Velký historický přehled: Silový trojboj v Československu a sousedních státech (I.)

Silový trojboj nemá u nás dlouhou tradici, snad nějakých padesát let. Takové vzpírání už dávno oslavilo stovku (1893 - 1993), potažmo téměř 130leté výročí vzniku. Zrození a vývoj silového trojboje však byly plné změn a zvratů, hledání a tápání, vítězství i proher. Pohlédněme tedy do historie, abychom vystopovali a popsali začátky obou těchto příbuzných sportů na našem území, ale ještě předtím prosím vydržte odbornou definici powerliftingu (autor, 1978).

Z biomechanického hlediska jde v powerliftingu o přemístění činky ve směru svisle nahoru, tedy o přímé překonávání síly tíže. Z pohybové stránky se jedná o jednoduché cviky, značně však ztížené vahou břemen. Vlastní výkon je měřítkem absolutní síly člověka, jež je v powerliftingu rozhodující. Jestliže ovšem hodnotíme výkon s ohledem na tělesnou váhu, posuzujeme sílu relativní. Výsledek dál ovlivňuje technika a stupeň jejího zvládnutí, stejně jako použití speciálního vybavení (equipment). Z fyziologického hlediska je powerlifting typickým silovým cvičením, při kterém se zvyšuje síla, roste hmota svalstva a prohlubuje se nervově-svalová koordinace. Z psychologického hlediska má powerlifting poměrně úzký rozsah pohybových činností daných jediným cílem: zvednout činku předepsaným způsobem do určité polohy. Jde tedy o podmíněný reflexní pohyb, zautomatizovaný tréninkem a zkušenostmi na určitou váhu. Jednotlivé disciplíny powerliftingu jsou záměrně volené tak, aby co nejlépe vystihly sílu celého těla - dřep dolních končetin, bench-press paží a hrudníku, mrtvý tah spodních zad a nohou. Nejdůležitější věcí je úplná kontrola činky a omezené požadavky na rychlost, výbušnost nebo kloubní pohyblivost.

Rok 1892. Do karlínského varieté v Praze byli angažováni siláci Fridolín Hoyer a Josef Balej. Jejich vystoupení na jevišti byla k neuvěření - zvedali živé koně nebo celý hrající orchestr! Právě tito nadšenci založili u nás vzpěračskou tradici. K nim se přidali ještě Augustin Otčenášek a náčelník žižkovského Sokola, profesor Alois Grumlík. Vytvořil se první český těžkoatletický kroužek (možná podle "kroužku" dr. W. Krajewského ze St. Petersburgu v Rusku), nazvaný Klub atletů Žižkov 1893. Činky tehdy nebyly k mání, a tak cvičili v žižkovské Bezovce s tesanými kamennými koulemi ze zahradních sloupů. Ty jim kameník Vlček provrtal a spojil vodovodními rourami. Dále používali plné i prázdné pivní soudky, až se konečně zmohli na činky ze slévárny továrníka Šillera. K tomu dva žulové balvany, jeden 150 kg a druhý 280 kg, a rovněž 20kg koule na žonglování.

Hoyer vystupoval s Josefem Balejem a Františkem Erbenem v Jungově cirkusu na Žižkově, za což brali 7 zlatých (14 korun) za večer, v roce 1892 byli ředitelem Tichým angažováni jako čeští siláci do divadla Warieté (Prozatímní) a plnili jej siláckými produkcemi celý měsíc. Z policejního příkazu se však museli stát profesionály. Pak bylo roku 1893 ustaveno Družstvo českých artistů ve složení Hoyer, Balej a řezník Josef Soukup - siláci, Libich - komik, Dr. Prágr - šansoniér, Hanžurinkovič - rychlomalíř a krotitelka zvěře Hloušková. Borci zápasili mezi sebou i s hosty z ciziny, cvičili s činkami, na vzdálenost šesti kroků házeli 40kg koulemi s uchem, přehazovali i kouli vážící 60 kg, trhali řetězy, Hoyer vzpíral jednou paží legendární 76kg činku "Mařenu", Balej zase zvedal stiskem palců nad hlavu 65kg hmoždíř s 20kg koulí nahoře. Nesmírný úspěch mělo rovněž zvedání zády a s popruhy, kdy jako zátěž posloužil živý kůň nebo celý divadelní orchestr!

