Přepis: Jak to vidí Jiří Hlaváč – 31. prosince 2021

Jan BURDA, moderátor
Dobré ráno, bylo půl deváté. Tradici i repertoár novoročních koncertů, obraz Bohuslava Martinů v nedávno uvedeném televizním zpracování nebo třeba kauzy vedení českého fotbalu či odkaz legendárního cestovatele a spisovatele Miroslava Zikmunda. To vše v příštích chvílích probereme v silvestrovském pořadu Jak to vidí. Dnes přišel profesor Jiří Hlaváč, klarinetista, hudební pedagog, vítám vás.

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Děkuju pěkně.

Jan BURDA, moderátor
K poslechu zve také Jan Burda. Pane profesore, obrazně řečeno, chvíli poté, co utichne ta půlnoční kakofonie oslav a dělobuchů a podobných zařízení, se na nový rok rozezní tóny mnohem ušlechtilejší. Dodávám naštěstí alespoň pro mě. Novoroční koncerty mnoha hudebních těles, z nichž jistě nejslavnější a nejsledovanější jsou ty koncerty z Vídně, ale třeba také program České filharmonie. Jaká je vlastně tradice těch novoročních koncertů, kde se vzaly?

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
No, ta otázka je velmi široká. Já bych než odpovím, tak dodám, kdo ty koncerty potřebuje, kdo je pořádá, kdo vymýšlí dramaturgii, kdo dělá obsazení a tak dál. Já si myslím, že hudba obecně a není náhodou, že někdo moudrý řekl, že nás provází od kolébky až do hrobu, tak hudba nám vytváří určité pocitové a citové zázemí a dává i ty, řekněme, vjemy, svátečnosti, důstojnosti, vemte si kolikrát byla hudba účelově použita. Husitský chorál, kdož jsou boží bojovníci měl svůj účel. Oproti tomu povstaneme vždycky, když zaslechneme naši hymnu a v jiných zemích při poslechu hymny svých národů, svých zemí. Je v tom opravdu zobrazena ta míra naší sebeúcty, naší kulturnosti. A chceme určité časové zlomy hudbou připamatovat nebo oslovit. A nový rok bývá většinou spojován pro většinu z nás s tím, že chceme něco změnit. Zamysleli jsme se nad sebou samými. Řekli jsme si, proč toto zase nevyšlo. Tak zkusme to nějak jinak. Dokonce existuje soubor předsevzetí, která velmi rychle vezmou za své, ale je to prostě tady a jeden z těch momentů, že svátečnostně navodí i hudba, hudební zážitek a prožitek. Ten je tady po století. V té světské oblasti v církevních, církevních sakrálních prostorách je to trošku jiné, ale v té světské oblasti, zámecké kapely v rámci vídeňského Hofburgu pravidelné vystupování právě na Nový rok a tak dál. Je ten zázrak toho hudebního zjevení v tom, že lidem je spolu dobře. Jsou v jednom prostoru. Všimněte si, usmívají se na sebe, jsou spokojeni. Využijí toho, že si popřeji všechno dobré do nového roku. Jak to vypadá na druhé straně? Já jsem o tom nikdy nemluvil, ale mně několik kamarádů, kteří jsou členy České filharmonie, pražských symfoniků, rozhlasových symfoniků. Řekli no jo, ale v okamžiku, když na novoročním koncertě je první nebo druhá řada slovanských tanců Antonína Dvořáka. To znamená, že pro mě oslovila skončily v 10 večer, protože bych jinak nebyl schopen, ty party jsou náročné. Ty party jsou složité. To je ten druhý pohled, že i v tom novoročním koncertu, jsou účastní ti, kteří musí uchovat profesionalitu za každou cenu. Já jsem dnes přišel trošku dřív, a protože miluju to procházení chodbami rozhlasu, tak jsem si všimnul, v kolika kancelářích se svítí a normálně se pracuje. Takže nikoliv náhradní dovolená, nevyčerpaná dovolená, neplacené volno nikoliv, pracuje se. Protože duch rozhlasu to vyžaduje. Totéž je v rámci té profesionality hudebníků, kteří usednou do orchestru při novoročním koncertu, musí být in, musí být připravený, musí být soustředění a musí odvést svrchovanou výkonnost. A to je ta druhá stránka mince, kdy na rozdíl od těch někdejších koncertů /nesrozumitelné/. Dneska se ty koncerty konají shodou okolností /nesrozumitelné/ nebo Schönbrunnu anebo zase v Rumburku. Velmi často televizní záznam, televizní přenos, rozhlasový záznam, rozhlasový přenos. A ten produkt se potom prodává do desítek zemí. Čili musíte odvést naprosto špičkový výkon. A jsem v kódě, ten, ta profesionalita se jmenuje v tomto okamžiku 100 % most. Odvádím 100 procentním výkon. A je úplně jedno, jestli je Silvestr, Nový rok a tak dál. To je součástí mé i vaší profese 100 %.

