Čím jste porotu soutěže Živnostník roku oslovil?
Mě by vůbec nenapadlo do soutěže se přihlásit. Nominoval mě Robert Vlach, což je guru freelancerů, volnonohařů a živnostníků. Napsal bestseller o práci na volné noze, který už je známý i v zahraničí. Ale jisté je, že výsledek mě příjemně překvapil. Ocenění Srdcař si vysvětluji tím, že ti ostatní také dělají práci srdcem, ale když někdo dělá realitního makléře nebo vyrábí marmelády, není to tolik vidět, jako když někdo kreslí obrázky.
Jak jste začínal? Dalo se už v mládí vypozorovat, že budete malířem? I když vy nejste jen malíř, ale i spisovatel.
Můj tatínek byl v regionu hodně uznávaný malíř. Dodnes, když přijdu do uměleckých kruhů, vždycky o něm někdo začne mluvit. I já jsem si vždycky čmáral. Nebavilo mě ale kreslit při výtvarné výchově. Čmáral jsem vždycky na pijáky a na zadní strany sešitů. Ve škole jsem za to dostával poznámky, pořád mě hubovali.
Protože jste maloval karikatury učitelů?
Také. My jsme měli doma spousty knížek kreslených vtipů od Jiránka, Renčína a dalších, kreslil jsem tedy v jejich stylu.
Jste učitel výtvarné výchovy, ale nikdy jste neučil. Proč?
Pedagogickou fakultu jsem studoval kvůli výtvarce, ne kvůli učení. Ale tehdy moje předsevzetí neznělo, že budu slavný ilustrátor nebo spisovatel. Po škole jsem šel dělat reklamní grafiku, třeba grafiku knížek u firmy Fraus. Tam jsem pracoval s ilustracemi jiných ilustrátorů, které jsem dával do knížek. V době před dvaceti lety by mě tedy ani ve snu nenapadlo, že budu také ilustrátorem. Sice jsem si kreslil, ale hodně nesměle, a obdivoval jsem obrázky ilustrátorů, které mi procházely rukama.
Krátce na to ale přišel zlom. Dá se tomu tak říkat?
Asi to byl zlom, protože jsem kreslil čím dál tím víc, kreslil jsem i v počítači a vrhl jsem se na komiksy. V té době je ale v Česku skoro nikdo nedělal. Všichni, kteří se kolem komiksů točili, měli pseudonym. Říkal jsem si, že kdybych mezi ně přišel jako Vojtěch Jurík, vypadal bych jako trouba, takže z té doby je můj pseudonym Vhrsti. A začal jsem mít první úspěchy. Přihlásil jsem se totiž do různých mezinárodních soutěží a dostal jsem i ceny. To se bavíme o letech 2004 a 2005. Jednalo se o nezávislé několikastránkové komiksy. První komiks mi vyšel ve Slovinsku. Přispěl jsem třeba i do speciálního čísla komiksového časopisu v Itálii. Bylo zaměřené na Turínské olympijské hry.
Jste hlavně malíř, autor textů, ilustrátor? Co vás živí?
Když jsem začínal, kreslil jsem, jak se mi to líbilo. A lidi mi říkali: to jsou hezké obrázky pro děti. Já jsem odpovídal: to nemá být pro děti, to jsou obrázky pro všechny. Dopadlo to tak, že teď mě živí hlavně ilustrace dětských knížek.
Myslela jsem si, že uživit se malířstvím nebo uměním je dnes velmi těžké.
Není to lehké, ale 15 let už se o to snažím.
Jak se v Česku podniká? Ptám se i proto, že o tom hodně píšete i vyprávíte na besedách.
Jsem podnikatel spíš z donucení. Psal jsem i o tom, že mě považují za nějakého živnostníka, podnikatele, ale já chci hlavně kreslit. K tomu ale patří to, že jste na volné noze. A to proto, že vás nikdo jako ilustrátora nezaměstná. Že by vám dal někdo stálý plat a řekl: kreslete, to se neděje.
A že by vám dával jednu knížku za druhou?
To tu fakt nefunguje. Fungují profesionální ilustrátoři v herním odvětví, kteří vytvářejí počítačové hry. Já ale spolupracuji s různými nakladateli, s různými klienty.
Oni si najdou většinou vás a nebo vy si najdete je?
Většinou oni mě. Nabízení sebe samotného mi moc nejde a nikdy nešlo.
Když jsem na vašich stránkách četla recenze, jsou tam často pochvaly typu: on je skvělý, protože plní termíny.
Není to tak, že by se mi to vždycky povedlo, ale je to důležité. Klienti fakt chtějí spolehlivost. To je, myslím, moje hodně velká devíza. Snažím se o to.
Vždyť musíte dostat nápad, namalovat ho, někdy ho i otextovat a ještě ho odevzdat v termínu. To jde?
Jde to. Je to totiž řemeslo, při kterém už víte, co máte dělat, aby vám naskočily v hlavě nápady. Když to popíši, vezmu tužku, začnu si čmárat a ono se z toho něco vyklube.
Máte oblíbeného autora ilustrací?
Já mám strašně oblíbených autorů. V Sovových mlýnech je výstava Jiřího Šalamouna. Z ní jdete a máte deprese, protože víte, že nikdy nebudete tak dobrý ilustrátor jako on. Do této kategorie patří Adolf Born, Pavel Čech a další. Je jich strašně moc. Dnes navíc díky technologiím a sociálním sítím člověk může sledovat tvorbu úplně kohokoli po celém světě.
Takže si hledáte na internetu kolegy nebo chodíte na výstavy a i to vás umělecky posouvá?
Určitě. Třeba na Instagramu nesleduji kamarády nebo slavné lidi, ale různé ilustrátory, kteří mě zaujmou. Kliknu na někoho, ani nevím, kdo to je a začnu ho sledovat. Je mi to jedno, jestli je slavný, nebo ne. Sleduji třeba práce studentů výtvarných škol z jižní Ameriky. Inspiračních zdrojů jsou tisíce.
Dělal jste komiks pro nevládní organizaci Post Bellum, humorné obrázky, plakáty na nějakou akci. Co vám nejvíc sedí?
Všechno. Dobré je, že se to dá střídat. Kreslíte vtip, který vás napadne, nebo něco pro klienta, což je případ Post Bella. Já bych se nikdy nedostal k příběhu, který jsem pro ně komiksově zpracovával.
Funguje to tedy tak, že si přečtete příběh a začnou vám v hlavě naskakovat obrázky, jak by ten člověk měl vypadat, co by měl dělat?
Jednalo se o Leopolda Färbera a já jsem si musel nastudovat jeho vzpomínky, jeho životní příběh. Už někdy v 16 letech pomáhal partyzánům, za komunistů ho jako skauta věznili za odbojovou činnost, mučili ho. Já jsem si z dlouhého příběhu vybral to, co bylo nejzajímavější a vytvořil jsem desetistránkový komiks s vlastním textem.
Kde berete inspiraci? Jdete přírodou nebo po městě a najednou si začnete kreslit náměty na papír?
Přesně tak to je, ale většinou si nápad zaznamenám nebo namluvím několika slovy do mobilu. To se týká volné tvorby, když třeba kreslím vtipy. Jednodušší ale je, když pracuji s tématem, které mi klient zadá předem.
Stane se vám, že sedíte nad prázdnou stránkou a nápad nepřijde?
Ne. Dělám totiž na více věcech najednou a když mi nejde jedna věc, přesunu pozornost na jinou. Pořád mám co dělat. Abych se uživil, musím pracovat hodně. Proto vstávám v půl šesté, kdy je doma klid a děti ještě nezlobí.
Máte svůj oblíbený obrázek?
Ne. Když máte za sebou milion obrázků, nemůžete vybrat jeden. Vždycky ale mám rád projekty, které jsou nejčerstvější. I proto, že se člověk vyvíjí a ty poslední jsou nejlepší.
Jste umělec?
Já si spíš připadám jako řemeslník. Už mám totiž nacvičené mentální mechanismy, aby nápady přišly a aby výsledek byl takový, jaký chci.
Máte svůj styl, rukopis, nebo se snažíte, aby každé dílo bylo jiné?
Chci mít svůj rukopis, který každý pozná, což je výhoda i pro práci s klientem. Tím předejdu steskům typu: takhle jsme si to nepředstavovali. To se mi nestává.
Kreslíte i humorné obrázky. Kde humorné náměty berete? Dělali jste si ze sebe legraci v rodině?
Určitě. Humor je mi blízký. Můj táta kreslil vtipy do Dikobrazu. Mám rád kreslíře jako jsou Born nebo Slíva. Je mi bližší humor poetičtější, bezeslovný, ale nemám nic ani proti drsnějším fórům.
Chybí vám dnes něco v novinách a časopisech? Třeba politická satira, které bylo kolem nás dřív mnohem víc?
Určitě mi chybí. Já jsem se o ni kdysi snažil. Sledoval jsem politické dění, kreslil jsem politické vtipy a snažil jsem se dostat do novin, ale nepovedlo se mi to. I ve světě je satira na ústupu. Je to podle mě hodně o penězích. Noviny šetří a nejčastěji začnou kreslířem. Je to ale škoda, protože pak chybí výchova k imaginaci. V Americe tomu říkají editorial cartoons. Už je to ve fázi, kdy karikatura jako taková zaniká. Vzpomínám na své dětství, kdy všude v novinách a časopisech bylo hodně kreslených vtipů a mě to bavilo, inspirovalo. Dnes mi to chybí.