V roce 1893 dali v žižkovském hostinci U Zemanů dohromady kroužek nadšenců, pojmenovaný "1. těžkoatletický klub Žižkov" neboli A. C. Žižkov. Na zahradě pokračovali v boxu, šermovali, zvedali břemena, vrhali diskem a házeli oštěpem. Ustavující schůze nového klubu K. A. Žižkov se konala na jaře 1894 a činnost byla zahájena v roce 1895. Klub Žižkov vedl Antonín Bína, členy byli A. Otčenášek, S. Havlík, M. Švagrovský, K. Fuchs, Dolejška, Brejška a Rybička, Hoyer přijal funkci vedoucího A. C. Praha, kde zůstal až do roku 1906. Na sklonku roku 1897 byl založen poslední klub A. K. Žižka - Praha, stojící u zrodu České amatérské atletické unie ČAAU. Klub zanikl roku 1948, kdy se musel včlenit do TJ Sokol Vinohrady. Na doplnění událostí - Český atletický svaz vznikl v roce 1903, Ústřední sekce těžké atletiky (ÚSTA) byla vytvořena koncem roku 1910. Samostatný český svaz těžké atletiky byl přijat do mezinárodní federace v roce 1912.

Mezi českými rekordy ve vzpírání z té doby si nelze nevšimnout zajímavých výkonů: tlak vleže na podlaze s rozdělenou váhou 110 kg - 9krát, tlak vleže na podlaze 130 kg - 6krát, tlak vleže na podlaze 136 kg - 2krát, tlak vleže na podlaze 100 kg - 14krát, tlak vleže na podlaze s břišním mostem 130 kg - 7krát. Všechny ustavil Fridolín Hoyer. Zápasník Josef Šmejkal vytlačil vleže na zemi 146 kg a dělal dřepy se 140 kg za krkem (cca 1908). Už tenkrát byl tedy provozován tlak vleže, prozatím na podlaze, a nějaké dřepy, snad už tenkrát vznikaly základy budoucího silového trojboje! Avšak bez vzpírání, bez jeho zkušeností a technického vybavení by vývoj našeho sportu nebyl pravděpodobně myslitelný. Jeden z předpokladů spočívá v tom, že oba sporty po nezbytné vývojové etapě dospěly ke třem základním disciplínám, devíti pokusům, třem rozhodčím, nakládací čince a soutěžnímu prknu. V tomto textu přeskočíme éru "profesorů sportu", zakládání těžkoatletických spolků a diskutabilních prvních soutěží a vykročíme do 40. let minulého století. Zopakuji ještě, že dřepy, mrtvé tahy a tlaky vleže (zatím na podlaze) byly vzpěračům i zápasníkům známy již dlouho a s kotoučovou přikládací činkou (většinou o délce osy 187 cm a průměru 30 mm) soutěžili zhruba od roku 1930.

Vzpěrači Václav Pšenička a Jaroslav Skobla

K významným silákům popsané doby patřili dvojnásobný český mistr ve vzpírání Josef Soukup (1869 - 1920), zápasníci Josef Šmejkal (1879 - 1942) a Gustav Frištenský (1879 - 1957), vzpěrači Václav Bečvář (1908 - 1978), Václav Pšenička (1906 - 1961) a Jaroslav Skobla (1899 - 1959), z evropského kontinentu pak německý fenomén Eugen Sandow (Franz Müller, 1862 - 1925), Sergej Jelisejev (1876 - 1937), šampióni žíněnky Ivan Padoubny (1871 - 1949), Pjotr Krylov (1871 - 1933), Georg Hackenschmidt (1878 - 1968) a Georg Lurich (1876 - 1921) z Ruska, rakouští mistři činky Wilhelm Türk (1871 - 1916) a Josef Steinbach (1879 - 1937), polský židovský superman Siegmund Breitbart (1883 - 1925), Louis Uni - Apollon z Francie (1862 - 1928), John Grün-Marx (1968 - 1912) z Lucemburska, Němci Arthur Saxon (1878 - 1921), Karl Mörke (1893 - 1947), Hans Beck (1862 - 1935) a Karl Swoboda (1882 - 1933).