Jan BURDA, moderátor
Mají ty novoroční koncerty pochopitelně vídeňských filharmoniků, to je specifikum, ale jiné novoroční koncerty, nějakou zvláštní dramaturgii ve výběru skladeb? Vím, že Česká filharmonie by se měla zítra změřit také především na straussovský repertoár, vídeňský repertoár a radostný.

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Vy už jste si vlastně odpověděl, protože jsou osvědčené tituly, které jednak orchestr rád nabízí, posluchači je milují a chtějí je poslouchat. A jsou to kompozice vedle dynastie Straussů, tak vzpomeňme Oskara Nedbala, Julia Fučíka a řadu dalších autorů. Je to ten hodně vysoký populár, který plní veškeré parametry profesionální kompoziční práce, až bych řekl v rovině symfonického či operního repertoáru. Ale k tomu je tam účastna ta složka příjemná, líbivosti, zpěvnosti, pestrosti, výrazové škály, citové od frivolnosti až po míru jímavosti. Prostě je to široká škála toho, co hudba nabízí v té rovině, opravdu slovo použiju termínu vysokého populáru. A navíc důležitý moment je, hudebníci se na ty skladby nedívají s despektem. Nemůže to být o tom, že to budu měřit hodnotou Beethovenových či rámcových symfonií a tady se budu tvářit, že je to něco mně až nedůstojné nikoliv. To jsou skutečně kompozice, které mají ve svém žánru stejné, stejně špičkové postavení jako tam Beethoven či Brand v rovině symfonického žánru. Takže je tam výběr, dramaturgové to vědí, dramaturgové neomylně vědí nejen co vybrat, ale jak ty kompozice řadit, jak to gradovat všechno. Ten koncert všimněte si, když se budete zítra dívat. On má několik vln, které se vzedmou, a pak se to zklidní zase všechno. Vím, že vídeňští filharmonici používají běžně to, že některá hudební vystoupení jsou provázena taneční složkou. A zase to má svojí logiku, protože ta vizuální účast toho zážitku, je strašně důležitá. Hudba umí podpořit obrazovou část a obraz umí velmi často podpořit i tu rovinu zvukovou.

Jan BURDA, moderátor
Na kolik je hudba důležitá i v současné době, protože nežijeme v lehké době, tak na kolik přináší nebo může přinést hudba nejenom na novoročním koncertu člověku povzbuzení?

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Já děkuju za ten dotaz. Ono je stále víc a víc nezbytná, protože ten časový děj spojený s covidem-19, u nás uzavírá do sebe samých. Je tady množství restriktivních opatření. Je tady mnoho momentů, které nám něco přikazují a něco jiného zakazují. Jinými slovy jsme stále víc navíc odkázáni na svůj svět, na sebe sama. No a jaké je východisko, tak mohu poslouchat hudbu, kterou mám rád. Mohu číst literaturu, kterou ctím. Mohu se podívat díky dneska vymoženostem vizualizace, tak se mohu podívat na výstavě do té které galerie. Mohu si ten citový servis de facto vyrobit sám a mohu si ho připravit. Je to zajímavé. Tak jako si můžete na týden dopředu promyslet jídelníček pochutin, které milujete a chtěl byste je mít, no tak stejně tak si můžete připravit tu sestavu toho, co chcete vidět, slyšet, co chcete vnímat a co chcete prožít.

Jan BURDA, moderátor
Říká profesor Jiří Hlaváč, klarinetista a hudební pedagog. Dnes v Jak to vidí Jiří Hlaváče na Silvestra roku 2021. Vy máte celoživotní velký kladný vztah ke sportu, sám se sportu věnujete. Máte rád kopanou, mate rád fotbal. V té souvislosti si ale nemohou odpustit otázku, jak se díváte na různé ty podezření, anebo přímo korupční kauzy, které se týkají toho ne běžného sportu. Ne sportu na vesnicích klubů a tak, ale toho vedení fotbalové asociace?

