Tereza Ondrová: „Hlas může být rezonancí pohybu“

Tento rozhovor nabízí dlouhou řadu otázek. Ať už je to o tanci nebo o globálních problémech či o stereotypech naší společnosti, téměř na vše lze reagovat pohybem. Ale ani o pohyb tu tak úplně nepůjde. Odpověď můžeme hledat v hlase, ten nás může vést k pohybu. I sám hlas může být pohyb. Klidně zavřete oči. Hlas vás může roztančit. Ale teď je otevřte. Ať si můžete přečíst rozhovor o tom všem s Terezou Ondrovou.

Terezo, jak vznikají náměty k vaší tvorbě? 
Na začátku je touha něco tvořit s konkrétním člověkem. At už je to další tanečník nebo režisér nebo výtvarník, ale na začátku je vždy nějaké osobní setkání. S někým, kdo mě fascinuje, s taneční osobností, která mě zajímá, nebo rozhovor s někým, ze kterého teprve vznikne námět a téma. Je pravda, že poslední projekty, které vznikly v období dvou let, byly ovlivněny touto covidovou situací. Ale u mě vše vzniká z dialogu s ostatními. Mám potřebu se potkávat s lidmi a na základě toho přichází inspirace, otázka a další impulzy pro tvorbu. Dlouho jsem spolupracovala s Petrem Šavelem a Petrou Tejnorovou. Tímto způsobem se zrodily i projekty Insectum in Prague nebo Call Alice. Dialogem s ostatními. Setkáním s tím druhým.

Dá se tedy říci, že impulsem k posledním projektům byla právě pandemická situace?
Spolupráce započala už před tím, ale tematicky se tam jistě covidové události otiskly. Například projekt Call Alice z toho velice přirozeně vyplynul. Impuls přišel tenkrát z vnějšku, protože jsem byla před pár lety pozvána do Bassana del Grappa, díky ocenění v rámci Taneční platformy. Cena spočívala v tom, že jsem mohla odjet na týden na Choreographic Research Week. A to byl moment, kdy jsem se zamilovala do tohoto města, do italské tvorby, a proto jsem ji začala vyhledávat. A tam se mi právě stávalo, že za mnou chodili lidé z uměleckého prostředí a ptali se mě, jestli nejsem náhodou tanečnice Francesca Foscarini. Podobných dotazů však přibývalo, až jsme se nakonec musely potkat. A to byl ten impuls z vnějšku. Na popud naší velké podoby, že tu mám asi dvojče, jsem se musela osobně s Francescou potkat. Pak jsme se spolu dohodly, že budeme hledat spojitosti, že bychom je mohly hledat tvorbou, duetem, a to možná aniž bychom se více znaly. Hledaly jsme tedy to, co nás může spojovat. Ale ve chvíli, kdy jsme chtěly začít zkoušet a pendlovat mezi Českem a Itálií, přišla vlna pandemie. Tím pádem jsme se během zkoušení naživo nikdy nepotkaly. Proto jsme hledaly různé alternativní formy, jak projekt dokončit v distanční podobě. Posílaly jsme si hlasové zprávy a videa, až jsme vytvořily video-esej. Nakonec se celá premiéra posunula o rok, což se opět otisklo do definitivní podoby tohoto projektu.

Co vás přitahuje na italské nátuře? Narážím na to, že další váš projekt Insectum in Prague je opět ve spolupráci s italskou umělkyní, tentokrát se Silvií Gribaudi.
Na Silvii mě už upozornila před pár lety Petra Tejnorová, která ji viděla v Bratislavě na festivalu Nu Dance Fest. Zaujalo mě, jak pracuje s nadsázkou a ironií. Líbí se mi také její způsob odstupu a nadhledu. Společně jsme se pak zabývaly tématikou „humor v tanci“. Choreografický výzkum italských tanečníků přímo v Bassanu del Grappa mě fascinoval především tvorbou s místní komunitou, s místním prostorem muzea, ale také prací s vynikající technikou, emocionální působivostí, a přesto silnou jevištní přítomností. Spíše než „italská nátura“ mě přitahovali konkrétní tvůrci, jako je Alessandro Sciarroni, Daniele Ninarello, Silvia Gribaudi nebo Francesca Foscarini…

