InzerujTEĎ

 
 
 

Kdy a kam

  • Gump – jsme dvojka - promítání filmu

    Čtvrtek 28.3 16:00 - Biograf Kotva Lidická 2110, České Budějovice

  • Basstard Beatz w. Magenta & Tony P

    Čtvrtek 28.3 21:00 - Klub K2 Sokolský ostrov 1, České Budějovice

Zobrazit všechny události
 

Raimundo a Karina se zamilovali do Písku a místních lidí

Karina a Raimundo

Karina a Raimundo

PÍSEK – Díky dědečkovi Josefu Šaršonovi z Blanska v Jihomoravském kraji se manželé z Venezuely Raimundo Šaršon a Karina Acosta s dcerkou Aitanou Elenou ocitli v Písku. Dědeček Josef bojoval v první světové válce a pak se v roce 1923 vydal jako třiadvacetiletý mladík hledat štěstí do Jižní Ameriky. Byl stavební inženýr. Nemohl tušit, že o sto let později nastane ve Venezuele situace, která jeho potomky přiměje k návratu do České republiky. Raimundova rodina využila v roce 2018 nabídky českého státu, která umožnila přesídlení nejen volyňských Čechů z Ukrajiny, ale i potomků někdejších vystěhovalců z Venezuely.


Do Česka se vrátila Raimundova matka i její tři děti. S dcerou dnes žije v Ostravě, jeden ze synů našel práci a bydlení ve Veselí nad Lužnicí a druhý syn, Raimundo, zakotvil s rodinou v Písku. Otec zatím zůstal v rodinném domě ve Venezuele a čeká na uklidnění koronavirové krize. Zbytek rodiny strávil po příletu do republiky určitý čas ve středisku ministerstva vnitra v Červené nad Vltavou. Rychle se ale začali učit česky a hledali nové bydliště a práci.

Z města u moře do města lesů
„Písek byl první město, kam jsme se podívali. A od prvního dne jsme se do Písku zamilovali, je krásný, romantický. Lidé jsou tu velmi přátelští a je to i perfektní místo pro děti," vyprávějí mladí manželé. Při setkání v kavárně Soho padla směrem ke Karině, která mluví česky o něco víc, jako první otázka na věk. Hleděla překvapeně. „U nás se žen na věk nikdo neptá," reagovala se smíchem.

Raimundo a Karina se poznali na univerzitě, oba jsou inženýři. Karina pracovala v ropné společnosti, Raimundo v automobilovém průmyslu. Vzali se v roce 2013, o tři roky později se jim narodila dcerka Aitana. Do České republiky přicestovala s rodiči v dubnu 2018 jako osmnáctiměsíční batole.

Ve Venezuele žili všichni na mořském pobřeží ve městě Lechería, přibližně stejně velkém jako Písek.
„Když jsme byli malí, byl život ve Venezuele super, je to krásná země, hory, tropické pralesy, moře. Máme i 979 metrů dlouhý vodopád, největší na světě. Pak se hospodářská situace zhoršila. Když se nám narodila dcerka, najednou nebyly léky, ani další věci. Kvůli malé jsme se rozhodli odejít," říká Karina. „Mohli bychom jít i do sousedních jihoamerických zemí, ale tam bychom nedostali pracovní povolení. Tady je práce plno. Aitana se někdy ptá, kdy uvidí moře, zažila ho jen jako malinká. Jenže já už ve Venezuele nemám ani žádné kamarády. Všichni ze země odešli," navazuje Raimundo.

Přátelé k nezaplacení
Ve středisku na Červené mladá rodina strávila měsíc a půl, než jim české úřady vyřídily osobní dokumenty. Karina pracuje v technickém úseku firmy Schneider Electric, v angličtině komunikuje s partnery v zahraničí. Raimundo napřed našel práci v blatenské Duře, nedávno přešel do Interplexu v Písku, kde je manažerem prodeje. „Aitana chodila napřed do Královské školky Jarky Králové, ta nám hodně pomáhala. Teď chodí do 13. mateřské školy na Jihu, blízko bydliště," vypráví Karina. Dcerka se prý učí česky rychleji než rodiče.

„Snažíme se, ale někdy vznikají legrační situace. Před časem si manžel doma udělal úraz, já jsem volala sanitku a nebyla jsem schopná dispečerce vysvětlit, co se stalo. Říkám – manžel je dole. Až Aitana mi napověděla, že spadl," směje se Karina. Podobný jazykový šum se jí podařil i v práci. „Když jsem řekla mým kolegyním, že pro mě nemají cenu, dívaly se divně. Až jsme si to vysvětlily, že jsem měla na mysli, že jsou pro mě k nezaplacení."

Taky spontánnost Jihoameričanů může někdy Čechy zaskočit. „No jsme takoví víc kontaktní. U nás je obvyklé se při setkání objímat a líbat. Když jsem jednou v práci dala kolegovi pusu na tvář, zůstal úplně paf. Tak už víme, že lidi kolem líbat a objímat nemáme, ani v době, kdy není koronavirus," směje se Karina.

