Další z řady adaptací současných románů se v MeetFactory stala kniha Můj boj 1 norského spisovatele Karla Ove Knausgårda, přičemž tentokrát by příčina vzniku předlohy stejně jako její přijetí a život autora stálo snad za samotné zpracování. Pokud tohoto spisovatele a jeho stěžejní dílo neznáte, můžete se začíst do poměrně solidně sestaveného programu k představení. Ovšem k samotnému zhlédnutí inscenace není nutné být předlohy znalec, takže se jedná spíše o zajímavé doplnění.

 Karl Ove Knausgård se po svých prvních dvou knihách, jež sklidily velký úspěch, pustil do nebývalého projektu. V rozmezí let 2009 – 2011 napsal sérii šesti knih s provokativním názvem Můj boj o celkovým rozsahu 3622 stran. O čem však tento rozsáhlý cyklus pojednává? Jestliže bylo jeho přijetí kontroverzní jako ve skandinávské literatuře už dlouhá leta nic jiného, očekává možná člověk dílo, jež otřáslo světem svým třeskutým obsahem. Ano, to je jistě pravda, nicméně může překvapit, že Karl Ove Knausgård rozdělil do svých šesti knih následující: Můj boj 1 – o smrti autorova otce, Můj boj 2 – vztah se svojí ženou, Můj boj 3 – návrat do dětství, Můj boj 4 – dospívání, Můj boj 5 – spisovatelské začátky, Můj boj 6 – popis a reakce veřejnosti na prvních pět dílů a přiložený obsáhlý esej o Adolfu Hitlerovi a jeho Mém boji. Ačkoliv jsem zmíněné knihy nečetl, evidentně veřejnost zaujaly svojí absolutní otevřeností, autobiografickou upřímností nevyhýbající se ničemu a extrémní detailností. Zpětná reakce lidí, které Knausgård pojmenovával, nepatřila k nejvřelejší, čímž podtrhla nebývalý zájem o každý další díl. Jak však napovídá název hry v MeetFactory, návštěvník divadla se seznámí pouze s prvním dílem, a jak jsem již napsal, vše ostatní je spíše pouze zajímavost. Můj boj 1 je samostatná inscenace a není příliš reálné, že by se dramaturg Matěj Samec či režisérka Petra Tejnorová vrhli do komplexního zpracování Knausgårdova opus magnum.

 Tvůrci v MeetFactory, stejně jako Karl Ove Knausgård svoji knihu, rozdělili hru do dvou částí, přičemž první část divák může zhlédnout formou zhruba půlhodinového videa na YouTube v klidu domova. Přestože by inscenace obstála i pouze ve své divadelní podobě, je tento svým způsobem prolog zajímavým úvodem a minimálně obstarává počáteční kontext, který tak nemusí být obsažen v představení, jež je tak daleko údernější a syrovější.

 Video má tak trochu charakter rozhlasového monodramatu. Samozřejmě, že záběry na dům, do jeho sklepení, plným knih či na pláž přidávají na chtěné atmosféře, ale je to především hlas Saši Rašilova, jemuž posluchač snadno podlehne. V úvodu nás seznámí s pohledem na skladování mrtvých a nepochopitelné společenské vytěsňování smrti kolem nás, což je však jen předmluva k hlavnímu tématu a ději díla Můj boj 1, kterým je vztah syna s otcem, potažmo s bratrem. Zatímco autor a hlavní postava, jehož hraje právě Saša Rašilov, ke svému staršímu bratru evidentně spíše vzhlíží a ke symbióze dojde pouze skrze poslech hudby a ve videu i v symbolickém závěru v podání společného zahrání na kytaru a baskytaru, vztah k otci má daleko komplikovanější a nečitelnější. Klíčem k pochopení by evidentně mohla být druhá část uváděná v divadelním sále MeetFactory, která začíná víceméně tam, kde video téměř končí, tj. u smrti otce obou účinkujících postav v podání bratrů Rašilovových. Kromě povedeného uvedení do děje nebo spíše atmosféry v jedné rodině musím ještě jednou ocenit projev Saši Rašilova. Nejen jeho ekvilibristika měnění hlasů, čímž rozlišuje jednotlivé postavy, ale i jeho zabarvení, z něhož je cítit jistá únava, ale také zájem o poznání, činí z první části vskutku nádherný posluchačský zážitek.

 Zpravidla platí, že diváky si musí získat především konec představení. V Mém boji 1 zní první věta následovně: „Srdce má snadný život: tluče, dokud může.“. Tímto silným úvodem se odpálí více než hodinové životní nebo přesněji rodinné martyrium, které si po smrti svého otce prožívá ústřední postava, rozumějme tedy autor Karl Ove Knausgård. Ještě, než započne cesta s bratrem za pohřebním úředníkem, návštěva a nocování v extrémně zanedbaném domě zesnulého otce, v němž přebývá jeho matka, tedy babička obou účinkujících bratrů, a konečně smuteční obřad samotný, rozezní se tóny klasické hudby a spustí se z mého pohledu dosti mizerná vizuální složka inscenace. Nejsem si však jist, zda nebyla její nedokonalost záměrná. V každém případě jsem přesvědčen, že minimalistickou a funkční scénu Richarda Loskota spíše narušovala. Naštěstí však jen v úvodu a na konci představení.

 Tvůrci ponechali autorovu úpornou popisnost, jenž pojmenovává i ty nejvšednější záležitosti, ale právě skrze tuto čistou formu, a také za vydatné podpory výtečného výkonu Saši Rašilova, je divák vtažen do Knausgårda světa, kterým však může být i jakýkoliv jiný, obyčejný život. Kontrast mezi postavou staršího bratra Yngveho, kterého jinak než odtažitě Václav Rašilov zahrát nemohl, a autorem samotným je rovněž přínosné umocnění atmosféry představení. Tomu však nejvíce přidává Saša Rašilov, a jak jsem již nastínil výše jeho projev, kdy je z každého slova znatelná až hmatatelná citová těžkost. Zatímco v úvodní části na YouTube mohl divák toto částečně vnímat jen z jeho slov, v představení tuto tíhu dokládá Saša Rašilov i řečí těla. Jestliže jsem citoval úvodní větu představení i knihy Můj boj 1, přijde mi vhodné doplnit i ty, které tvůrci divadelní adaptace použili jako všeříkající výňatek: „City jsou jako voda, ta se taky vždycky formuje podle okolí. Dokonce ani nejhlubší bolest nezanechá stopy, když máme pocit, že nás zahlcuje a trvá příliš dlouho, není to proto, že by city nějak zatuhly, je to tím, že se zklidní a zůstanou bez pohnutí, stejně jako nehybná voda v jezírku.”.

 Divadelní adaptace v MeetFactory už nejednou měly na mě vliv, že jsem se na knižní předlohu, pokud jsem ji pochopitelně již neznal, po zhlédnutí představení zaměřil. Zda tomu tak bude v Knausgårdově případě si ještě nejsem jist, ale ač knihy neznalý, mohu napsat, že se dvojici Matěj Samec x Petra Tejnorová podařilo uchopit téma bolestivých rodinných vztahů sympaticky promyšleně a s přesně dávkovanou naléhavosti, čemuž notně pomohl výkon Saši Rašilova. Zda však dojde k závěrečné očistě, po níž ústřední postava touží pravděpodobně ze všeho nejvíce, už si musí divák zjistit nejlépe návštěvou představení sám.