Jak se český humor sešel s tím italským?
Skvěle. Skrze humor se snažíme upozorňovat na důležitá témata ve společnosti. Humor nemá zlehčit celý apel, ale nemusíme to sdělení křičet, aby bylo slyšet… Neříkat pozor pozor, tohle je opravdu závažný. S projektem Insectum in Prague jsme se Silvií udělaly work-in-progres a za rok bude premiéra. Řešily jsme otázky týkající se člověka a hmyzu a pokoušely se vytvářet mezi nimi paralelu. Skrze to jsme narazily na manifest dvou umělkyň s názvem Insectum, které znala Silvie. V něm se mluví o tom, že hmyz vymírá, ale tím, jak je maličkatý, tak ho nikdo moc neřeší. A my, jako dvě postarší ženy ve zralém věku, jsme si hrály právě i s předsudky, kdy například tanečnice musí končit ve čtyřiceti. A jak je poptávka furt po mladém a novém, tak tomu stejně nikdo taky nevěnuje pozornost. A přitom jsou to jen zavedené představy, že v tomto věku jsme už pro jeviště staré. A tímto projektem jsme se snažily otevřít témata, která i když nejsou vidět, jsou potřeba řešit. Je nutné dávat jim pozornost a důležitost. Projekt má různé fáze a různé úrovně. Kromě téhle paralely se ale setkáváme i s entomology. Myslím, že kolem premiéry vznikne i malá série událostí, menších happeningů, které plánujeme realizovat v rámci naší platformy TEMPORARY COLLECTIVE. Doufám, že otevřou téma hmyzu a přehlížení z vícero stran – nejenom naší jednou inscenací. Všechna témata a oblasti z našeho hledání a zkoušení se tak nezpracují jen v jedné inscenaci, ale budou zpracovány i v jiné formáty, budou se dít i v sérii akcí na jiných místech.

A takovým tématem bylo například právě již zmiňované staří na jevišti?
To je jedna z věcí, pro mě velká otázka: postavení starší ženy v uměleckém světě. Trend na české scéně je neustálé hledání a překvapení v novém, neokoukaném a mladém. Ale už se zapomíná, co tu je, a neumíme pečovat o to, co už tu dávno máme. Upřímně i na sobě to zažívám, jak se vyměňuje staré za nové. A co kdybychom nekoupili, nehledali žádnou novou věc, ale hledali nové ve starém? Nové kvality vztahů s těmi, které nás již obklopují, které tu jsou? A možná by neuškodilo přemýšlet obecně nad postavením umělce ve společnosti. Sice o tom společnost mluví, ale realizace prakticky žádná. Kéž by si nějaká instituce, třeba tanečního zaměření, vzala tento koncept do hlavy a začala ho realizovat. Nejen o něm mluvit, ale opravdu ho na rovině provozu začala uplatňovat. Méně je více. Máme vůbec ještě kapacitu chrlit něco nového? Přijímat nové? Co je péče o obor? Jak moc jsou nám určitá témata skutečně vlastní? Nebo je přijímáme jen proto, že jsou to trendy? Mohu mluvit o nějakém tématu, aniž by to téma prosáklo do mojí práce? Nezměnilo ji? Neproměnilo můj způsob práce? 

Jak vznikl projekt Voices?
To je samostatný projekt, který vznikl v pandemické době. Chybělo nám sdílení, chybělo nám být spolu, a tak vznikla on-line hlasová platforma představující pokus o živý dialog mezi cizími lidmi v době, kdy bylo vše zavřené. Kvůli omezením spojeným s nemocí Covid-19 naše těla nastřádala, nasála a držela mnohé emoce z tohoto „stavu neustálé brzdy a rozjezdu v samotě našich pokojů“. Pro někoho to byl čas zklidnění, pro někoho je to naopak doba plná rozrušení, limitů a VOICES byla virtuální hlasová schránka, kde šlo zanechat a sdílet otázky, myšlenky, frustrace, emoce. Věci, které tělo už neudrží samo a potřebuje je sdílet, aby je splnilo, aby se jich zbavilo, dokončilo či rozvinulo. Nenastavili jsme žádné ústřední téma večera, ale jediné, co jsme ještě předpřipravili, bylo to, že v rámci každého večera byl pozván jeden host, nejprve to byli jen tanečníci, kteří nejsou zvyklí moc mluvit, ale najednou se k nám dostával jen jejich hlas. A v tu danou chvíli byl host ten jediný, který tam byl po celou dobu, který na zprávy od lidí mohl reagovat.

Je taneční umění v digitálním prostoru stále živé umění?
Já si myslím, že ano. Pokud se to děje reálně v jeden moment a naživo, tak ano. A může to být i hodně fyzické, tělesné, somatické. Na základě Voices a spolupráce s Francescou, kdy jsme vytvořily taneční představení jen za pomoci hlasových zpráv, může být samotný hlas rezonancí pohybu.

Vaše představení Silent není tak úplně pouze vaše, ale tvoří ho i diváci, kteří vlastně ani diváci tak úplně nejsou a stávají se spíše spoluautory. Je pro vás důležité, aby diváci byli aktivně zapojováni?
Určitě ano. V momentě, kdy jsme se potkaly s Petrou Tejnorovou, začaly jsme tuto linii rozvíjet. Snažíme se myslet hodně na diváka, tvořit společně s divákem a brát ho jako partnera v procesu. Nevytvářet uzavřené projekty jako produkt, který už nic neovlivní, na který se může jen koukat. Sám divák proces totiž sám završí, bez něj to nejde. Zapojení diváka ale nechápeme jen jako pohyb diváka prostorem. Zapojení může být i skrze mysl a imaginaci. Projekt Silent je skutečně postaven na divácích. Je to audio-choreografie pro skupinu diváků ve veřejném nebo galerijním prostoru. Připravili jsme sice nějaké podmínky, ale pokud nepřijde divák, nic se nestane, nic nevznikne. A velmi záleží na konstelaci každé skupiny, která dorazí. Pokaždé je to jiné.

Vybrali jsme prostor náměstí Václava Havla, kde se krásně mísí proudící dav lidí z jedné strany na druhou a pak jsme tam my. Možná zvláštní skupinka pro okolí – ti, co nemají sluchátka, „nechodí s námi ve stejné realitě“.

Připomíná mi to tvorbu umělkyně Kateřiny Šedé. Při přípravě na tento rozhovor jsem ale zjistila, že jste s ní už také spolupracovala.
Je to tak. Potkaly jsme se na projektu Dancing Museums – The democracy of beeings, což je tříletý výzkumný projekt, jehož cílem je podpora a dlouhodobá udržitelnost spolupráce mezi tanečními institucemi, muzei, galeriemi a univerzitami ze sedmi evropských zemí. Garanti projektu za Českou republiku byly Tanec Praha, GHMP a já. V tomto projektu spolu jednotlivci a organizace sdílejí, vylepšují, rozvíjejí a předávají si dovednosti a znalosti, které jsou potřebné k rozšíření a prohloubení, napojení na diváky a vztahu s nimi. Je to zapojení široké a různorodé mezigenerační veřejnosti – děti, studenti, senioři, výzkumníci, pracovníci muzeí a tanečních institucí. A tak jsem oslovila ke spolupráci Kateřinu Šedou, jejíž práce má blízko k sociální architektuře, ukazuje způsoby, jak pomocí uměleckých akcí zapojit různé komunity a zároveň se v některých svých projektech zabývala i turismem. 

A jak pak probíhá celý proces?
Ve spolupráci s Tancem Praha a GHMP jsme se na začátku pustili do společného průzkumu terénu galerie. GHMP disponuje 6 budovami nebo galerijními prostory, které do určité míry kopírují tzv. „Královskou cestu“. Tato cesta představovala jednu z nejvytíženějších turistických tepen. Davy turistů, které proudí z náměstí Republiky až na Pražský hrad, zůstávají venku a téměř nikdo už pak nevstoupí dovnitř galerie. Proto na začátku bylo téma, jak propojit tento venkovní kontext směrem dovnitř – do galerie. A v tento moment jsem oslovila Kateřinu Šedou jako experta na turismus. Vyvstaly zásadní otázky: jaký je vztah mezi turismem a životem Pražanů v tomto městě? A jak ho ovlivní současná pandemie koronaviru? Jak se dívat kolem sebe? Jak zapojit jiný pohled, jak překvapit sám sebe a udělat ze všedního nevšední zážitek? Záznam celého našeho procesu, téhle naší expedice je v takové interaktivně-hravé knize Subjektivní průvodce galerií, která je k dostání v knihkupectvích GHMP. Díky ní si můžete ještě nějaké aktivity zkusit i teď.

Myslíte si, že si dospělí málo hrají? Snažíte se jim to svými inscenacemi připomínat?
Spíš se neumíme uvolnit. Nemusí to být přímo hraní si, ale spíš se oprostit od běžného nastaveného rytmu a dovolit si právě třeba i to, že si lehnete na zem uprostřed města. A v těchto podmínkách, které já a naše uskupení umožňuje, to jde možná snáz. Vytváříme si bezpečný prostor během zkoušení, kde se nebojíte být trapná a říkat cokoli, hrát si, blbnout a tím si na něco přijít. Dáváme možnost se dívat na nebe z jiné perspektivy, nacházet jinou časovost a jít proti tomuto zrychlenému proudu. Přehodnocujeme stávající provoz, ve kterém jsem i mimo skupinu. Víme, že reflexe a všechny naše hovory musí vést ke změně praxe. I tím se zabýváme v našem Temporary spolku. Musíme se zastavit, vše kolem nás se řítí neuvěřitelnou rychlostí a to zasahuje i do naší tvorby. Jsme neustále nuceni produkovat, tvořit a zviditelňovat se. V té souvislosti přemýšlíme o strategii, jak by se tento kolotoč dal narušit a vymanit se z něj. Zároveň to neznamená se vzdát a odejít, ale dělat to zkrátka jinak. Pociťuji, že ani pro mě není zdravé držet takové tempo. Chtěla bych tvořit v podmínkách, že si mohu dovolit soustředit se pouze na jednu věc, věnovat se jí delší čas a důkladně.  A neřešit třeba finance. 

Jde mi také o kontinuitu. Myslím to tak, že po 12 letech ukončíte fungování jednoho spolku, a založíte novou platformu s druhým umělcem, tvůrkyní a zavedenou režisérkou Petrou Tejnorovou. A i když máme obě dvě za sebou ve svém oboru dlouholetou zkušenost a praxi, tak přesto vás grantové komise najednou berou a hodnotí jako byste byli úplně na začátku, protože náš spolek je pro ně nový a neznámý. Takže musíte zase obhajovat a čekat minimálně dva roky, než budete zase zavedený spolek, což je docela vyčerpávající. 

Máte nějaké tvůrčí motto?
Nedržet se ničeho.

***
Tereza Ondrová je česká tanečnice a choreografka. Po absolvování oboru taneční pedagogika na HAMU založila s Veronikou Knytlovou v roce 2004 spolek VerTeDance, pod jehož taktovkou vznikla řada úspěšných inscenací, např. Tichomluva (2005); Kolik váží vaše touha? (2011) či režijní spolupráci s Jiřím Havelkou oceňovaná Korekce (2014). S Petrem Šavelem vytvořila dva duety Boys who Like to Play with Dolls (2013) a As Long as Holding Hands (2015). Více zde…