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Já začnu trošku nezvykle. Před časem jsem se v jednom pražském zahradnictví, respektive na parkovišti před ním setkal s panem Karlem Poborským, který byl jedním z kandidátů na funkci při volbě předsedy FAČRu. A protože mně bylo líto, že nebyl zvolen on, protože v něm jsem vnímal určitou pojistku, že ten očistný proces skutečně bude probíhat a že to vrátí všechno do té roviny fotbalu, který jsem já znal jako kluk a který jsem v té podobě miloval. No a tak ač to nedělávám, tak jsem jej pozdravil a řekl jsem mu, že je mně líto, že nebyl zvolen předsedou. A on, protože je noblesní člověk, tak noblesně odpověděl, že je to vždycky na vůli delegátů a volba má svůj režim, všechno bylo zachováno, dodrženo a tak dál. No a vedle něj stála jeho paní, která řekla jedinou větu. Buďte rád, že do toho nevidíte. Rozloučili jsme se, a šli jsme si každý po svých a já si od té doby vracím tu myšlenku, proč mám být rád, že do toho nevidím. A teď ten ostrý střih, jsme v rozhlase. Jako kluk jsem chodíval z Horno-Mlýnské přes Kvítkovou ulici na Zarámí a tu a tam jsem tam potkal elegantního šviháka, který měl vždycky nádherně vyčištěné boty a to byl fotbalista Svatopluk Pluskal. Protože pocházel ze Zlína a v té lokalitě, kterou jsem zmínil, bydleli jeho rodiče. Pan Pluskal nedával na odiv těmi čistými botami to, že na to má. On dává nahodit to, že chce svým nohám, které jej živí, že jim chce poskytnout maximální servis, i když nejsou v tu danou chvíli v kopačkách. A tak se vrátíme k té, k tomu rozhovoru s panem Poborským, k tomu takzvaně očistnému procesu, který už snad nastal. Lidé jako byl pan Pluskal, pan Masopust, pan Borovička, pan Šmogr, v Brně pan Pospíchal v Ostravě a tak dál. Já si neumím představit, že tito lidé by na příkaz nebo z vlastní v uvozovkách vynalézavosti, manipulovali s výsledky fotbalových utkání na hřišti. Chodili tam diváci a diváci jim nejen fandili, ale diváci jim věřili, že pro svůj klub odvedou maximum své možné výkonnosti. Ta vzájemná důvěra, bariéry a toho hřiště musela fungovat. Ti fotbalisté věděli, že ta bariéra je neopustí, že jim bude věnovat přízeň i ve chvíli, kdy se jim nebude dařit, že po nich nebudou házet kelímky s pivem, když budou odcházet. Ta vzájemnost je, je základem. Já se obávám, že vzájemnost z českého fotbalu je pryč. Doufám, že to není jednou provždy. Myslím si, že řada těch sekundárních představ a požadavků, že úspěch za každou cenu je plnohodnotný úspěchem. Já dokonce jsem parafrázoval to někdejší vítězství vůle Václava Paciny věnované Emilu Zátopkovi na vítězství Zvůle, protože doping začal vyhrávat. Pak se začaly projevovat tady tyto korupční lidské aféry, jestli se prodá jeden nebo několik zápasů. Co všechno se udělá pro to, aby se vykoupily možné posily pro jiné kluby, které potom nepostavím a budu posílat do jakýchsi rezervních klubů, jen aby nehrály někde jinde. Víte, když se kopaná dostane do situace, kdy sama sebe fauluje a sama sebe postavuje soustavně do roviny postavení mimo hru. Tak je to něco neuvěřitelného. A já máme desetiletého vnuka, který je šikovný, je jedním z žáčků fotbalové Slavie. A já teď jakou letitý fotbalový fanda, jako dědeček bych si moc přál, aby chodil tam, kde v prostředí bude cizolován jeho charakter, jeho píle, jeho pracovitost, jeho houževnatost a nikoliv to, že ho budou učit tady ty obskurní praktiky, jakým způsobem je možné se dopracovat, v uvozovkách k úspěšnosti. To je pro mě zarážející. Současný stav, dobře oba víme, že začala pracovat etická komise. To je taky úsměvné, protože jsem se včera doslechnul, že ti, které etická komise může postihovat, musí být členy onoho zmíněného FAČRu. No tak ti, kteří se dostihli, že už je má etická komise v hledáčku už z toho FAČRu s tou fakturou vystoupili a tím to končí. Takže pak to bude rovina procedurální policie, prokuratura, ale já jsem sám zvědav. Já jsem sám zvědav, kde to skončí, protože víte to jedno jméno, že stále mě bude někdo oznamovat, že Roman Berbr, anebo někdejší předseda Pelta, promiňte, ale to rostlo podle léta, rostlo to dopředu, dozadu, doleva doprava. To je struktura, to je systém, který byl vybudován velmi systematicky, velmi sofistikovaně, velmi účelově. Ten nezanikne tím, že vynesu 1 nebo 2 tresty. To je nesmysl úplný. Takže ano, přeji na prahu nového roku, aby český fotbal našel v sobě tu schopnost ozdravění, prostředí, praktik, způsobů. No a aby těch osobností, jako je pan Poborský a jakými byli pan Pluskal a pan Masopust a pan Borovička a ti další, aby těch lidí v našem fotbale bylo stále víc a víc.

Jan BURDA, moderátor
To přeje, a to si také přeje profesor Jiří Hlaváč, klarinetista, hudební pedagog a také velký fanoušek fotbalové sportu vůbec. Vy jste pane profesore, teď v té úvaze, v té fotbalové úvaze vzpomenul Zlín a i své dětství. Vy jste ze Zlína, pocházíte, jste na to pyšný. Já moc musím připomenout tu nehezkou smutnou zprávu, kterou jsme zaregistrovali začátkem prosince, kdy jsme se dozvěděli, že zemřel a cestovatel spisovatel Miroslav Zikmund. Jak vy jako rodák ze Zlína vnímáte jeho přínos, případně vzpomenete si, kdy jste ho zaregistroval poprvé, kdy jste si ho všiml, čím vás oslovil?

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Určitě ano, vy jste zmínil to, že jsem jednak vstřebával to zlínské prostředí, což znamená padesátá a šedesátá léta. Já k tomu dodám, ta podstata je v tom, že tehdy už v Gottwaldově mého dětství, ten baťovský duch houževnatosti, pracovitosti, soustavnosti, znalosti, že byl stále uchováván a nebylo náhodou, že v době, kterou zmiňujete, byl tam pan Zikmund a byl tam také pan Havelka, se kterým jsem se potkával častěji, a protože Jiří Hanzelka miloval hudbu a sám jaksi hrál na varhany. Tak s ním já jsem byl častěji v kontaktu. Nicméně zpátky k panu Zikmundovi. Oni zřejmě tehdy volili i tu lokalitu svého bydliště. Pan Zikmund, což se obecně ví, pocházel z Plzně, tak na zlínských filmových ateliérech na Kudlově, měli špičkový servis na to, aby zpracovávali své cestopisné filmy a tak dál. Byl tam mimochodem v té době, v té generaci režisér Karel Zeman, režisérka Hermína Týrlová, pilíře naši animační tvorby. Takže Gottwaldov v té doby měl opravdu velký potenciál. No a oni tam patřili. A já jsem s panem Zikmundem potkali naživo jedinkrát, bylo to zvláštní. Gottwaldovská filharmonie tedy zlínská, omlouvám se, uspořádala koncert k mým šedesátinám. No a po koncertě se sešla taková sestava 40 50 lidí, pozval jsem je na přípitek a že se pozdravíme. A jedním z těch pozvaných byl také pan Zikmund. A on za mnou přišel, řekl mně zvláštní krásnou gratulaci, kterou jsem ani předtím ani potom už nikdy neslyšel. Přeji vám, aby vám to, co děláte, přinášelo radost. A abyste tím, co děláte, přidával radost těm ostatním. Byl velmi empatický, byl to člověk, který měl v sobě už tu znalost prostředí a znalost světa. Byl to člověk, který měl v sobě moudrost. Psal se rok 2008, což znamená, že on už byl sedmdesátník. Osobnost, na kterou se nezapomíná. No a pak všechny ty momenty, které jsem si dal dohromady, zmínil jsem to tehdejší prostředí. Byl tam /nesrozumitelné/ Zdeněk Liška. Byli tam vynikající sportovci, a to byla taková dobrá komunita, která o sobě věděla, oni se potkávali. A vzájemně se doplňovali, obohacovali, tříbili názory. Jinými slovy spolu vytvářeli, řekněme, duchovní a kulturní klima města, ve kterém žili. Sigmund měl v sobě ten dar hledačství, s tím se asi opravdu musí člověk narodit. Druhá věc já, když jsem se podíval do Wikipedie na pana Zikmunda a pana Hanzelku, tak tam někdo použil termín vedle spisovatel a cestovatel světoběžník. Víte, tady opravuji, je velký rozdíl mezi světoběžníkem a světoobčanem. Světoběžník prochází světem, něco zaznamená, ale nic do toho dění těch nových zemí nic nevkládá. Světoobčan je ten, který to umí poznamenat. Charlie Chaplin poznamenal nejen život Spojených států amerických, ale když přešel potom do Švýcarska, tak poznamenal i klima ve Švýcarsku. Mnoho jiných bych takto mohl připamatovat. Sigmund a jsem si vyčetl, navštívil 112 zemí. Já zhruba polovinu z jeho počtu. Já měl to štěstí, že jsem tam mohl hrávat, což znamená, že jsem něčím mohl přispět do toho celkového vnímání hudby, kultury jako takové. On tím, že poznával zvyklosti, obchodní možnosti, přivážel mnoho cenných podnětů dokonce vedoucích do konkrétních smluv obchodního rázu a tak dál. Ale on do těch zemí při kontaktu s těmi lidmi vkládal laskavost, srdečnost a určitou míru důvěryhodnosti. On byl reprezentantem své země nonstop 24 hodin denně po celou dobu, co cestoval po světě. A ještě malinké srovnání. Jsme v rozhlase, srovnání hlasu pana Hanzelky a pana Zikmunda. Mám na to docela vytříbený sluch, takže budu přesně pojmenovávat. Oba byli barytonisté. Hanzelka měl hlas, který byl hodně posazený do nosové rezonance, ale byl velmi hladký, byl velmi, až bych řekl ušlechtilé mazlavý. Sigmundův hlas byl autoritativnější, byl trošku méně znělý v té sonice, ale on měl neuvěřitelně jasné akcentování a srozumitelnost řeči. Jemu se nemohlo stát, že by se zajíkal, jemu se nemohlo stát, že by najednou mu přeskočil v rozčílení hlas. On měl prostě svojí hlasovou stabilitu, která plně odpovídala duševnímu i duchovnímu rozpoložení té osobnosti. Musím říci, že možná ztratím někdy po čase i možnost, představit si jejich vizuální podobu, ale což ji bude neztratím tu představu, jak zněl jejich hlas, jak mluvili.

