Po oblevě zmizel z nižších poloh sníh, a přesto v Domaníně u Třeboně stojí velký sněhulák. Vlastně dřevulák, protože je dřevěný. Dívá se na kolemjdoucí přes plot ze zahrady u domu poblíž pláže Ostende. Spolu s ním tam jsou krtci, koloušek, ježek, želva, pejsek, krokodýl, zajíci, vodník – rovněž ze dřeva.

Coby lidská bytost se mezi nimi vyskytuje řezbář Petr Vitoň. „Teď zrovna promýšlím, čím doplnit zvoničku z kmene stromu,“ říká a dívá se na zmíněný dřevořez.

Jeho výtvory se staly místní atrakcí. I když k jejich zhotovení používá řezání, sám sebe řezbářem nenazývá. Byl by raději, kdyby ho veřejnost vnímala jako člověka, jenž dřevu prodlužuje život.

3 fotografie

„Nikdy bych neřezal do živého dřeva, mám ho totiž velice rád. Všechny sochy a sošky vznikly z odpadlých větví, pohozených kmenů nebo starých pařezů. Příroda už je odložila a já si z nich vybírám takové, ve kterých vidím náznak tvaru budoucí sochy. Ale i tu sochu pak dám přírodě, aby její existenci sama ukončila, až uzná za vhodné,“ shrnuje filozofii své tvorby.

Sochy jsou určeny pro vystavení pod širým nebem. Snášejí nepřízeň počasí tak dlouho, až zaniknou a autor na uprázdněné místo postaví nové. „Za rok vyrobím přibližně padesát věcí, takže mám z čeho vybírat. Zahrada je pořád plná,“ hodnotí své úsilí s poznámkou, že většinu jeho dalších soch mají lidé v okolí.

A on ve volném čase vyřezává a vyřezává. Když je hezky, pracuje na zahradě, za zimy a deště se přesouvá do dílny v garáži. „Rád se dřeva dotýkám. Je hřejivé, tvárné a zároveň pevné. A úžasně voní,“ vyznává.

Z paměti už nevyloví, kdy ho takový zážitek okouzlil poprvé. „Myslím, že jsem se s láskou ke dřevu narodil. Moji rodiče nepracovali se dřevem, byli to zaměstnanci zemědělského družstva, ale v mém zájmu mi nikdy nebránili.“

Poprvé na své nadání upozornil v osmi letech, když v rámci školního úkolu zhotovil mamince poličku na stěnu. Okamžitá pochvala rodičů ho motivovala k dalšímu kutilství.

„Zatímco kamarádi hráli fotbal, já vyrobil osm dřevěných klecí pro kanáry. Byl to dárek mému taťkovi, chovateli drobného ptactva. Povedlo se mi udělat i regály a do nich jsem klece zasunul,“ vypráví.

Výrobků přibývalo. Svůj podíl na tom měl i šikovný starší kamarád. „Ukazoval mi, jak přepracovat nepotřebné dřevěné věci, aby získaly další využití. Vzpomínám si, jak jsem pak na skládce našel celodřevěný dobytčí chomout a použil jsem ho jako nosník pro nástěnnou polici.“

V roce 1982, to mu bylo dvanáct, sám spravil pramici. „Majitel mi ji beze všeho dal. Nedokázal si představit, že by loďka, která je z poloviny shnilá, mohla ještě vyplout. Poškozené části jsem odřezal, podle fantazie jsem vyrobil nové a ještě jsem lodi přidal střechu. Dostala jméno Flota. Jezdili jsme v ní po rybníce Svět, mám to k němu pár kroků od domu,“ upřesňuje.

Nikdo nepochyboval, že tenhle kluk se vyučí truhlářem. Ale řezbářství? „Měl jsem ho spojené jen s dřevěnou sochou Panny Marie, které jsem si všiml v kostele při pohřbu babičky. Vyrábět takové věci mě nelákalo. Výstavy domácích dřevořezů se tehdy nekonaly, neznal jsem to.“

Vyučil se v Lišově truhlářem nábytku. Odborné předměty mu šly samy. „Bralo mě to, hlavně ten materiál a technické postupy. Ale zápasil jsem s matematikou,“ přiznává. Nastoupil do Jihočeských dřevařských závodů, pak musel na vojnu, tam prožil sametovou revoluci, a po návratu šel k soukromníkovi do Velenic.