V dětském koutku jedné kavárny také začalo přátelství s maminkou Ivanou. „Kamarádka Ivana se stala naší turistickou centrálou. Vždycky nám zavolá – jede se na výlet a nás čeká nějaké překvapení. Objíždíme hlavně hrady a zámky, líbí se nám Praha, byli jsme na Konopišti, v Lokti, na Mělníku, v Lednici, Valticích, taky v Krkonoších – a pak na té hoře, jak tam byli první Češi – ano, na Řípu. Všude kupujeme magnetky a dáváme si je na ledničku. Až poznáme Česko, začneme poznávat další země. Zatím jsme byli jen v italských Benátkách," vyjmenovává Karina. Co její rodinu zaskočilo, je potřeba mít různé oblečení na různá roční období. „Ve Venezuele je celý rok stálá teplota 25 až 27 stupňů, tam není potřeba několik druhů šatstva," říká.

K dalšímu trávení volného času oba manželé prozradili: „Nejezdíme na kole. Vidíme, jak jiní rodiče učí jezdit své děti. My to neumíme, ale Aitana už kolo má. Ať ji jednou naučí její přítel," smějí se. Také nelyžují, zato si pořídili kocoura. A i když rádi cestují po zdejších památkách, moc nechápali, proč Češi tak rádi chodí do lesa. „U nás se do lesa nechodilo. Les byl součástí divoké přírody, jsou tam škorpioni," říkají.

„Zato jsme byli na plese firmy Schneider Electric, bylo to překrásné, ale celý večer jsme strávili na židli. My umíme tancovat salsu nebo merengue, ale kroky vašich tanců neznáme. Chceme se přihlásit do taneční školy," pokračuje Karina.

Na otázku, jestli se u Raimunda nějak projevují i dědečkovy české geny, se oba rozesmáli. „Zelené oči, protože ve Venezuele mají všichni hnědé. Taky je vysoký, u nás jsou muži malí. A asi systematičnost a přesnost," vyjmenovala Karina. „Když je schůzka ve 13 hodin, já přijdu ve 12.50 a Karina v půl druhé," žertuje Raimundo.

V roce 2019 – ještě před epidemií covidu, přijeli na návštěvu do Písku Karininy rodiče. Tatínek byl nadšený ze zdejšího piva. Půllitry mu vyrazily dech, ve Venezuele se pivo prodává ve čtvrtlitrových lahvičkách. „Byli tu zrovna o pivním festu, to se jim moc líbilo," vzpomíná Karina, která se rozhodla ve spolupráci s městskou knihovnou otevřít konverzační klub ve španělštině.

Vražda kapra byl šok
A co venezuelské Vánoce? „Naším typickým vánočním jídlem je hallaca. Je to placka z kukuřičného těsta plněná dušeným hovězím, vepřovým nebo kuřecím masem a dalšími přísadami, jako jsou rozinky, kapary a olivy. Vše se zabalí do banánového listu a vaří v horké vodě. O Vánocích se lidé sejdou, ochutnávají svou hallacu, pijí punč nebo víno. Děláme i bramborový salát, ale s kuřecím masem. Dospělí si dají dárky večer, dětem se připraví o půlnoci a najdou je ráno 25. prosince. U nás nosí dárky Santa Claus," popisují manželé.

Letos zamířili na Vánoce za maminkou a sestrou do Ostravy. Překvapuje je něco na českých Vánocích? Živé stromky, protože ty jsou ve Venezuele jenom umělé. „Živé by v tamním teplém počasí nevydržely. A taky vánoční kapr. Přijeli jsme do Ostravy a on tam plaval ve vaně. Ptal jsem se – co to je? A pak ho zabili. To byl masakr. Ve Venezuele ryby nezabíjíme. Čekáme, až pojdou," říká Raimundo.

Z české kuchyně si Raimundo oblíbil bramborové knedlíky a guláš. Zato kynuté knedlíky prý k jeho favoritům nepatří. Karině taky chutná guláš a vánoční cukroví, rybí polévka i smažený kapr. A jestli vidí v Česku taky nějaká negativa? „Drahý venezuelský rum Diplomatico. O hodně dražší, než kolik stál u nás," všimli si.

Raimundo a Karina počítají s tím, že v České republice jsou už napořád. Původní rodina Šaršonových na Moravě žije dodnes. „Kontaktoval nás příbuzný ze Zlína. Udělali jsme v Brně sraz Šaršonových. Sešlo se 13 českých a 15 venezuelských Šaršonů," popisují.

„My jsme byli šťastní ve Venezuele a teď jsme šťastní tady. Nechceme se vrátit a nemáme v plánu ani do Venezuely letět. Mohli bychom mít problém s návratem," říkají oba a Karina dodává: „Ano, je tam moje rodina, ale rodiče mi říkají – dělejte to, co je dobré pro vás. A pro nás je lepší být tady. Chceme pro Aitanu lepší budoucnost."

 

 

Diskuse k článku - napište váš názor
 

Další zprávy z regionu

 
 

Diskuse ke článku

Zbývá znaků: 1200
 
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace