Foto shopblocks, Flickr (CC-BY 2.0)
Kauza kontroverzního odměňování pracovníků společnosti Rohlík rezonuje v mediálním prostoru s velkou silou, ale česká firma není bohužel jediná, kdo využívá šedé zóny gig economy. Vykořisťovací praktiky platforem jsou globálním fenoménem, o kterém už léta probíhá debata a jejž se mnoho zemí snaží legislativně řešit. Stát Kalifornie je příkladem toho, jak složitým problémem efektivní regulace platforem je, a zároveň toho, že bez tlaku státu dělají platformy pro své „zaměstnance“ minimum. Chování Uberu, Lyftu a podobných platforem v Kalifornii ukazuje, že u firem, které nejsou ochotny zvednout odměny řidičům riskujícím zdraví během pandemie, nelze doufat v jakýkoli morální kredit.
Víra, že platformy dobrovolně zlepší podmínky svých pracovníků, na jejichž bedrech leží veškeré korporátní výdělky, je přinejlepším bláhová.
Když před lety začaly vznikat společnosti, které na základě sofistikovaných softwarů a geolokace poprvé dokázaly konkurovat nejen zavedeným firmám, ale i zavedené praxi v různých odvětvích, tleskali jim skoro všichni. Rychlejší a efektivnější propojení poptávky po službě a její nabídky na trhu vytvořilo situaci zdánlivě výhodnou pro všechny hráče. Tlak na ceny přilákal nové skupiny zákazníků (taxi služby typu Uberu), otevřel byznysu nové dveře ke klientům (rozvážkové společnosti jako Wolt) a vytvořil relativně lehko dostupná pracovní místa určená komukoliv, kdo si chtěl přivydělat. Nálepka win-win situace se ale začala z gig ekonomiky slupovat v momentě, kdy začalo být jasné, že tyto pracovní místa neobsazují jen lidé s vidinou přivýdělku, ale i ti, kteří jsou na tomto výdělku existenčně závislí. Nemá-li totiž kurýr či řidička během své šichty nárok na přestávku, je rozdíl, jestli za den odpracuje tři hodiny, nebo deset. O nároku na dovolenou nebo pojištění nemluvě.
California gig dreaming
Jedny z prvních protestů platformových pracovníků proběhly v Americe, a to navzdory absenci odborů, které by jim pomohly se zorganizovat. Snad kromě jednotlivých měst, jako je New York, se nejprogresivněji zachovala Kalifornie. Západopobřežní stát, kde se zrodil a dodnes sídlí Uber, v roce 2019 jako jeden z prvních uzákonil nová pravidla pro stanovování zaměstnaneckého poměru. Ta měla platformovým pracovníkům dopomoct k minimální mzdě a k právu sdružovat se v odborech. To je pro „gig“ pracovníky klíčové. Bez uznání statusu „zaměstnance“ totiž nemají legálně nárok na vyjednávání o požadavcích se svými chlebodárci, což je činí závislými na jejich dobrodiní bez jakékoliv záruky na zlepšení podmínek. To je ostatně patrné i u Rohlíku nebo DámeJídlo, jejichž řidiči vlastně nejsou tak úplně jejich řidiči, byť používají firemní aplikace a jezdí v autech s výraznými logy firem. Ty si ale nad jejich pracovní realitou alibisticky myjí ruce.
U nově uzákoněného testu pro klasifikaci zaměstnaneckého poměru kalifornských pracovníků platforem (takzvaného ABC testu) zjednodušeně platí, že menší svoboda při rozhodování se o tom, jakým způsobem člověk danou práci vykonává, indikuje zaměstnanecký status. Větší autonomie ve výkonu práce naopak ponechává pracovníkům status „nezávislého zhotovitele“ (zhruba ekvivalent našeho OSVČ). Test je obecně přijímán jako skvělé řešení, jelikož respektuje rovnováhu mezi ochranou faktických zaměstnanců a ponechání volnosti těm, kteří opravdu pracují „na sebe“. Iniciativy pracovníků platforem, které se v posledních letech množí jako houby po dešti, kalifornskou novelu oslavovaly a mnoha zemím sloužila jako příklad dobré praxe – nevyjímaje Evropskou unii, která se detailněji začala tímto tématem zabývat nedávno.