„Vyrábělo se tam z lamina. Nerad jsem s tím materiálem pracoval, je neživotný, jedovatý. Lepší to bylo u dalšího soukromníka, kde používali dřevěný masiv. Pak jsem nějakou dobu dělal tesařské práce, stavěl jsem krovy. To se mi líbilo nejvíc. Ale už jsem měl rodinu, bydlíme v domě rodičů v Domaníně, a tak jsem potřeboval stálé zaměstnání co nejblíž. Našel jsem si práci v Třeboni ve sklenářské firmě,“ popisuje.

Nasměrovala ho manželka

Z truhláře se tedy stal sklenář, ovšem s chladným vztahem ke sklu. „Dřevu se nevyrovná,“ krčí rameny.

Práce se dřevem v podobě řezbářství se mu stala domácím koníčkem, což je nejlepší pracovní vztah, když člověk pracuje s láskou. Nasměrovala ho k němu jeho životní láska, manželka Martina.

„Je stejná kutilka jako já. Vyučila se švadlenou a šití má dneska jako koníčka, protože už taky pracuje v jiném oboru. Jednou jsme tak seděli na zahradě a Martina povídá: Chtělo by to tu nějak vyzdobit, zkus vyřezat třeba prasátko. Asi ho u někoho viděla,“ vybavuje si.

Budoucí autor se vydal do blízkého lesa a přitom vzpomínal, jak tudy v dětství chodíval se svým taťkou a učil se poznávat přírodu. „Najednou jsem si všiml pařezu a to prasátko jsem v něm viděl. Pařez byl suchý, seděl v zemi na volno. Vyvrátil jsem ho pomocí klacku a dovezl domů na trakaři.“

Člověk, jemuž sudičky daly do vínku zručnost, vysvobodí čuníka z pařezu raz dva. Několika radami přispěla i manželka. Když pak ten čuník seděl vedle túje, potřeboval společnost sobě rovných. Sovu, krtky, myši, těm samozřejmě nesmí chybět sýr s dírami – to všechno začalo vykukovat z ležícího dřeva v lesích. „To proto, že v nich koukám dětskýma očima, jako kdysi s taťkou, který už není mezi námi a hodně mi chybí,“ svěřuje se lidový tvůrce.

„Při takovém snění se cítím být sám sebou. Mrzí mě, jak špatně spolu dneska lidé jednají a že se takové chování stává normou. Já mám rád klid a pohodu. Proto jsem nejraději doma se svými nejbližšími nebo v dílně se dřevem.“

Větší kusy nejprve ořeže motorovou pilou, poté je upravuje dláty a na závěr dobrousí smirkovým papírem. Jeho sochy vyměřené dětským pohledem nejvíce přitahují děti. Při procházce okolo plotu neomylně poznají jednotlivá zvířátka. Díky tomu se na chvíli vrátí do mládí i jejich vnímaví rodiče.

„Ti pak třeba u nás zazvoní, abych pro ně nějakou sochu vyřezal,“ pokračuje. „Nesnažím se o umění, chci těmi věcmi jen udělat radost. Ani si neumím říct o peníze, nechávám to na zájemcích.“

Nejvíc ho potěší výměna. Stalo se to třeba v případě dřevěného zajíce. „Přišel včelař a dal mi svůj med. A já vím, že můj zajíc mu teď hlídá úly. Škoda, že to takhle mezi lidmi nefunguje běžně.“

I z tohoto důvodu svůj koníček nepřevedl do podoby výdělečné živnosti. Těší ho, že pracuje v klidu, podle svých představ. Zároveň se může spolehnout na podporu rodiny. „Manželka se čas od času přijde podívat, jak mi práce jde, a k tomu spokojeně podotkne: Kdo si hraje, nezlobí,“ prozrazuje Petr Vitoň.