Proč ale powerlifting vznikl? Z jakých pohnutek a příčin? Musíme vyvodit předem, že během třicátých let minulého století, s nástupem němého a později zvukového filmu, stejně jako atraktivních sportovních utkání v kopané, boxu nebo ledním hokeji, sláva veřejných siláckých produkcí pohasla a málokdo měl odvahu se touto profesí živit. Pominout nesmíme ani světovou hospodářskou krizi. Stejně vymizely i soutěže profi siláků, a tak jedinou veřejnou možností demonstrace síly zůstalo vzpírání, ovšem ne každý chtěl zrovna být vzpěračem. Mnozí jinak velmi silní mužové neměli k tlaku, trhu a nadhozu fyzické předpoklady a spíš se jim dařilo v jiných disciplínách. Nakonec tuto situaci pomohl vyřešit nový typ sportu.

Jak už bylo řečeno, základní cviky (nebo disciplíny) budoucího powerliftingu existovaly ještě před začátkem 19. století. Tlaky vleže na podlaze, potažmo v zápasnickém mostu, prováděli o dekádu dříve estonští siláci G. Hackenschmidt (142 kg) a G. Lurich. Dřepy znali v Rakousku už roku 1877, buď na špičkách nohou, nebo na plných chodidlech, v roce 1899 udělal jistý Hans Sell sedm dřepů s 200 kg. A mrtvý tah, nebo chcete-li pozvedávání těžkých předmětů nad zem, provozovali siláci od antiky. O dvacet století později (v roce 1896) nadzvedl Kanadský Samson Louis Cyr ke kolenům soukolí vagonu vážící 861 kg.

Prvními "powerliftery" potom byli silní mužové, disponující vlohami k té které konkrétní disciplíně. V tlaku vleže na podlaze se roku 1913 dostal italský zápasník Giovanni Raicević na metu 150 kg. O zdolání mety 400 liber (181,5 kg, už na lavici) se mezi jinými přičinil bodybuilder a vzpěrač Marvin Eder, 500 liber (227 kg) pokořil Dough Hepburn v roce 1953 a 600 liber (272 kg) Patrick Casey v roce 1967. Němec Heinrich "Milo" Steinborn ovládal dřepy s převrácením činky na ramena tak dobře, že udělal 5 opakování s 250 kg (1920), po něm se "Králi dřepu" stali supertěžcí vzpěrači Dough Hepburn a Paul Anderson. Z legendárních průkopníků mrtvého tahu připomenu farmáře Boba Peoplese (329 kg při váze těla 82 kg v roce 1949) a Dr. Terryho Todda, jenž v roce 1966 oficiálně vytáhl 336 kg.

Myšlenka powerliftingu se zrodila v USA, a to za situace, kdy americké vzpírání jakž takž drželo pozici ve světě (na OH 1948 získaly USA 8 medailí z 18 možných, ze 24 položek světových rekordů jich vlastnily 9), leč o dekádu později již sbírali vavříny vzpěrači SSSR. Organizace AAU (Amateur Athletic Union) včetně svého vzpěračského výboru v čele s Bobem Hoffmanem se od počátku snažila mladé hnutí potlačovat, neboť se obávala odlivu talentů a ztráty prestiže amerického sportu. Jak hluboce se Hoffman mýlil, dokázal v polovině 50 let právě první velký powerlifter - vzpěrač Paul Anderson. Majitel posilovny Leo Stern v kalifornském San Diegu měl značné zkušenosti s pořádáním vzpěračských i kulturistických soutěží, doplněných silovými exhibicemi v bench-pressu nebo ve dřepu, nicméně od roku 1947 rozšířil program o tzv. varietní shows, aby do vzpěračské jednotvárnosti vnesl prvek zábavy.

V roce 1948 se v San Diegu již konaly ryze silové soutěže s disciplínami bicepsový zdvih, dřep, bench-press a mrtvý tah. Rok 1949. Skupinka mužů, kteří hodlali sloučit zbylé profesionální siláky, kulturisty a majitele posiloven do jedné organizace, uspořádala v Los Angeles soutěž o titul "Mr. 1949" se silovou vložkou v disciplíně kontinentální nadhoz. Důvod byl očividný - odlišit se od olympijského vzpírání a současně nalákat aspoň bývalé vzpěrače. Organizační výbor se znovu sešel v roce 1950 a dohodl název "Mezinárodní asociace siláků". Současně byly vybrány disciplíny, vypracována pravidla a došlo k napojení na vzpěračský výbor AAU. Nový sport se prozatím nejmenoval powerlifting, nýbrž "odd-lifting", protože disciplíny se nazývaly "zvláštní", "podivné", "neobvyklé", nebo dokonce "výstřední".

