STARÁ ŠUMAVA: Řemeslo krejčovské
Je tomu mnoho tisíc let co se lidé začali oblékat do šatstva, prvním materiálem pro zhotovení ošacení jim byli zvířecí kůže, šlachy k sešívání, pravěké oděvy rostliny a kosti na ozdobu. Ti lidé, kteří v tomto stali nejzručnějšími se postupem času vypracovali až do postavení, ve kterém se věnovali výrobě šatstva pro celou osadu. Cechem, o kterém je v celých Čechách první písemná zmínka, je právě cech krejčovský.
V Praze byl zaveden už roku 1318.V našem městě mu uděluje artikule pan Jindřich IV. z Hradce až koncem století patnáctého. Spolu s cechovními pravidly vstoupila do společenství nejen vážnost, ale i nesmírná pýcha. Jindřichohradečtí „mistři ostré jehly” začali o sobě tvrdit, že jsou řemeslem nejdůležitějším, jelikož jejich předchůdci šatili samotného Krista Pána a jeho matku. Možná, pro tento zajímavý názor, jim byl svatý patron všech ostatních krejčích (sv. Homobonus) málo, přenechali ho tovaryšům a vybrali si samotného Jana Křtitele. Jak tento světec a bratranec Ježíše Krista žil a zemřel asi nebude potřeba zvlášť připomínat.
Legendu o tančící Salome, která si jako svou odměnu vyžádala Janovu hlavu na stříbrném podnose, zná asi každý. Ale ani tovaryši krejčovští nezůstali ve výběru svatého přímluvce pozadu za svými mistry a krom sv. Homobona měli ještě jednoho ochranitele, a to svatého Šimona. Ten je více znám jako svatý Petr, hlídající nebeskou bránu.
Své patrony nosili představitelé cechu při slavnostních procesích na cechovním praporu a ti ne vždy vykonávali pouze činnost ochranitelskou. Mnohdy se s praporci, na kterých byli zpodobněni, staly nečekané a někdy i komické situace. Jedna nepříjemnost potrefila i naše hrdé krejčí při první křížové cestě roku 1693. Ubohý svatý Šimon se za velikého větru vzedmul a odletěl. Chudák mladý tovaryš Homobon Pelta, ačkoliv za nic nemohl, byl vyhozen z práce a poslán na vandr. Marně okolostojícím zoufale ukazoval zrezivělý řetízek, který vše zapříčinil. Stejně tak, jako pro řemeslo ševcovské byla i pro oblast odívání nezbytná otázka módy.
A různé módní výstřelky měly pochopitelně své příznivce, ale i odpůrce. K těm nejhlasitějším patřil dokonce i Jan Hus. Ještě radikálněji si počínal Tomáš Štítný, který řemeslo krejčovské dokonce nazval chlípným. A to jen proto, že 15. století velelo nosit krátké kabátky (joppa), které měly za úkol zdůraznit tvary těla. Pokud u některých osob nebylo co zdůraznit, pomohl si krejčí různými vycpávkami. A právě to bylo tolik pohoršlivé. Nebylo totiž v Čechách do té doby tolik přírodou obdařených žen a svalnatých mužů.
Příchodem módních trendů se začali krejčí samozřejmě rozdělovat podle náplně své práce. Jak je jistě logické, čím větší město, tím více různých odnoží jednotlivých řemesel. A tak v Praze, koncem 16. století můžeme potkat krejčího hacníka (kalhotář), pláštníka, kabátníka, kytléře (volná sukně z hrubé látky), župičáře (spodní sukně), ornátníka, měšečníka, váčkaře a toboláře. Takové rozdělení by bylo v Hradci jistě zbytečné, a tak ve městě šil krejčí měšťanský a selský. Mezi ně patřili i ženy krejčířky, které ale neměly v cechu téměř žádná práva. K těm se přidružily šlojeřnice, které na jarmarcích prodávaly šátky. Byly ale brzy z cechu vykázány, protože vzniklo podezření, že na trzích neprodávají jen šátky. Dalším odvětvím byl krejčí vozový. Ten zhotovoval plachty na vozy vojenské proviantní, pro raněné a na formanské stany.
Mezi krejčími ovšem nebyli jen poctivci. Těm, kteří ostatním řemeslo kazili a na něm se přiživovali, ačkoliv většinou nebyli ani vyučení, se říkalo stolíři (možná proto, že z cizího stolu jedli). Ale abychom nekřivdili. Ne vždy byli mezi nimi jen podvodníci. Většinou se jednalo o námezdní řemeslníky, kteří putovali krajem a nechali se najímat na práci po hospodách a domech. Našli bychom mezi nimi zchudlé mistry, nedoučené tovaryše a třeba i ty, kteří neměli na nákladnou vstupní svačinu pro pány cechmistry a tak nebyli do cechu přijati. Představitelé krejčovského společenství proti nim pochopitelně brojili a leckde je nechávali i zavírat do šatlavy. Takové tresty vysvětlovali tím, že stolíři kazí dobrou pověst cechu. Nepracují a vlastně ani nemohou pracovat kvalitně. Nemají dostatek potřebných nástrojů a dobrého materiálu. Ale nebyla to tak docela pravda.
Někteří šlechtici si nechávali šít své oděvy pouze u těchto „neřemeslníků”, byli totiž mnohem levnější. V Trutnově, roku 1521, dokonce při kázání farář vyzývá sedláky, aby si nechávali u jednoho potulného stolíře šít kabáty. Horší bylo, když někdo nevědomky nechal u někoho takového vyučit svého syna. Když se to provalilo, musel tento nebožák z cechu vystoupit a bez ohledu na svůj věk a zkušenosti začít zase od začátku.
A ještě pověst…..Tahle bude o krejčovském mistru ze Záblatí. Pracovali s ním také učedníci a jeden tovaryš. Avšak jednou se mu ztratily peníze. V zoufalství vzkázal pro mistra magie, věhlasného Žídka. Ten skutečně sestoupil ze svého boubínského sídla a dal krejčímu radu. Přijde k němu příštího dne na oběd, avšak musí panovat při tom hrobové ticho. Druhého dne v poledne vrazil čaroděj do světnice, šel přímo ke stolu, kde popadl nůž na krájení chleba a zarazil ho do sudu se zelím: ,, Tak, jako tento nůž zabořen je v zelí, tak také bude příští den pevně vězet ve zlodějovi.” Po těchto slovech Žídek zmizel. Hned poté se jeden z učňů odplížil pryč a v kuchyni se s pláčem svěřil paní mistrové, že ty peníze vrátí, aby jen nic nikomu neříkala. A tak se krejčímu navrátily peníze, učňovi přešly zlodějské choutky a Žídek byl po celém okolí veleben za svou magii.
Zdroj: arch. Fr. Teplý, Dějiny města Jindřichova Hradce; Z. Winter, Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v 14. a 15. století; Elisabeth Hallamová, Světci. Kdo jsou a jak nám pomáhají; Zikmund Winter, Zlatá doba měst českých, V. V. Tomek, šumavské pověsti lidu českého, 1927
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
(Z cyklu Stará Šumava)