SVĚT TAJEMSTVÍ: PROBLÉMY A NESROVNALOSTI VE VRSTVÁCH SEDIMENTŮ A FOSÍLIÍ (1)

Jak již bylo mnohokrát vysvětleno, při datování fosilií vždy dochází k velkým nesrovnalostem. Vrstvy usazených sedimentů geologové vždy pouze odhadují nebo interpretují. Obvykle se to provádí porovnáním vodicích fosilií nalezených v různých vrstvách. Novější metody však využívají mechanismu rychlosti rozpadu radioaktivních prvků. Většina geologů jednoduše datuje zkamenělé sedimentární vrstvy podle stupnice zavedené v 19. století a pak už se na nic neptá. V těchto datech je skutečně mnoho nesrovnalostí a geologické vrstvy Země jsou s největší pravděpodobností mnohem mladší, než se dnes obecně uznává. Zkamenělé sedimentární vrstvy, které dnes vidíme, se pravděpodobně netvořily pomalu stovky milionů let, ale za mnohem kratší dobu. Předpokládá se, že sedimenty vznikly při velkých katastrofách, po nichž následovaly obrovské záplavy, a podle různých odborníků došlo k poslední povodni jen před několika tisíci lety. Aby se to zakrylo, uvádí se nyní stáří vrstev mnohem vyšší, než je ve skutečnosti. Věda by nás ráda přesvědčila, že spodní vrstvy Země se ukládaly dříve než ty horní. Pokud však došlo ke katastrofám, mohly se tyto vrstvy také vzájemně posunout. V geologii lze tedy na základě předpokládané posloupnosti vrstev odhadnout pouze relativní stáří. Skutečný věk však podle toho nelze určit. I dnes může eroze nebo sesuvy půdy způsobit posun staršího materiálu a jeho uložení na mladší materiál, takže datování není vždy možné.

Protože stáří geologické vrstvy nelze určit přímo, provádí se to pomocí zkamenělin nalezených v různých vrstvách. Ty se označují jako "vodicí fosilie", kterým se celosvětově přisuzuje stejné stáří a podle nichž se určuje stáří vrstev. Další možností je určit stáří podle poločasu rozpadu radioaktivních prvků, které se v hornině vyskytují. K tomu lze použít pouze prvky s velmi dlouhým poločasem rozpadu. Jedná se o uran, thorium, rubidium, samarium a draslík. Poločas rozpadu těchto prvků se odhaduje až na 100 miliard let. To však může být pravda pouze tehdy, pokud během těchto extrémně dlouhých časových úseků panovaly stále stejné fyzikální podmínky. Jak již bylo zmíněno, je to však velmi pochybné, a proto nelze s jistotou říci, zda lze pomocí poločasů rozpadu dosáhnout správného datování. Na to je naše pozorovací období příliš krátké. Poté, co se věda přesvědčila o chronologické posloupnosti navrstvených sedimentárních usazenin, zavedl britský geolog William Smith v roce 1817 používání vodicích fosilií k datování vrstev, aby bylo možné rekonstruovat posloupnost vzniku hornin. V letech 1830 až 1850 však docházelo ke sporům mezi předními geology. Do té doby vědecké kruhy správně zastávaly názor, že vrstvy jsou relativně mladé a vznikly v důsledku velkých katastrof a náhlých globálních otřesů. Tomu se říká "katastrofismus". Po každé katastrofě se pak vyhynulí tvorové znovu vytvoří.

Od roku 1830 se definitivně prosadil tzv. "aktualismus". Aktualismus je teorie, podle níž probíhal neustálý, rovnoměrný vývoj planety, který se prý odehrával v mnoha malých krocích. V průběhu této teorie se vyvinula evoluční teorie, která předpokládá, že biologický život se vyvíjel postupně a kontinuálně prostřednictvím selekce. Podnět k tomuto vývoji dal Brit Charles Lyell svou knihou o principech geologie z roku 1830. Lyell navrhl univerzálně platnou geologickou stupnici se sloupcem všech vrstev sedimentárních hornin obsahujících zkameněliny. Vymyslel tedy věky Země, dal jim jejich dnešní jména, přiřadil jim jím určený věk, a tak svět náhle získal prehistorii. To dříve neexistovalo, protože se vědělo, že současný svět je starý jen několik tisíc let! Lyellova kniha se částečně zasloužila o to, že Charles Darwin později přišel s evoluční teorií. Oba byli také kolegové a přátelé a brzy poté byly tyto nové teorie všeobecně přijaty. Za těmito muži stála "Britská královská společnost", vlivná vědecká společnost, kterou založili vysoce postavení svobodní zednáři.

Tomu předcházelo následující: Skot James Hutton (1726-1797) byl členem "Skotské královské společnosti" a napsal první vědecké práce, které dokazují stáří Země na miliony let. Tyto práce později silně ovlivnily Charlese Lyella. Lyell byl právník, nenáviděl Bibli a podle vlastních slov se považoval za "duchovního vykupitele geologie, který osvobodil vědu od starých Mojžíšových předpisů". Proto vytvořil novou geologii a interpretoval geologické vrstvy jako miliony let staré. Hlavní motivací tohoto přístupu byl tedy útok na časové údaje v Bibli. Samozřejmě, že tak vysoký věk se nemohl v té době dokázat žádnou vědeckou metodou a tak prostě si ho vymyslel. Kdyby něco takového, jako je jeho "správný geologický sloupec", skutečně existovalo, měl by tloušťku 160 kilometrů! Tato důležitá lež však byla pro vznik evoluční teorie naprosto nezbytná a dodnes se tak píše v učebnicích. Mezi geologickými sedimentárními vrstvami Země však nejsou žádné stopy eroze. Pokud by však skutečně vznikly v průběhu stovek milionů let, musely by být mezi jednotlivými vrstvami zjistitelné. Proč mezi těmito geologickými vrstvami hornin nejsou žádné zbytky zemních vrstev? Určitě tam muselo být něco uloženo, když jsou různého stáří?

Lyellovy nové teorie byly podpořeny objevem přirozené radioaktivity a poločasů rozpadu. Tento aktualismus však nelze aplikovat na všechny horniny. Dnes například nelze zjistit žádnou novou tvorbu železných rud, dokonce ani uhelných slojí. Vědci to vysvětlují tím, že chemické podmínky na Zemi se v průběhu času měnily. Pokud se však předpokládá, že se změnily chemické podmínky, musely se změnit i podmínky fyzikální, a pak již datování není správné. Další lávové horniny údajně vznikají ve velkých hloubkách, takže dnes není možné se k nim dostat a pozorovat jejich vznik. Hledání fosilií ve vrstvě umožňuje datování. Dnes se již přesnější výzkumy neprovádějí, protože se tvrdí, že věkové zařazení hornin se zkamenělinami je již dostatečně známé. Jinými slovy, člověk předpokládá, že data byla určena, a nikdy je nezpochybňuje. Od roku 1830 by mělo dojít k nějakým novým objevům, nebo ne? Na naší planetě existoval nespočet forem života, z nichž dnes zbyly jen zkameněliny. Tyto dnes již vyhynulé živočišné, hmyzí a rostlinné druhy musely vymřít velmi náhle v důsledku velkých katastrof. Věda to nepopírá a domnívá se, že v minulosti několikrát vymřelo až 90 % všech druhů. Doba těchto katastrof se však posunula o mnoho milionů let do minulosti.

Nicméně existuje také mnoho fosilií druhů, které žijí dodnes. Zkameněliny mohly v podstatě vzniknout pouze tehdy, když byly živí tvorové a vegetace velmi rychle uzavřeny bahnem, sutí a vodou a poté pod vysokým tlakem zkameněly. Geolog William Smith se kolem roku 1815 rozhodl, že určité zkameněliny by měly být vždy přiřazeny k určité vrstvě, aby bylo možné obecně datovat stáří této vrstvy. Smitha podporoval a financoval tehdejší prezident "Britské královské společnosti". Známé fosilní vrstvy hornin jsou tedy vždy datovány pomocí velmi specifických fosilií. Vznikla tak geologická časová stupnice, která se v průběhu 19. století stala standardní stupnicí a používá se dodnes. Zdá se, že ani zde později nedošlo k žádným novým poznatkům. Odchylky od tohoto zavedeného měřítka se dnes v akademických kruzích nepřipouštějí, přestože byla prokázána jejich existence! Kdykoli se něco takového stane, výsledky se opraví a "reinterpretují" - volně podle hesla: "Dělám si svět takový, jaký se mi líbí". Dnes víme, že stanovené stáří zkamenělin často nemusí být správné. Často se také odchylují doby radioaktivního rozpadu a čerstvé sopečné horniny pak poskytují výsledky testů o stáří milionů let. Přestože je to známo, nedělá se nic pro aktualizaci geologie a provádění výzkumu pomocí nejnovějších metod. To vše se na první pohled zdá velmi zvláštní.

Díky těmto novým pravidlům a teoriím byl od poloviny 19. století náhle rázně odmítnut dosud převládající katastrofismus a byla vynalezena přírodověda. Byly za tím snad nějaké konkrétní záměry? Od té doby se bojuje proti všem těm nevysvětlitelným artefaktům, nesourodým zkamenělinám a abnormálním kosterním nálezům, které byly dříve s velkým zájmem zkoumány, protože dokonale zapadaly do schématu katastrofismu! Dnes je výzkum těchto artefaktů označován za "nevědecký a pochybný". Proti všemu, co nelze vysvětlit svobodně vynalezenou přírodní vědou, se bojuje a co se popírá. Nesrovnalosti jsou také u olověných fosilií. Fosilie průvodců se musí vyskytovat v sedimentárních vrstvách po celém světě. To má určit časové období, kdy se tyto vrstvy měly tvořit globálně, ale fosilních druhů, které se vyskytují na celé Zemi, je velmi málo. Většinu hlavních zkamenělin tvoří mořští bezobratlí a měkkýši usazení v sedimentech, které byly kdysi pokryty velkým množstvím vody. Dnes se mnoho mořských zkamenělin nachází v horských masivech, ale protože jsou zkamenělé schránky obvykle zapečetěné, musely být zachyceny velmi rychle, a ne fosilizovat pomalu po dlouhou dobu.

Celé kontinenty byly v určitém okamžiku pokryty záplavami a moři. Malým příkladem takové záplavy je dodnes existující izolované Rudé moře, které ve své současné podobě existuje teprve 5 000 let. Do tohoto druhotného moře nevtékají žádné řeky, takže mohlo vzniknout pouze při povodni. Během procesů, jako byly velké kataklyzma, jistě došlo také ke zvýšenému uvolňování záření a ohřevu atmosféry v důsledku vulkanismu. Mohlo dojít ke zničení ozonové vrstvy, což mělo za následek zvýšenou radiaci a mutaci tehdy existujících forem života. To by mělo za následek změnu rychlosti rozpadu radioaktivních prvků a oslabení magnetického pole Země. Tyto faktory se měly několikrát změnit v důsledku následných kataklyzmat. Proto dnes pozorovatelnou dobu rozpadu nelze aplikovat na extrémně dlouhá časová období. To jsou pouze předpoklady, ale abychom tyto teorie potvrdili, museli bychom rychlost rozpadu pozorovat nepřetržitě po dobu několika tisíc let, a to je nemožné. Vznik mnoha druhů hornin probíhá ve velkých hloubkách zemské kůry a není možné měřit ani pozorovat, co se tam děje. Proto nelze určit, jak staré tyto horniny mohou být, a aby se to zakrylo, udává se dnes stáří vrstev mnohem vyšší, než je tomu ve skutečnosti.

Podívejme se nyní blíže na některé z těchto "nevědeckých a pochybných" výsledků výzkumu. V různých vrstvách hornin se pravidelně objevují zkameněliny, které by ve skutečnosti měly mít jiné stáří. To nejsou malé rozdíly, ale mluvíme o stovkách milionů let! Ve stejné vrstvě se také někdy nacházejí různé indexové zkameněliny, ačkoli by je měly dělit miliony let. To je problém, o kterém se obvykle nemluví. Geologické vrstvy na mnoha místech na Zemi často nejsou poskládány v daném pořadí, jak je geologie obecně popisuje. Mezi jednotlivými časovými obdobími jsou mezery a starší vrstvy leží na mladších. Protože se však "správná" posloupnost vrstev používá jako hlavní argument pro evoluční teorii a velké stáří Země, je to velký problém.

-pokračování-