Na Ed Yarick´s Big Show v roce 1953 v Oaklandu zlepšil Dough Hepburn rekord ve dřepu na 302 kg. John McCarthy v kategorii do 90 kg vytlačil vleže 179 kg a ve dřepu zdolal 216 kg činku. V dubnu 1954 se v Oaklandu konal první národní šampionát AAU ve dřepu a bench-pressu. Kategorii do 82,5 kg vyhrál vzpěrač Frank Spellman se dřepem 231,5 kg (nový rekord Kalifornie, předchozí držel výkonem 229 kg Roy Hilligen), druhý Tommy Kono 218 kg a třetí Marty Orloff 190 kg. V bench-pressu si nejlíp vedl Orloff (181 kg), druhý Kono (172,5 kg), třetí Spellman (154 kg). Konečně o rok později v Oaklandu na Ed Yarick´s Odd Lifts Meet (utkání ve zvláštních disciplínách) Spellman zvítězil ve střední váze se zdvihy 118 kg v soupažném tlaku, 80 kg v přitažení činky ke krku, 145 kg v bench-pressu, 215 kg ve dřepu a 231,5 kg v mrtvém tahu. V Bostonu roku 1956 siláci zápolili ve vzpěračském tlaku, dřepu a mrtvém tahu, v Minnesotě tlak ve stoji nahradili bench-pressem.

Dough Hepburn

V únoru 1961 v Chicagu proběhl "Power Lift Meet" (soupažný tlak, bicepsový zdvih a dřep), ve váze do 82,5 kg vyhrál budoucí šampión USA Ernie Frantz (141 + 70 + 185 kg), v těžké váze nejvíc nazvedal Charles Kotzer (160 + 75 + 172 kg). Soutěž z téhož roku v Milwaukee nesla název "Národní setkání vyznavačů zvláštních cviků" a disciplínami byly bench-press, dřep a mrtvý tah. Zvláštně co do disciplín byla vypsána soutěž v Missouri 1963, v trojboji z nadhozu, dřepu a mrtvého tahu s přehledem zvítězil Wilbur Miller (tělesná váha 107 kg) s čísly 167, 240, 306 kg, dominoval taktéž v šestiboji (dřep, čelní dřep, mrtvý tah, hacken dřep, Zercherův dřep s činkou v ohbí loktů a obkročný čili Jeffersonův dřep) s výkony 240, 177, 306, 295, 193, 295 kg. Krom toho se dělaly tlaky nohama s činkou (10x 272 kg) nebo předklon s činkou (120 kg), ale taky bench-press (max. 145 kg).

Ve třiašedesátém rovněž proběhl přebor Jižní Kalifornie, obsazený 28 muži, kde s bench-pressem 240 kg (světový rekord), zdvihem bicepsy 91 kg a mrtvým tahem 263 kg vstoupil na scénu mladý fenomén Pat Casey. Kulturista Ralph Kroger měl sílu na 167,5 kg + 85 kg + 235 kg. Turnaje, festivaly i šampionáty nabývaly větší a větší popularitu, závodníků přibývalo a rekordy narůstaly. Na zasedání vzpěračského výboru AAU 1964 bylo rozhodnuto vyřadit zdvih bicepsy, anulovat dosavadní rekordy a vypsat dvě základní soutěže -  Junior a Senior Nationals. Bob Hoffman, vydavatel časopisu Strength and Health, majitel firmy a výrobce činek York, nakonec prohlédl a neoficiální mistrovství Ameriky v roce 1964 včetně sponzorského zajištění uspořádal. První oficiální šampionát se konal 4. září 1965 v Yorku, Pasadeně, powerlifting byl pokřtěn a s požehnáním AAU vyplul do neznámých dálek.

