Zemřel Chris Dickerson

Vítězství z Mr. Olympia dělá z vynikajících kulturistů takřka automaticky ty, které později nazýváme legendami. Od roku 1965 na této vrcholné události profesionálního bodybuildingu dokázalo zvítězit pouze šestnáct kulturistů a jedná se o borce, na které fanoušci kulturistiky budou vždy vzpomínat. S tím, jak od prvního ročníku Olympie plynou roky, se bohužel stává už i to, že nás někteří ze šampiónů této soutěže začínají opouštět. Před devíti lety zemřel Sergio Oliva, před sedmi Larry Scott, předloni sportovní svět přišel o Franca Columba a letos fanoušky bodybuildingu šokovala zpráva o úmrtí Shawna Rhodena. Dnes se s lítostí loučíme s dalším vítězem největší kulturistické soutěže. Ve věku dvaaosmdesáti let zemřel šampión Mr. Olympia 1982 Chris Dickerson. Zprávu o tom, že zde s námi Chris již není, jako první přinesl jeho dlouholetý kamarád a někdejší soupeř Anibal Lopez a několik minut nato ji potvrdil další z jeho přátel Bill Pearl.

Celým jménem Henri Christophe Dickerson se narodil 25. srpna 1939 v Alabamě jako nejmladší z trojčat. Jeho matka Mahala Ashley Dickerson se mimochodem propracovala k tomu, že se stala první afroamerickou advokátkou, která byla přijata do advokátní komory nejenom v Alabamě, ale i na Aljašce. Chris s kulturistikou začínal až ve třiadvaceti letech po vysokoškolských studiích, a to především proto, že ačkoliv jej bodybuilding lákal, sám to odkládal. O kulturistech se totiž v té době ještě nemluvilo úplně lichotivě. Kdo tehdy chtěl mít velké svaly, byl považován za někoho, kdo si něco kompenzuje, a to Chrise odrazovalo. Pustit se do kulturistického tréninku se rozhodl až poté, kdy na stránkách magazínu Mr. America (vydával se v letech 1958 až 1973) zahlédl reklamu Billa Pearla na jeho nově otevřenou posilovnu v Los Angeles, kde v tu dobu sám žil, a tak se rozhodl, že ji začne navštěvovat. Billovu soutěžní kariéru už před tím prostřednictvím stránek časopisů nějakou dobu sledoval a považoval jej za legendu. Do jeho nové posilovny to navíc měl asi jen dva a půl kilometru cesty, a tak nebylo co řešit.

Do fitka svého idolu Chris poprvé vstoupil pořádně nervózní, a jak sám později se smíchem vzpomínal, myslel si, že se z té trémy snad dokonce počůrá. Kam se rozhlédl, stáli obrovští chlapi, po podlaze se povalovaly činky a na chvíli přemýšlel, že asi odejde. Ale pak jej Bill nějakým způsobem zahlédl a pokývl na něj, aby šel dál dovnitř. Možná přes tu trému, možná přes určitou naivitu Chris na Billa v tu chvíli vychrlil: "Pane Pearle, mé jméno je Chris a jednoho dne bych se chtěl stát šampiónem Mr. America." Bill na tenhle Chrisův vstup do jeho posilovny nikdy nezapomněl, stejně jako na to, že mu tenkrát odpověděl: "To chceš nejenom ty, ale i řada dalších kluků, prostě začni a uvidíme, co se stane." Chris vždy oceňoval tehdejší Billův takt a jeho trpělivost, protože nebýt toho, třeba by se jeho sportovní kariéra ubírala úplně jiným směrem. S kulturistickým tréninkem začínal jako docela dobrý fotbalista, díky čemuž měl v porovnání se zbytkem těla obrovská lýtka. Jinak ale bylo jasné, že jej u všech dalších svalových partií čeká pořádný kus práce, než to začne nějak vypadat. Tehdy členství v posilovně podle Chrisových vzpomínek zahrnovalo, že Vám její majitel sestavil tréninkový program. Bill Chrisovi přeměřil obvod jednotlivých svalových partií a plán, který mu jeho nový učitel sestavil, musel následovat, ačkoliv mu zprvu připadalo, jako by byl sepsaný v nějakém cizím jazyce. Bill mu ale všechny cviky sám předvedl, a pak dohlížel na to, jak je po něm Chris opakuje. Pochvaloval si přitom, že díky tomu, že jeho nejčerstvější žák o tréninku neví vůbec nic, je jeho vůbec nejlepším studentem. Neměl totiž žádné nevhodné tréninkové návyky, které by se snad musel odnaučovat.

S úsměvem Chris také vzpomínal na to, že od Billa v tréninkovém rozpisu dostal za úkol udělat čtyři série shybů po deseti opakováních. On ale dokázal udělat opakování možná tak jedno, což ovšem podle Billa stále ještě neznamenalo, že by jeho svěřenec nemohl udělat čtyřicet shybů. Zkrátka je dělal po jednom, dokud se nedostal na stanovený počet. Chris měl pocit, že stojí pod hrazdou věky, a ono to tak taky skoro bylo. Ostatní návštěvníci posilovny si z něj dělali legraci, když kolem něj chodili, a ptali se: "Ty jsi tu ještě?" Chris se přes tyto začátečnické potíže rychle zlepšoval a za rok a půl už závodil. Své první závody absolvoval v listopadu 1965 na Mr. Long Beach, kde dosáhl na třetí místo. Trofej za něj si zamiloval a byla vždy tou jeho nejoblíbenější. Vítězem se tehdy stal Ron Margason, druhé místo bral Gable Boudreaux, který v sezóně 1965 celkově zvítězil na AAU Mr. International. Legrační bylo, že Chris Billovi vůbec neřekl o tom, že bude závodit, a ten se o tom tak dozvěděl až několik dnů po jeho soutěži. Přešel to takřka beze slov a pokračoval v tréninku svého svěřence.

V roce 1966 se Chris přestěhoval zpátky na východní pobřeží USA, když mu chyběl hlavně New York, který si už dříve zamiloval, a zde také následně závodil. I tady ale pokračoval v trénincích převážně stejným způsobem, jak se to naučil od Billa. V roce 1967 Chris už ale znovu trénoval přímo pod osobním Pearlovým dohledem, a to nejprve už ve vzpomínaném Los Angeles, a poté i v Pasadeně. V této sezóně Chris zvítězil na AAU Mr. California a jednalo se už o úspěch, který se počítal. K předchozím šampiónům soutěže totiž patřili třeba Leo Stern, George Eiferman, Zabo Koszewski, Larry Scott, Don Howorth i sám Bill Pearl. Krátce nato Chris nastoupil k AAU Junior Mr. America, kde ovšem skončil za Dennisem Tinerinem, Boyerem Coem a Willem Whitakerem až čtvrtý, což pro něj bylo jistým zklamáním. Chuť si Dickerson spravil v roce 1968, kdy zvítězil na AAU Mr. USA, když porazil nejenom před chvílí vzpomenutého Boyera Coea, ale i Kena Wallera nebo Billa Granta. Tím se stal známou tváří na americké národní scéně a už si pomalu brousil zuby na trofej, o které snil od okamžiku, kdy poprvé vkročil do Pearlovy losangeleské posilovny. Jeho chvíle přišla v sezóně 1970. Na soutěži porazil řadu nositelů zvučných jmen, včetně Caseyho Viatora nebo Eda Corneyho a vytoužený titul vybojoval. Po vyhlašovacím ceremoniálu si na pódiu vzal mikrofon do ruky a jakkoliv z toho nechtěl dělat nějakou rasovou záležitost, musel celou věc okomentovat tak, jak tenkrát prostě byla - stal se prvním vítězem AAU Mr. America tmavé pleti a dokázal tak něco, co se třeba takovému Sergiovi Olivovi o čtyři roky dříve sporně nepovedlo. Tohle vítězství pro něj znamenalo hodně a podle různých vyjádření v různých rozhovorech se zřejmě sám nikdy nemohl rozhodnout, zda pro něj dokonce nebylo třeba ještě o něco důležitější než to pozdější z Olympie.

