Foto Hiroo Yamagata, Flickr (CC BY-SA 2.0)
Výroba stěračů do automobilů, která se v Česku nemohla zastavit ani během nejtvrdších pandemických opatření v zimě 2021. Obavy obchodníků, že si lidé před Vánoci koupí méně telefonů a džínsů. Klimatické závazky západních politiků spoléhající na technologie, které zatím neexistují. Média, která v pondělí píšou o požárech v Řecku a v úterý oslavují návrat růstu HDP. To vše dohromady zachycuje obraz světa zmítaného klimatickou krizí a pandemií. Oboje se političtí lídři pokoušejí krkolomně řešit, aniž by ohrozili dominantní ideologii dneška: růstismus neboli imperativ růstu pro růst, růstu bez jakéhokoli konečného cíle či ohledu na reálné lidské potřeby. Právě na kritiku růstismu (angl. growthism) a hledání jeho alternativ se zaměřil antropolog a profesor Institutu přírodních věd a technologií Autonomní univerzity v Barceloně Jason Hickel ve své knize Less is More: How Degrowth Will Save the World (Méně je více. Jak nerůst zachrání svět, 2020).
Algoritmy pro nakupování
Hickel v knize nezpochybňuje potřebu ekonomického růstu k dosažení určité úrovně blahobytu, na niž navíc některé části světa dosud nedosáhly. Kritizuje ale situaci, kdy firmy poháněné imperativem růstu vytvářejí ve svých zákaznících umělý pocit nedostatku, a tím je motivují ke zbytečnému nakupování věcí a zbytek světa k jeho produkování. Dělají to podle něj s pomocí zrychleného zastarávání výrobků, čím dál sofistikovanější reklamy, či privatizace dříve veřejných statků. Hickel připomíná, že i při umírněném tempu růstu tři procenta ročně by celková globální produkce mezi lety 2000 a 2100 vzrostla celkem dvacetinásobně. Neustálá hrozba odchodu investorů k „dynamičtějším“ konkurentům motivuje firmy k nepřetržitému hledání příležitostí, jak by ještě mohly vydělat peníze.
Vybudování infrastruktury potřebné pro bezemisní energii navíc vyžaduje další těžbu obrovského objemu nových minerálů, a znamená také další nezanedbatelné dopady na životní prostředí i lokální komunity.
V minulosti toto hledání růstu za každou cenu vedlo ke kolonialismu nebo násilnému odbourávání obchodních bariér. Dnes vede k přesouvání výroby do států s levnější a méně chráněnou pracovní silou, k vynalézání návykovějších algoritmů či k nápadům, aby lidé všechny své aktivity definitivně přesunuli do metaverza a pod kontrolu korporací. Mark Zuckerberg ani Jeff Bezos nejsou z tohoto pohledu patologickými hamouny, ale zkrátka řediteli firem, které poslouchají železná pravidla růstismu. V situaci, kdy se lidstvo blíží limitům, jejichž překročení nezvratně změní klima a ekosystémy – těchto planetárních limitů Hickel přitom identifikuje celkem devět – si tuto zbytečnou nadprodukci již nemůže dovolit. Nastal tedy čas pro nerůst.
Decoupling nefunguje
Růstismus má nepřekvapivě velmi negativní dopady na planetu Zemi. Mezi lety 1980 a 2017, kdy růstismus a s ním úzce spojený neoliberalismus zažily největší rozmach, se například roční objem vytěžených materiálů takřka ztrojnásobil a objem vypuštěných emisí oxidu uhličitého se zdvojnásobil, což je daleko za hranicemi toho, co je podle vědců pro planetu únosné. Ani decoupling, tedy odpoutání emisí CO2 a materiálové spotřeby od růstu HDP, není dle Hickelových analýz řešením, protože je udržitelné jen v krátkodobém horizontu. Produkce například iPhonu se jistě může zjednodušit, a stát se materiálově méně náročnou, ale pouze ze vzduchu žádný telefon nakonec stejně smontovat nelze. Pokud se tedy iPhonů bude muset vyrábět stále více, ani šetrnější technologie nás ve snaze respektovat limity planety dlouhodobě nespasí. „Vždy existuje limit toho, jak nezatěžující může produkt být. A když ho dosáhneme, jeho materiálová spotřeba v růstové ekonomice opět vzroste,“ argumentuje Hickel. I proto je autor skeptický k možnostem zeleného růstu, který je přitom středobodem iniciativ Zelené dohody pro Evropu. Hickel poukazuje mimo jiné na to, že technologie, se kterými se v závazcích ke klimatické neutralitě rutinně počítá – například ty na zachytávání uhlíku v atmosféře – zatím nefungují. Spoléhat na to, že tyto technologie přispějí k udržení stabilního klimatu, je proto velký risk.