Jan BURDA, moderátor
Jiří Hlaváč, klarinetista, hudební pedagog, závěrem našeho dnešního silvestrovského setkání, žel už to musí proběhnout velmi stručně, ale rád bych připomněl, že vy dneškem končíte svojí letitou pracovní činnost jako ředitel Nadace Bohuslava Martinů. Česká televize nedávno odvysílala hraný dokument režiséra Jakuba Sommera Můj život s Bohuslavem Martinů. Jak se vám líbil?

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
No, půjdu po pořádku. Já jsem si uvědomil, že jsem nonstop pracoval 55 let. To je docela dobrý úsek. Já nebudu úplně zahálet, ale už ztrácím dnešním dnem tu přímou odpovědnost za mnoho jiných a mnohého odění. Vrátím se k té další podotázce nebo náplni té otázky. Díky Jakubu Sommerovi, který byl režisérem snímku, jsem spokojený nadmíru. Protože Jakub vedle té dokonalé profesní vybavenosti má citlivost a je to empatický člověk, který pochopil na dálku, kým byl Bohuslav Martinů a co znamená pro naši přítomnost. Jinými slovy Martinů už vykonal a na nás je, co budeme my konat s jeho odkazem. Jakub napověděl, já jsem s jeho podobou filmu nejen spokojen, já jsem nadšený.

Jan BURDA, moderátor
Říká prof. Jiří Hlaváč, klarinetista a hudební pedagog, taktéž glosátor silvestrovského vydání pořadu Jak to vidí. Já vám mnohokrát děkuji za váš pohled na mnoho odvětví košatého života a samozřejmě, že vám přeji do nového roku jenom dobré, jenom zdraví a dobrou mysl.

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Děkuju, já přeji totéž ne jen vám, ale samozřejmě i našim posluchačům, protože i díky rádii, rozhlasu tedy se s nimi potkávám oněch 55 let.

Jan BURDA, moderátor
Za pozornost děkuje také Jan Burda.

Pořady Českého rozhlasu automaticky přepisuje aplikace Beey www.beey.io. Texty neprocházejí korekturou.