Ještě v roce 1970 Chris odstartoval také své několikaleté úspěšné účinkování ve federaci NABBA. Na Mr. Universe mezi amatéry tenkrát zvítězil v nejnižší výškové kategorii, v absolutce byl ovšem úspěšnější Frank Zane. To, že Franka nedokázal porazit, Dickerson tehdy považoval za zklamání. Těšit jej tak mohlo pouze to, že ve své kategorii zdolal Franca Columba. V sezóně 1971 Chris na NABBA Mr. Universe dopadl úplně stejně jako před rokem. Skutečnost, že mu zde absolutní vítězství uniklo i podruhé v řadě, jej přiměla soutěžní ročník 1972 vynechat, aby měl prostor načerpat síly a posunul se výkonnostně zase o kousek dopředu. To se mu povedlo. V roce 1973 ke zmíněným závodům nastoupil ve své dosud nejlepší formě a konečně zde bral titul pro celkového vítěze! Ačkoliv v tu dobu konkurenční IFBB už představovala velkou organizaci, tituly z federací NABBA a AAU podle Chrise v první polovině 70. let stále měly větší prestiž, a tak závodil zde. Platilo to i v sezóně 1974, kdy na NABBA Mr. Universe absolutně zvítězil už mezi profesionály. V letech 1975 a 1976 Chris nastupoval v organizacích NABBA, PBBA a WBBG. Přestože zde bral medailové výsledky, vítězství mu unikala. Poté si dopřál soutěžní přestávku a trénoval jenom proto, že jej to bavilo. O návratu k závodění Chris začal uvažovat po Mr. Olympia 1978. Tehdy závodům naživo přihlížel jeho dobrý kamarád a rovněž úspěšný kulturista Anthony Pandolfo, který poté, co se z Columbusu, kde se Olympie konala, vrátil, Chrisovi řekl, že pokud se ještě někdy dostane do formy, tak se svou postavou může soutěž vyhrát. Doba se mezitím proměnila a z Olympie už byla soutěž s pořádnou prestiží. Chrisovi tak představa, že by zde snad mohl překonat všechny soupeře, připadala jako úplný nesmysl a jako něco, čeho nikdy nemůže být schopný dosáhnout.

Myšlenka se ovšem v jeho hlavě už usadila a Anthony jej začal pro návrat na pódium trénovat. Brzy Chris ovšem cítil, že pro něj bude lepší, když znovu začne cvičit pod vedením Billa Pearla, stejně jako tomu bylo v době, kdy dosahoval svých dosavadních největších úspěchů. U Billa si prošel tréninkovým kempem a v posilovně pracoval velmi tvrdě. Pokud chtěl závodit na Olympii, musel samozřejmě začít nastupovat mezi profesionály IFBB. Mezi ně v roce 1979 vstoupil velmi úspěšně. Při svém prvním startu na Mr. Olympia sice bral "jen" čtvrté místo v lehčí váze a celkově skončil šestý, ale to jednak vůbec nebylo špatné a jednak se mu dařilo i na dalších soutěžích. Krátce po Olympii zvítězil na Canada Pro Cupu, v sezóně také bral druhá místa z Canada Diamond Pro Cupu a Grand Prix Vancouver. Na těchto třech pohárových kláních přitom překonal řadu slavných borců. Mikea Mentzera, Robbyho Robinsona, Samira Bannouta, Mohameda Makkawyho i na scénu vrátivšího se Larryho Scotta.

Pokud pro Chrise jeho první sezóna mezi profesionály IFBB byla vydařená, pak ta druhá byla v jeho podání naprosto fantastická. Vybojoval během ní pět profesionálních vítězství a na Mr. Olympia skončil druhý za Arnoldem Schwarzeneggerem. Chris na rok 1980 vzpomínal jako na ten, ve kterém se mu jeho forma líbila vůbec nejvíce. Nebyl během něj sice asi tak vysekaný jako o dvě sezóny později při svém vítězství na Olympii, ale zdálo se mu, že na pódiu tehdy prezentoval svou nejlepší kombinaci plnosti svalů a připravenosti. Druhé místo bral i na Mr. Olympia 1981 a na obě tyto stříbrné medaile z vrcholné události profesionálního bodybuildingu později vzpomínal se zcela odlišnými pocity: "Arnoldovo vítězství jsem přijal v pohodě. Těšilo mě, že jsem byl druhý, protože o rok dříve jsem skončil až šestý. Z šestého místa na druhé to byl docela dobrý skok. S tím, jakou byl Arnold už legendou, jsem byl šťastný, že jsem se mohl umístit na druhé příčce za panem Schwarzeneggerem. (smích) Ti, kdo se hněvali, byli ti za mnou. Neměl bych zmiňovat žádná jména, ale byli to ti, co obsadili páté a šesté místo, kteří zuřili. Ale já jsem mohl říct, že kdyby nebylo Arnolda, byl bych vítězem Mr. Olympia a že se příští rok vrátím. Zklamaný a naštvaný jsem byl z toho, že v roce 1981 zvítězil Franco. To se mi nelíbilo. Došel jsem k závěru, že se mi snaží něco říct, a to se mi nelíbilo ani trochu. Byl jsem na pokraji toho to vzdát, ale jednoho dne mi zavolal skvělý kanadský funkcionář Winston Roberts, který mi řekl, že jestli se na pódium Olympie nevrátím, usnadním to všem ostatním, kteří se se mnou nebudou muset vypořádat. Když teď na nějakých soutěžích občas pana Robertse zahlédnu, říkám mu, že mám doma stále jeho trofej, jestli ji chce, a oba se smějeme. Opravdu mu v jistém smyslu tu trofej dlužím, protože jsem to už chtěl vzdát."