Malý krok kupředu pro platformy, velký skok zpátky pro řidiče
Tím ale příběh kalifornských platformových pracovníků bohužel nekončí. Záhy po uvedení zákona v platnost rozjeli kalifornští internetoví giganti, v čele se společnostmi Uber a Lyft, masivní kampaň za zavedení výjimky pro jejich řidiče. Kampaň, která prý stála gig společnosti závratných dvě stě milionů dolarů, lobbovala za referendum pro výjimku z klasifikačního pravidla „ABC testu“ výměnou za plošné zajištění lepších podmínek včetně zdravotního pojištění řidičům. A lobbovala úspěšně. Na základě referenda vznikl v roce 2020 článek vyjímající firmy z povinnosti reklasifikovat část svých pracovníků v zaměstnance s úvazkem (takzvaný Prop 22) a platformy tak ušetřily miliardy dolarů na odvodech. V opojení z výhry ale giganti jaksi zapomněli dotáhnout svůj slib do konce. Začala objevovat tvrzení, že ač byly přislíbené plány plošného zdravotního pojištění ve firmách opravdu zavedeny, pro myriády podmínek se v praxi týkají jen minima kurýrů. Pojistit se může například jen ten, kdo každý týden odpracuje více než 25 hodin. To je ale v kontextu pracovního rytmu udávaného poptávkou a algoritmem často nemožné. Neodpracují-li řidiči za měsíc dostatek hodin, musí si pojištění platit z vlastní kapsy. I podle statistik samotného Uberu se tak do firemního pojišťovacího plánu v Kalifornii kvalifikuje směšných 14 procent pracovníků. Nezávislá čísla pak ukazují, že ze všech kalifornských řidičů se jich o pojištění přihlásilo jen 11 procent. Od pracovníků se navíc ozývá, že obdrželi jen minimum informací, a mnoho z nich tedy ani netuší, jakým způsobem o pojištění mohou vůbec žádat.
Hořká realita dostala řidiče opět do ulic, ale situace se nijak výrazně nezměnila až do srpna loňského roku. Tehdy vyšlo usnesení kalifornského soudu, které shledalo proplatformový Prop 22 nezákonný. Mimo jiné také proto, že v něm bylo pracovníkům Uberu, Lyftu a dalších firem výslovně zakázáno organizovat se v odborech, což nespadalo pod kompetenci zákona, proti němuž se v rámci kampaně firmy vyhradily. Rozuzlení sporu je ale stále v nedohlednu, protože platformy se proti rozhodnutí soudu obratem odvolaly. A kalifornští řidiči dále brázdí prosluněné ulice za nedůstojných pracovních podmínek a za nestálý výdělek.
Poučení? Existuje
Poučení z kalifornského příběhu není na první pohled zřejmé, ale existuje. Víra, že platformy dobrovolně zlepší podmínky svých pracovníků, na jejichž bedrech leží veškeré korporátní výdělky, je přinejlepším bláhová. Ani po deseti letech bídné praxe se mnozí prominenti „sdílené ekonomiky“ nedomnívají, že by si jejich zaměstnanci zasloužili pojištění. A to ani v momentě, kdy se k tomu zavázali.
Úkolem státu by proto mělo být takové vykořisťovatelské chování omezit. Táhnoucí se soudní proces v Kalifornii však dokazuje, že na nezmapovaném terénu se silnými ekonomickými hráči může být tato úloha dost obtížná. Jako společnost máme nicméně možnost na firmy s neetickými praktikami vytvářet tlak – bojkotem, reportážemi, stávkami, diskusemi. V Česku je to dnes relevantní víc než kdy jindy, neboť Evropská komise připravuje směrnici pro zlepšení podmínek pracovníků platforem a hodlá zavést systém klasifikace obdobný tomu kalifornskému. I kritici směrnice se přitom shodují na tom, že na poměry komise je návrh radikální a má potenciál status quo platformového prekariátu změnit. Podle předběžných odhadů by se mohly reklasifikovat na zaměstnance až tři miliony pracovníků platforem po celé EU. K implementaci směrnice v členských zemích má ale v nejlepším případě dojít až v roce 2024. Do té doby je třeba být s řidiči a řidičkami Rohlíku a kterékoliv jiné aplikace solidární a aktivně se zasazovat o zlepšení jejich podmínek.
Autorka je ekonomka se specializací na sociální politiku.