Pat Casey

Idea powerliftu zakořenila koncem 50. let minulého století také v Evropě. Anglie pod záštitou federace BAWLA umožnila vznik tzv. silové sestavy (zdvih bicepsy, bench-press a mrtvý tah), upravené do dnešní podoby v roce 1966. Dne 11. listopadu 1972 dochází ke zformování IPF (International Powerlifting Federation), nejuznávanější světové organizace s více jak 60 členskými státy včetně České a Slovenské republiky. Prezidentem zvolili Roberta Christa a sekretářem Milta McKinneyho, oba z USA. První neoficiální MS se konalo roku 1970, oficiální rok nato v listopadu 1971, opět v Yorku, opět v režii Boba Hoffmana. Počet zemí na MS 1972 v Harrisburgu stoupl na šest, na třetí MS 1973 přijeli Švédové. Od roku 1974 se evidují světové rekordy a počet členů vzrostl na deset, od téhož roku se pořádají Panamerické hry. K ustavení EPF (European Powerlifting Federation) a prvnímu evropskému šampionátu došlo v roce 1978. První MS žen se konalo v roce 1981, stejně jako World Games, první ME v roce 1983 a první MS v bench-pressu od roku 1992. Od roku 1976 vedl IPF Angličan Vic Mercer, poté 12 let Heinz Vierthaler z Německa (oba jsem osobně znal), od roku 1995 Graham Fong z Nového Zélandu a od nového tisíciletí Rakušan Norbert Vallauch. Dnes je prezidentem Gaston Parage z Lucemburska.

Mistrovství světa v powerliftingu 1971 - John Kuc asistuje Williamsovi

O počátcích powerliftu v USA vypráví jeden z hlavních aktérů hnutí, Bill Clark z Missouri. "Zrod a vývoj powerliftu byl opravdu zajímavou dobou. Navštívil jsem zasedání AAU v Detroitu, což byla moje první účast v národní vzpěračské komisi, s cílem, že představím powerlifting jako oddělený sport v sub-komisi. Na Středozápadě jsme v součinnosti s místními vzpěračskými orgány pořádali tyto soutěže už roky. Jedním z vrcholů bylo utkání Heart of America Power Festival s účastí šampiónů jako Jim Witt nebo Wilbur Miller. V Texasu o uznání powerliftu bojovali Witt, Ronnie Ray a Homer Brannum, v celé zemi se však mnoho nedělo. Komise AAU stála téměř jako jeden muž proti powerliftu, neboť jej považovala za pouhé pomocné cviky ke vzpírání. V roce 1962 jsem přednesl bod o powerliftingu a jeden z činovníků prohlásil: "Všichni zatracení powerlifteři jste jenom banda rváčů!" Odpověděl jsem, že jako powerlifter odmítám být nazýván rváčem, a vyzval jsem jej, ať vstane a já jej nakopu do zadku. Uklidnili nás, ovšem tento případ byl v tehdejší době typický."

"V roce 1963 jsem pořádal neoficiální šampionát v Columbusu s pěti zdvihy: tři běžné disciplíny plus bicepsový zdvih a výraz činky ze stojanů. Powerlifting se rychle rozrůstal, protože většina vzpěračů denně prováděla dřepy i mrtvé tahy. Bench-press byl méně populární kvůli rozšířené domněnce, že omezuje pružnost ramen a hrudníku. Už tehdy se ukazovalo, že nový sport musí být uznán. York Barbell Club, mnohaletá Mekka vzpírání vlastněná Bobem Hoffmanem, se toho odmítnul zúčastnit, přestože Hoffmanovy každoroční pikniky se silovými cviky (zejména bench-pressem) prosluly i mezi vzpěrači. Na schůzi v roce 1963 AAU powerlift uznala a já přednesl žádost o pořadatelství historicky prvního národního přeboru. Další zájemce York nebyl připravený a já vyhrál několik hlasů. Po protestu z pléna jsem však prohrál a York se stal pořadatelem Nationals i řady dalších skvělých soutěží. Ačkoliv tenhle boj jsem ztratil, cítil jsem jako jeden z odhodlané skupiny obhájců powerliftingu ohromné uspokojení, neboť jsme jej doslova vynutili proti vůli pevně zakořeněného zřízení."

Bill Clark

Použité zdroje:
Prohl, K.: 110 let vzpírání v Čechách, 2003
Švub, J.: Historie síly, Svět kulturistiky, 1996
Švub, J.: texty z ket 1980 - 2010

Fotografie:
archiv Josefa Švuba