V roce 1982 Chris přípravu směřoval už pouze k jediné soutěži, a to právě k Mr. Olympia. Jeho velký den přišel v sobotu 13. listopadu, kdy si v Londýně poradil se všemi patnácti soupeři a ve věku 43 let, 2 měsíců a 19 dnů se stal na dlouho historicky nejstarším šampiónem soutěže! Až v sezóně 2018 jej v tomto ohledu překonal Shawn Rhoden, který při svém triumfu na Olympii byl o necelé tři měsíce starší. Na webu Gmvbodybuilding.com, kde je ke koupi DVD se záznamem z Mr. Olympia 1982, se v souvislosti s Chrisovým vystoupením na této soutěži píše: "Chris byl vynikající ve všech oblastech - symetrii, vyrýsování, prezentaci, charisma, připravenosti a svalové hustotě. Ten den měl zkrátka všechno a svou extra třídu, zkušenost a smysl pro detail prezentoval zcela profesionálním způsobem. Jde o příhodný triumf, kterým vrcholí soutěžní kariéra jednoho z nejlepších kulturistů světa. V projevu šampióna Chris poděkoval velkému Billu Pearlovi za veškerou pomoc, kterou mu poskytl." Chris se na svou nakonec vítěznou Olympii, ze které si odnesl i šek na 25.000 dolarů, připravoval s vědomím, že ve chvíli, kdy Arnold s Francem definitivně ukončili kariéru, bude to on, kdo na pódiu bude považován za hlavního favorita. Rozhodně ovšem neplatilo, že by prestižní titul získal zadarmo. V konkurenci Franka Zanea, Caseyho Viatora, Samira Bannouta, Alberta Becklese, Toma Platze, Mohameda Makkawyho či Jusupa Wilkosze o něj naopak musel tvrdě bojovat. "Cítil jsem se sebejistě. Byla to trochu taková ta věc, dokázat to, anebo zemřít. Bill Pearl cestoval se mnou a během soutěže seděl v první řadě v hledišti. Vzpomínám si, jak jsem zvedl trofej, ukázal prsty znamení vítězství, podíval se dolů a on tam seděl s úsměvem od ucha k uchu. Měl stejně velkou radost jako já, takže to byl skvělý moment," vracel se později Chris ke svému triumfu z Olympie.

Ačkoliv Dickerson později ještě závodil na Mr. Olympia 1984 a Arnold Classic 1990, na nejvyšší příčky už s přihlédnutím ke svému věku pomýšlet nemohl. Své poslední závody absolvoval v sezóně 1994, kdy si to na pódiu Masters Olympia ještě jednou rozdal se svými někdejšími soupeři. Celkově Chris na soutěži skončil čtvrtý za Robbym Robinsonem, Louem Ferrignem a Boyerem Coem, zároveň byl ale také vyhlášen vítězem v kategorii nad 50 let. Později jej začaly trápit opotřebené klouby a v roce 2007 v jednom z rozhovorů přiznal, že má kloubní náhradu jak v levé kyčli, tak i v pravém koleni. Že má potíže s pohybem, bylo patrné i ve chvíli, kdy byl v roce 2014 slavnostně uveden do Síně slávy Muscle Beach. V první polovině března 2020 Chris podle informací, které se objevily na facebookové stránce Billa Pearla, utrpěl zlomeninu krčku stehenní kosti a během následné hospitalizace prodělal srdeční infarkt. Lékaři jej museli na jednotce intenzivní péče uvést do umělého spánku a napojit ho na plicní ventilaci. O několik dnů později mu voperovali kardiostimulátor. To vedlo ke zlepšení Chrisova stavu, mohl být odpojen od plicní ventilace, když už zvládl dýchat sám, byl při vědomí a komunikoval s okolím. Začátkem dubna Bill a jeho manželka Judy informovali o tom, že Chrisův zdravotní stav ovšem opět zhoršil a celkově platilo, že od předloňského jara byla kvalita jeho života už bohužel velmi špatná. Zemřel 23. prosince 2021 ve večerních hodinách v rehabilitačním středisku, kde trávil poslední měsíce. Informace o příčině jeho smrti se různí, pravděpodobně se ale jednalo o zápal plic nebo srdeční selhání. Že je pro Chrise Dickersona odchod z tohoto světa spíše vysvobozením, lze vyčíst i ze slov, se kterými se touto legendou kulturistiky loučí Bill Pearl s rodinou: "Jsme si jisti, že je na lepším místě a konečně bez bolestí. Bude nám chybět. Byl posledním z trojčat, které zemřelo. Ať odpočívá v pokoji."

Použité elektronické zdroje: