Foto C&I Entertainment Inc.
Úspěšný divadelní herec a režisér Júsuke Kafuku (Hidetoshi Nishijima) žije v manželství s populární spisovatelkou Oto (Reika Kirishima), a ačkoliv se nad nimi vznáší temný mrak v podobě smrti jejich čtyřleté dcery, vztah vypadá idylicky. Jednou se ale Júsuke kvůli zrušenému letu vrátí předčasně domů a zjistí, že ho manželka podvádí s jiným mužem. Místo výbuchu žárlivosti se tiše vytratí z bytu a odejde spát do hotelu.
O několik měsíců později Oto nečekaně zemře na krvácení do mozku. Júsuke tak náhle stojí před dvojím úkolem – nejen se smířit s manželčinou smrtí, ale také se vyrovnat s jejími nevěrami. Když záhy odjíždí do Hirošimy připravit experimentální multijazykovou inscenaci podle Čechovova Strýčka Váni, angažuje do hlavní role jednoho z milenců své ženy – vznětlivého a nezodpovědného playboye Kódžiho Takacukiho. V Hirošimě také do Júsukeho života vstupuje málomluvná řidička Misaki, která ho vozí po městě v jeho vlastním pečlivě opečovávaném Saabu 900 – pravidla umělecké rezidence totiž Júsukemu zakazují řízení auta.
Mlčenlivý a možná až moc sebereflexivní Júsuke Kafuku z Drive My Car je typickým murakamiovským hrdinou – muž v krizi, kterému se rozpadl život a on ho neumí poskládat zpátky, a tak se uzavře do sebe a tiše trpí.
Film Drive My Car režiséra a scénáristy Rjúsuke Hamagučiho trvá bez jedné minuty přesně tři hodiny. Je tedy pěkně japonsky pomalý, mlčenlivý a téměř meditativní. Dlouhé záběry na auto jedoucí krajinou mohou snadno utlumit diváckou pozornost, film ale mezitím nenápadně poskládá poměrně košatou zápletku směřující k emočně zničujícímu finále.
Snímek Drive My Car měl premiéru na festivalu v Cannes, kde Hamaguči a Takamasa Oe získali hned tři sošky včetně ceny za nejlepší scénář. Na začátku ledna si Drive My Car připsalo Zlatý Globus za nejlepší cizojazyčný film a průběžně sbírá ohlasy ve výročních novinářských anketách. (V žebříčku platformy Metacritics mu patří druhé místo.) Drive My Car už se stal vůbec prvním zahraničním snímkem, který získal ocenění za nejlepší film roku od tří nejdůležitějších asociací filmových kritiků. Počítá se také s tím, že by měl výrazně promluvit do oscarových nominací, které se letos vyhlašují začátkem února.
Nezfilmovatelný Murakami
Námět Drive My Car pochází ze stejnojmenné povídky japonského spisovatele Haruki Murakamiho, která česky vyšla v souboru Muži, kteří nemají ženy. Text z roku 2013 má zhruba třicet stránek, a tak si scénáristé museli některé detaily do filmového příběhu domyslet. Jinak ale film skvěle odráží náladu Murakamiho próz, které jsou vždy trochu odtažité a založené na neokázalé všednosti, kde ty nejdůležitější věty často zůstávají nevyřčené. Je to zvláštní literární efekt, který má blíže k Murakamiho oblíbeným americkým povídkářům, jakým byl třeba Raymond Carver, než k japonskému introspektivnímu psaní. Právě mix západních a východních vlivů udělal z Murakamiho jednoho z nejúspěšnějších spisovatelů 21. století, jehož romány vychází globálně v milionových nákladech.
Mlčenlivý a možná až moc sebereflexivní Júsuke Kafuku z Drive My Car je typickým murakamiovským hrdinou – muž v krizi, kterému se rozpadl život a on ho neumí poskládat zpátky, a tak se uzavře do sebe a tiše trpí. A čeká na smrt. Zfilmovat Murakamiho prózu je proto těžší, než se zdá. Jeho mnohovrstevnaté atmosférické příběhy mají sklon se na plátně proměnit v jednorozměrnou banalitu. Oprávněnost obav z nezfilmovatelnosti Murakamiho beletrie potvrdily už dvě adaptace z nultých let, a to povídky Tony Takitani a románu Norské dřevo. V posledních letech se to ale výrazně zlepšuje, protože skvěle dopadl například psychologický thriller Burning režiséra Lee Chang-Donga z roku 2018, který dokonce nedávno zvítězil v anketě webu Koreascreen o nejlepší korejský film všech dob.
Hamagučiho předchozí filmy jako Happy Hour nebo Kolo štěstěny a fantazie nemají k Murakamiho vypravěčskému stylu daleko a Drive My Car pracuje s podobně jemnými náznaky, z nichž si pozorný divák musí zápletky seskládat sám. Júsukeho žena je jako enigma, v níž se skrývají všechny šifry k příběhu. Na staré magnetofonové pásce předříkává texty z divadelní hry, v Júsukeho životě je tedy pořád tak nějak přítomná i po smrti, ale moc se toho o ní nakonec nedozvíme. (Snad jen to, že fantastické povídky ji napadaly při sexu, což je mimochodem motiv z jiné Murakamiho povídky z téže sbírky.)
Prázdnotu v Júsukeho životě nemá co, ani kdo nahradit, ale když se rozhodne konfrontovat jednoho z manželčiných milenců, z hrozícího střetu vycouvá. Nakonec mu pomůže i to, že spolu prohodili pár slov. „Dohlédnout až na dno cizí duše nedokážeš. Můžeš se o to snažit, ale skončíš jen tím, že se budeš sám trápit,“ svěří mu herec Takacuki. Zároveň Júsukemu doporučí, aby se smířil sám se sebou, protože druhé lidi vlastně nemůžeme nikdy úplně pochopit.
Zápletka s inscenováním Strýčka Váni dodává filmu reflexivní rovinu v úvahách nad rolí umění, které imituje život, jenž nám ale zároveň pomáhá pochopit. Čechovovo drama z konce devatenáctého století ostatně vypráví o muži, který ve stáří zjistí, že svůj život obětoval pouhému přeludu štěstí a užitečnosti a netuší, co si s tím počít. Júsuke nakonec musí v hlavní roli Ivana Vojnického zastoupit zatčeného Takacukiho. Když následně v závěrečné scéně inscenované hry (i filmu) Soňa představovaná neslyšící herečkou znakuje klasické věty „Budeme žít, strejčku. Bude to dlouhá řada dní a dlouhých večerů; budeme trpělivě snášet, co nám osud přichystá,“ dostane Júsuke i radu, co po tragédii vůbec dál dělat. Ta je vlastně úplně banální: prostě jen žít.
Lekce z empatie
Třetí a nejdůležitější rozhřešení dá Júsukemu jeho řidička Misaki, která se sama vyrovnává se smrtí jediné blízké bytosti, kterou kdy v životě měla – své matky. Ta se k dceři nechovala zrovna vlídně a Misaki možná dokonce zapříčinila její smrt, ale cesta k matčinu hrobu na venkov až kamsi na zasněžený ostrov Hokkaidó má pro oba hrdiny zásadní katarzní účinek. Júsuke tady pochopí, že když svoji ženu nepřijal se všemi jejími tajemstvími, ztratil ji. „Bylo by těžké přijmout, že prostě byla taková?“ nabádá ho Misaki a on hořce zalituje času ztraceného pochybnostmi a tápáním. Ani tady se nedočkáme žádné vyloženě filosoficky komplikované hloubky, ale jen zdánlivě obyčejného postřehu. Diváci, kteří s Júsukem prožili tři hodiny, ale budou cítit podobnou vnitřní úlevu.
Drive My Car končí zvláštní a zcela letmou (nebo vyloženě nahodilou) scénou, v níž Misaki zastaví auto se psem na zadním sedadle kdesi na parkovišti u obchoďáku a jde nakoupit. Nevíme, kde je, čí je to auto, ani co to má společného s Júsukem, zásadní ale je, že Misaki nosí respirátor, tedy symbol posledních dvou pandemických let. Hamaguči jako kdyby chtěl krátkým dodatkem posunout děj příběhu do současnosti, do naší nervózní reality, v níž na povrch vybublávají různé křivdy či traumata a společnost se pod tlaky pandemických opatření ještě více rozděluje. Drive My Car nenápadně nabádá k empatii s druhým lidmi, jejichž životní motivace nebo hodnoty třeba nedokážeme úplně pochopit. To je nejspíše ten pravý důvod, proč film tak rezonuje mezi kritiky i diváky. Hamaguči nám prostřednictvím svého příběhu vzkazuje, že přes všechny problémy i tragédie posledních let prostě musíme žít dál. A nezapomínat při tom na lidi kolem sebe. Stejně jako to udělali Strýček Váňa i Júsuke. Nic jiného nám totiž nezbývá.
Autor je hudební publicista.