Jan Bělíček: Melancholický pohled Oceana Vuonga a zničující obchod se smutkem

Jedná se o další příspěvek do autofikčního žánru – jde tedy o literaturu, v níž autoři zcela přiznaně vycházejí z vlastní zkušenosti a ve fikčním oparu popisují epizody ze svého života.

Čtěte také

Jan Bělíček: Marieke Lucas Rijneveld a záznam opravdové queer zkušenosti

Ocean Vuong se tím tak řadí vedle autorů a autorek jakými jsou Karl Ove Knausgård, Maggie Nelson, Rachel Cusk nebo Ben Lerner, kteří každý svým specifickým způsobem rozvíjejí poetiku autofikce. Poslední jmenovaný je navíc pro příběh Ocean Vuonga poměrně zásadní. Ben Lerner, jeden z nejoceňovanějších amerických spisovatelů dneška, na překlad jehož knih do češtiny stále čekáme, byl totiž Vuongovým učitelem literatury na Městské univerzitě v New Yorku. Možná že i díky jeho vlivu se tento subtilní básník pustil do autofikční prózy. Oba dva navíc ve své tvorbě začínali s poezií, přestože Vuongova próza zůstává básnickému pohledu mnohem blíže.

Autofikční příběh Ocean Vuonga v knize Na Zemi jsme na okamžik nádherní je navíc příběhem přistěhovalce, mladého kluka, který s rodinou zmizel z vietnamského Ho Či Minova Města a v důsledku komplikované rodinné historie skončil ve Spojených státech.

Čtěte také

Jan Bělíček: Za siláckými gesty číhá předčasná smrt. O maskulinitě a chudobě v knize Édouarda Louise

Přestože geograficky rodina nechala Vietnam daleko za sebou, vietnamská realita a především pak zkušenost vietnamské války jejich život i nadále ovlivňují. Když matka s babičkou slyší v chudinské čtvrti města Hartford z dálky výstřely, prorůstá jejich vědomím strach a v myšlenkách se připravují na přepadovou akci ozbrojenců. Toto nastavení přináší střety americké a vietnamské perspektivy – perspektivy stability a blahobytu se zkušeností války a strádání.

Mladý vypravěč Pejsek zažívá na své kůži od raného dětství nejen rasistickou šikanu, ale i další úrovně vylučování. Zároveň je ale také paradoxně prostředníkem mezi matkou, babičkou a americkou společností. Ani jedna nemluví anglicky a učit se nový jazyk nehodlají. Na tomto motivu je ostatně založena hlavní myšlenka celé knihy. Próza je totiž sepsaná jako velmi dlouhý dopis matce, která si ho kvůli jazykové bariéře nebude moci nikdy přečíst. Čím lépe se chlapec integruje do americké společnosti a čím výše se mu daří stoupat po společenském žebříčku, tím vzdálenější od světa své matky je. I to je jeden z paradoxů přistěhovalecké zkušenosti, kterou tato kniha mapuje.

Čtěte také

Jan Bělíček: Nezdolná vůle ke změně a životu spisovatelky Octavie Butler

Vuongův debut je také příběhem vyrovnávání se s jinou sexualitou a hledání vlastní identity v procesu dospívání. Právě do formování mladé osobnosti radikálně zasáhne také americká opioidová krize, která požírá vypravěčovi vrstevníky a nakonec i jeho první velkou lásku – bílého chlapce Trevora. Vypravěč masivní nadužívání těchto vysoce návykových léků příznačně pojmenovává jako důsledek masivního obchodu se smutkem.

Opioidová krize se v jeho próze tímto způsobem propojuje s širším tématem smutku, deprese a osamělosti v současném světě. Závislost na lécích na předpis se touto optikou nešíří jen skrze nezodpovědné lékaře, kteří pacientům předepisují nebezpečné přípravky. Užívání opioidů se napojuje na hlubší melancholickou vrstvu prožívání současnosti a tuto dimenzi našeho světa dokáže Ocean Vuong svým stylem podmanivě zpřítomňovat.

Čtěte také

Jan Bělíček: Sto let Švejka – antiideologického románu říznutého dadaismem

Jeho autofikční příběh vypráví také hned o několika podobách vyloučení. Zhmotňuje vyloučení etnické a komplikovanou přistěhovaleckou zkušenost. Představuje vyloučení na základě sexuální orientace. A nakonec i vyloučení ze vztahu se svými nejbližšími. A tomu všemu tvoří rámec pobývání ve světě současné americké společnosti, která je sama o sobě fragmentovaná a má tendenci vytvářet lokální společenství často izolovaných a osamělých jedinců. I v takovém světě ale Ocean Vuong nachází křehkost, krásu, lásku a vztahy, do nichž má smysl citově investovat. I v takovém světě pro něj lidé dokáží být nádherní, byť často jen velmi krátce – vlastně jen na okamžik.