Pouštět se do klasiky je ožehavé. Ovšem pouštět se do klasiky v hororovém žánru je téměř sebevražda. Nový Vřískot nejenže chytře navazuje na původní kultovní snímek, ale jeho tvůrci dokazují, že umí natočit dobrý horor. A ke všemu mají ještě dostatek nadhledu, aby si dokázali dělat legraci sami ze sebe, z celé filmové série, stejně jako z jejích fanoušků.
Když se řekne horor, většinou si představíme béčkový (možná céčkový) snímek pochybné kvality. Zejména, když prozradíme, že je to slasher. Takže nic netušící oběti jsou tam zabíjeny jak na běžícím páse a divák si říká: „Jak mohou být tak pitomí…“ Ovšem všechno má své výjimky a první Vřískot (Scream) z roku 1996 si získal v podstatě kultovní pozici. Těžko říct, jestli to bylo aspoň trochu promyšlenějšími detektivními prvky, nebo se jen chlapík v masce ducha (Ghostface) nějak trefil do vkusu.
V každém případě od té doby vzniklo již několik spíše méně než více podařených pokračování a nějakého toho maniaka s maskou vidíme snad ve všech parodiích. Zkusit tedy natočit další (už páté) pokračování hraničí trochu s hazardem. Zejména, když v roce 2015 zemřel Wes Craven, který všechny předchozí filmy režíroval. Ovšem již od Mrtvé nevěsty víme, že Matt Bettinelli-Olpin a Tyler Gillett mají pro strach uděláno. A tak zkusili prostě Vřískot natočit znovu, tedy skoro znovu.
Na sestřičku se nesahá
Sam Carpenterová před lety zjistila, že jejím skutečným otcem je Billy Loomis. Přesně ten, který stál před lety za masovým vražděním studentů v městečku Woodsboro. Takže není divu, že místu docela ráda ukázala záda. Hlavně, když její odhalení způsobilo rozpad rodiny, protože se to od ní dozvěděl muž, který se za jejího otce dosud považoval. Jenže pak neznámý šílenec pobodá její sestru Taru. A když se doslechne, že před napadením jí zazvonil telefon, a navíc šlo o vraha v masce ducha, má jasno. Musí zpátky do města a svou sestru ochránit. Ta sice přežila, jenže mrtví mezitím přibývají.
Je tu navíc ještě něco zvláštního. Všechny oběti mají nějakou souvislost s těmi, kterých se řádění Loomise a jeho pomocníka Stu Machera dotklo. Takže všichni tak nějak zneklidní. Protože tenhle blázen, který za sebou nechává opravdu hodně krve, klidně vezme zavděk nejen původními „účastníky“, ale také jejich mladšími příbuznými. Asi nikoho nepřekvapí, že Dewey Riley, šerif, který původní vraždy vyšetřoval a sám z pobodání vyvázl jen těsně, neodolá pokušení a zapojí se znovu do práce. Ovšem, když vrah dostane také šerifku Judy Hicksovou, každému je jasné, že Riley bude muset i tentokráte pořádně zabrat. Pak už nikdo nepochybuje o tom, že všechna úmrtí mají nějakou souvislost s původními událostmi. Ale jakou a proč se šílenec objevil po čtvrtstoletí? Buď na to Carpenterová s Rileyem přijdou včas, nebo zemřou.
Napětí i humor
Tak jako u všech filmových sérií, i Vřískot se musel vyrovnávat se stížnostmi na klesající kvalitu. Přece jen, navazovat na kult není snadné. Nutno ale uznat, že Craven, společně se scenáristou Kevinem Williamsonem drželi přece jen laťku. Když pak Craven zemřel, zdálo se, že se historie téhle ságy uzavřela. Jenže ne tak docela. Režisérská dvojice Matt Bettinelli-Olpin a Tyler Gillett nejsou v žánru rozhodně nováčky, to, že umí, ukázala naposledy Mrtvá nevěsta. Přibrali do týmu Guye Busicka, který s nimi dělal už na nevěstě, a také Jamese Vanderbilta (Den nezávislosti, Amazing Spider-Man). Dohromady slušná filmařská zkušenost, a tak se mohli rozhodnout natočit úvodní Vřískot znovu. Tedy znovu, natočit ho jinak a namíchat původní postavy s novým obsazením. Takže vlastně je to něco, čemu se říká legacyquel.
Nutno přiznat, že své schopnosti natočit dobrý horor nikdo z tvůrčího týmu nezapomněl. Skvělá je zejména práce s hudbou, ale vlastně i s tokem času. Divák je neustále držen v napětí, hudba zvýší tempo a čas se naopak zastaví. Trvá děsivě dlouho, než hrdina otevře „ony dveře“. Asi každý ví, že tam už na něj čeká vrah. Jenže on nečeká. A pak znovu, a znovu. Teprve když se necháte ukolébat a uvěříte tomu, že tenhle teenager je v bezpečí, v záběru se zaleskne ostrá čepel. Najednou je krev všude kolem, někdy se jedná o až absurdní potoky krve.
Přesně v té chvíli nastává čas pro druhý rozměr. Nadhled, smích a tak trochu prvky parodie. Už když hrdinové diskutují o tom, jestli to, co prožívají, je sequel, legacyquel nebo prostě remake. Když začnou probírat, jak se fanoušci bouří proti nastavování dalšími díly nebo si prostě dělat legraci ze slasherů a hororů obecně. Tady autoři ukazují, že dokázali zachovat i humornost a nadhled původního Vřískotu, takže – ač to u hororů opravdu nebývá pravidlem – několikrát se dokonce zasmějete. Hlavně pokud patříte k fanouškům původního filmu z roku 1996!