Vybudování infrastruktury potřebné pro bezemisní energii navíc vyžaduje další těžbu obrovského objemu nových minerálů, a znamená také další nezanedbatelné dopady na životní prostředí i lokální komunity. Výmluvným příkladem takového vývoje jsou například plány těžit lithium v Srbsku, které v zemi nedávno vyvolaly masové protesty. Hickel dále poukazuje na to, že bezemisní energie nedokážou pokrýt lidskou spotřebu, pokud ta musí zároveň neustále růst. Jak již bylo také řečeno, planetární limity se netýkají pouze vysokých emisí uhlíku. „Když budeme mít stoprocentně čistou energii, musíme se ptát, co s ní budeme dělat. Může nám pomoci vyřešit emise, ale nezvrátí deforestaci, oceány drancující rybolov, ničení půdy ani hromadné vymírání druhů. Ekonomika založená na růstu, i když bude bezemisní, nás přivede k ekologické katastrofě,“ argumentuje Hickel.
Konec vítězství ducha nad hmotou
Ve své první knize The Divide Hickel popsal, jak levná práce a přírodní zdroje globálního Jihu umožnily zbohatnutí globálního Severu. Sever ovládl Jih nejprve prostřednictvím kolonialismu, následně vojenskými puči a uměle vytvořeným dluhovým břemenem, čímž mu fakticky zabránil rozvinout vlastní konkurenceschopný průmysl a stabilní společenský systém. Není proto žádným překvapením, že na přetrvávající nespravedlnost ve vztazích mezi globálním Severem a Jihem, Hickel, který je původem ze Svazijska, poukazuje také v knize Less Is More. Dones jsou státy globálního Severu odpovědné za většinu historických emisí oxidu uhličitého. Spojené státy a Kanada dokonce za čtyřicet procent, EU za dvacet devět. Většinu dopadů klimatické krize však pociťuje, a nadále bude pociťovat především globální Jih, kde změna klimatu nepředstavuje budoucí hrozbou, ale aktuální realitu. Proto by podle Hickela měly státy Severu dosáhnout uhlíkové neutrality ideálně už v roce 2030.
Zárodky nadřazeného vztahu k přírodě i zemím globálního Jihu přitom Hickel nachází již v éře před průmyslovou revolucí – konkrétně v osvícenské filosofii. Evropští filosofové oddělili mysl od těla, civilizaci od přírody, a vytvořili mezi nimi jasně hierarchizované vztahy. Tím ospravedlnili neomezené vytěžování přírody pro lidské potřeby bez ohledu na dopady, které mělo na „podřadnou“ hmotu. Tato logika zároveň posvětila využívání neplacené práce mimoevropských národů, ale také žen, které evropští muži považovali za bližší přírodě, a tím pádem podřadné.
K záchraně lidstva před klimatickou katastrofou je tak podle Hickela potřeba definitivně zavrhnout představu o nadřazenosti ducha nad hmotou, civilizace nad přírodou, Severu nad Jihem. Západní společnosti by se měly poučit od přírodních národů, které sami sebe vnímají jako naprosto integrální součást přírody, a proto rostlinám, horám nebo řekám přisuzují duši podobně jako lidem. Přijde jim pak naprosto jasné, že pokud si od nich něco berou, budou to muset zase vrátit. Právě tuto etiku – ber jenom to, co dokážeš přírodě vrátit, co dokáže sama regenerovat – by si měly podle Hickela vzít západní společnosti za svou.
Růst automaticky neznamená blahobyt
Planeta Země má podle Jasona Hickela dostatek prostředků, aby zajistila potřeby a živobytí až deseti miliardám lidí. Musíme se však přestat slepě spoléhat na růst, a naopak odpovědněji zvážit, která odvětví či technologie podporovat. A také se namísto dalšího růstu produkce, soustředit spíše na její distribuci.
Hickel v sérii statistik ukazuje, že kauzalita mezi růstem HDP a úrovní lidského blahobytu je přeceňovaná. Bohatství sice vytváří potenciál pro blahobyt, ale samo o sobě ho nezaručuje. Prodloužení lidského dožití po průmyslové revoluci například Hickel na základě výzkumných dat přisuzuje spíše větší dostupnosti veřejných služeb (např. vzdělání, zdravotnictví), o které se zasadila progresivní hnutí a odbory než samotný růst průmyslové produkce. Spojené státy, země s nejvyšším HDP na hlavu, mají i v současnosti nižší věk dožití než Kostarika, která je přitom o osmdesát procent chudší. V průměrných výsledcích studijních kompetencí zase Američané zaostávají za Estonci, i když mají přepočet HDP na hlavu vyšší o šedesát šest procent. Miliardy, které ekonomika Spojených států generuje, se tak nepromítají do kvality dostupné zdravotní péče nebo úrovně vzdělání průměrného Američana.
Od sedmdesátých let se navíc navzdory růstu HDP reálné příjmy jednotlivých amerických domácností nezvyšují, ale naopak se koncentrují v rukou jednoho procenta nejbohatších. Velký ekonomický růst tak spíše než k blahobytu, vede k extrémním nerovnostem, a v jejich důsledku také ke společenské polarizaci, stresu, přepracovanosti, závisti i potřebě kupovat si další zbytečnosti nutné pouze k potvrzování společenského statusu.
Hickel následně stručně popisuje, jak by ekonomický systém založený na potřebě a nikoli růstu mohl vypadat. Lidé by mezi sebou stále obchodovali, ale jen se zbožím, které opravdu potřebují. Firmy by mohly zanechat praktik, mezi něž patří plánované zastarávání výrobků a marketing. Věci, které lidé nepotřebují denně, včetně sekaček nebo aut, by se sdílely. Pomocí daní či institutu „maximální mzdy“ by se snížila nerovnost v platech i majetku.
V důsledku nižší produkce by se snížila i energetická a materiální spotřeba využívaná ke skladování a dopravě zboží. Zaměstnanci by ze stejného důvodu měli kratší pracovní týden, což by jim umožnilo lépe trávit volný čas a méně spotřebovávat. Výzkumy totiž ukazují, že čím méně mají lidé času, tím více spotřebovávají. Dostupné bydlení, doprava, zdravotnictví, školství, veřejné knihovny a sportoviště by jim umožnily žít plnohodnotný život, aniž by k jejich dosažitelnosti museli enormně vydělávat, produkovat a nakupovat. Nadbytečnou produkci by snížilo i odpuštění dluhů – lidem i státům.
„Pokud chceme snížit emise a zůstat pod 1,5 procenty oteplení, je v první řadě potřeba snížit celkovou spotřebu energie. Když přestaneme růst vnímat jako hlavní cíl ekonomiky, bude to celé daleko jednodušší,“ píše Hickel. „Nerůst neusiluje o snížení HDP. Jde spíše o snížení energetické a materiální spotřeby, abychom se vrátili zpět do rovnováhy s žijícím světem.“
Nerůst na semiperiferii
Tento seznam přání se může v podmínkách střední Evropy jevit utopicky. Žijeme totiž v regionu, kde je i sebeměkčí kritika fungování kapitalismu radikálně odmítána jako pokus o omlouvání minulého autoritářského režimu. Kde je práce jednou z posledních hodnot, na níž se společnost ještě shodne. A kde je i Zelená dohoda pro Evropu, která je stále postavena na růstu, obecně označována za „zelené šílenství“. Co si v těchto poměrech semiperiferie můžeme z Hickelova nerůstu vůbec odnést?
Odpověď na tuto otázku částečně přináší obsáhlý rozhovor s Jasonem Hickelem v polském levicovém deníku Krytyka Politiczna. „Nebudete spotřebovávat takový objem zboží, jako lidé na Západě. Nepotřebujete to,“ odpověděl autor na trefnou otázku, zda se mají Východoevropané vzdát svých snů o západním blahobytu, které přitom často poháněly revoluce v roce 1989. Růst HDP a dostupnost spotřebního zboží bychom prý měli přestat vnímat jako ukazatele blahobytu a Spojené státy jako vzor vhodný k napodobování. Důležité je naopak zaměřit se na dostupnost základních potřeb, jakými jsou bydlení, zdravotnictví, školství, doprava či infrastruktura pro trávení volného času.
Hickel také zdůrazňuje, že jeho vize budoucnosti nemá nic společného se sovětským komunismem. I ten byl totiž závislý na zvyšování produkce bez ohledu na ekologické škody. Vzory v Evropě minulého století pro svůj model ekologického socialismu nenachází, byť existují jednotlivosti: například vybudování nájemního bydlení ve Vídni nebo znárodnění klíčových infrastrukturních průmyslů v poválečné Evropě.
Kniha bez strategie, avšak s imaginací
Hickel v knize ani rozhovoru nenabízí strategii, jak přesně nerůstové ekonomiky dosáhnout, a ani si to neklade za cíl. Zmiňuje pouze, že tato změna musí být demokratická, vyrůst na půdorysu občanských hnutí, jakými jsou Fridays for Future a Extinction Rebellion, a využít vzrůstající nespokojenost s kapitalismem zejména mezi mladší generací. Kromě ekologických hnutí je dle něj ale pro vizi nerůstu nutné nadchnout také zaměstnance a odbory. V českém kontextu může být příkladem takové spolupráce platforma Re-set, která principy nerůstu tento týden představila ve své Nové dohodě.
Hickelem propagované cíle, mezi něž patří například klimatická neutralita globálního Severu v roce 2030, jsou však i při zapojení zmíněných aktérů těžko představitelné pro kohokoli, kdo zná fungování domácí i zahraniční politiky. Nedostatek času se proto zdá být jedním z hlavních problémů vize, kterou kniha představuje.
Less Is More je i přesto inspirativní knihou, která nastiňuje, o jaký svět by měla ekologická a sociální hnutí a levice obecně ve 21. století usilovat. „Jako společnost si velmi vážíme kreativity. O telefonu nebo uměleckém díle bychom nikdy neřekli, že je to nejlepší přístroj nebo malba, jakou kdy kdo vytvořil, že je nikdy nikdo nepřekoná a neměli bychom se o to ani snažit. Tak proč přesně tohle říkáme o kapitalismu?“ táže se Jason Hickel.
Na překladu a vydání knihy Méně je více v češtině aktuálně pracuje nakladatelství Host.
Autorka je spolupracovnice redakce.