvou let pandemie jsme si zvykli navštěvovat představení, přednášky nebo kurátorské prohlídky výstav v evropských kulturních metropolích, aniž bychom opustili svůj domov. Nabídka obsahů, které lze sledovat online, je nepřeberná. Podstatně chudší je však šíře mediálních praktik, jež se využívají k jejich prezentaci. Výjimku v nabídce online programů v oblasti vizuálního umění tvoří výstava IS IT JUST A MYTH?, o níž píše v recenzi Matěj Forejt.

Štěpán Brož

Scroll down

Standardem zprostředkování současného umění online se stal videopřenos, případně videozáznam. Především u výstavy je však videozáznam postupem, který zcela převrací obvyklou logiku diváckého zážitku, založeného na svobodném pohybu v prostoru i libovolném směřování pohledu. Videozáznam naproti tomu prohlídku výstavy svazuje do jasně vymezené trajektorie a také určuje, čemu a v jakém pořadí věnujeme svou diváckou pozornost. Online prostředí pochopitelně nabízí také jiné možnosti, ty jsou ale jednak technicky náročnější, a hlavně se pro jejich využití musejí instituce v první řadě odpoutat od materiálního světa svých výstavních síní a depozitářů. A jak zoufale nepřipravené na existenci v digitálním světě jsou české veřejné instituce, to už před časem ukázal projekt Otevřené sbírky.

S nevelkým, ale co se týče média online výstavy svěžím projektem přišla na konci loňského roku galerie Berlínskej model. Je jím online výstava kurátorky Barbory Čápové IS IT JUST A MYTH? Po vernisáži v prostorách galerie byla výstava spuštěna na samostatném webu, kde má být nyní k dispozici až do konce listopadu letošního roku. Výstava zahrnující pouhou šestici děl či jejich sérií si nesnaží vytyčovat ani příliš široké tematické zaměření, ani nijak komplikovaný technický koncept. Právě v tom ale tkví její přitažlivost a také přirozenost, se kterou – na rozdíl od těžkopádných videozáznamů pořízených ve výstavních sálech – funguje v online prostředí.

Nela Britaňáková, záznam z videa

Ústředním nástrojem, který zde webdesignéři Ilya Bazhanov a Yana Korzhova využívají, je dnes nejpřirozenější způsob pohybu online platformami – scrollování. Při „procházení“ výstavou tak nejsme svazováni tempem videa ani jeho záběrováním, ale podle vlastního uvážení se můžeme pohybovat hravým grafickým úvodem, stručným kurátorským textem i samotnou nabídkou jednoho videa a několika sérií fotografií tam a zase nazpátek. Kromě toho, že je publikum při prohlížení výstavy ušetřeno ubíjejícího proklikávání nebo posouvání na časové ose videa, funguje díky tomu výstava dobře nejen v desktopových prohlížečích, ale (i když v graficky o něco méně efektní podobě) také na mobilu. Nesmíme totiž zapomínat na to, že v éře „prokrastinační ekonomiky“, jak o ní ve stejnojmenné knize píše Ethan Tussey, se významná část sledování audiovizuálních obsahů odehrává právě s využitím mobilních zařízení.

V prezentovaných pracích Nely Britaňákové, Jiřího Kovandy, Kataríny Hládekové, Štěpána Brože, Duna Group a Dominika Adamce sledujeme rozličné vstupy do (stále stejného?) blíže neurčeného lesa. Ve všech případech lze prezentovaná díla chápat jako hru s kontrastem mezi přírodou, po které toužíme, a artefaktem, zosobňujícím naši čím dál nižší vnímavost vůči přírodnímu prostředí. Tato hra se zde přitom řídí dvěma principy: Onen kontrast se v ní buď vyjevuje očividnou nepatřičností a neschopností napojit se na okolní prostředí, jako je tomu ve videu/performanci Nely Britaňákové nebo ve fotografiích/objektech Duna Group a Vojtěcha Adamce, anebo je takový kontrast zdánlivě zastřen organickými tvary artefaktů a jejich nedokonalou snahou o vzájemné prorůstání s okolím. Ať už jde o pavučinovité vlákno, které do lesního porostu umístil Jiří Kovanda, nebo o kokony Kataríny Hládekové, také jejich syntetická materialita je nakonec připomínkou lidské neschopnosti o autentický návrat ke kořenům.

Katarína Hládeková

Ačkoli coby environmentální komentář ke vztahu člověka a životního prostředí vyznívá výstava spíše opačně, Barbora Čápová ve své kurátorské koncepci zdůrazňuje zájem o ztrátu hranic mezi reálným a virtuálním, mezi pravdou a fikcí. O ní lze ale mluvit, pokud se opět vrátíme k samotnému pojetí online výstavy, kurátorka se totiž ve své argumentaci soustředí především na rovinu samotného obrazového média a ztrátu hranic spatřuje v nepotřebnosti rozlišovat mezi zobrazováním již existujícího a uměle vytvořeného.

Nedochází tu k takové ztrátě hranic ale také na úrovni vztahu mezi dílem a jeho digitálním záznamem? Prohlížíme si zde výstavu fotografií a videa, anebo výstavu fotografií výtvarných děl a videozáznamu performance? Pro výstavu nahrazující galerijní prostor mateřské instituce online prostředím platí otázka ztracených (nebo přinejmenším rozostřených) hranic v několika variacích. A jakkoli je projekt IS IT JUST A MYTH? stále spíše výstavní miniaturou a ve svém tematickém rámci se neodpoutává od zájmu o svou vlastní medialitu, zaslouží si proscrollování mimo jiné už proto, že svému online univerzu zjevně rozumí i s jeho důležitými rozpory a otázkami.

DUNA Group

Nela Britaňáková, Jiří Kovanda, Katarína Hládeková, Štěpán Brož, DUNA Group, Dominik Adamec / IS IT JUST A MYTH? / kurátorka: Barbora Čápová / online / 8. 12. 2021 – 30. 11. 2022

Foto: Jan Hromádko