Díky New Yorku jsem zjistil, co chci v životě dělat, říká umělec a sklář Petr Stanický

Petr Stanický je sochař a vizuální umělec, který pracuje s prostorem. Jeho výstavy lze najít na prestižních lokalitách v zahraničí. Čemu přesně se chce ale věnovat, zjistil před 16 lety díky Fulbrightovu programu.

Jak jste se dostal ke sklu?

Dostal jsem se k němu cestou zdlouhavou! Vlastně jsem hodně dlouho chodil do školy a až na závěru studií, zhruba po nějakých deseti letech studia výtvarného umění, jsem se nějak ocitnul v ateliéru profesora Mariana Karla na UMPRUM. To byl takový sochařsko-prostorový ateliér, zabýval se sochou jako figurou, ale i prostorem kolem ní. Přímo se jmenoval Sklo v architektuře. To sklo byla až nadstavba, bylo to primárně o hmotě v prostoru.

A tam jsem se shodou okolností ocitl, takže ke sklu jsem se dostal až skrze sochařství a kamenosochařství. To byl ale jen počátek. Na samotném skle jsem na studiích skoro vůbec nedělal. Začal jsem se s jím zabývat až po fulbrightovém výjezdu. To bylo de facto až pět let po škole.

Takže se dá říct, že ten na fulbrightovsky výjezd byl pro vás tak významný, nebo to byla náhoda?

Určitě to bylo zásadní pro uvědomění si sebe sama a svého přístupu k myšlení. Vyplynulo to právě v konfrontaci s cizím prostředím, v tom to bylo zásadní a to vám řekne určitě spousta dalších stipendistů. Pro mě to bylo zrovna tak.

Já jsem pobýval na výjezdu v New Yorku, a ten je New York má takovou zvláštní vlastnost, že asi nějaké věci a urychluje, nebo je krystalizuje v jasnějších barvách, než jak toho jsou schopná jiná prostředí. Pro mě to tak alespoň bylo.

Co si pod tím jako laik mám vlastně představit – že jste byl na výjezdu a zabýval se tam hmotou?

Nevím, jestli si to už pamatuju přesně, ale v žádosti o grant jsem měl svou žádost napsanou studijně – tedy že se budu zabývat figurou a místem. Docházel jsem na New York Academy of Art, kde vyučují takový akademicky tradičnější způsob vnímání vizuálního umění. Já jsem si chtěl vyzkoušet to spojení dynamického prostoru a figury, to mi přišlo zvláštní. Chtěl jsem si s tím zkusit pracovat. Podívat se na to trošku jinýma očima.

No a na té škole jsem pochopil, že mě víc mě zajímá to kolem, ono prostředí, spíše než ta samotná figura, tedy socha. A začal jsem dělat městské, architektonické struktury – něco, kde je figura cítit, i když už není vidět. Tu figuru jsem vlastně po pobytu v New Yorku zcela opustil a začal jsem dělat ty věci, které dělám teď.

Před kolika lety to bylo a co se od té doby změnilo? Kam jste dál pokračoval?

Já myslím, že jsem se z výjezdu vrátil v roce 2008 či 2009. Po samotném studijním pobytu jsem totiž ještě asi rok pracoval v ateliéru u Jeffa Koonse. To je význačný světový umělec. Já jsem předtím pracoval na UMPRUM v Praze, přičemž jsem se nechtěl vracet tam, odkud jsem odešel. A pak shodou okolností přišla nabídka, že tady ve Zlíně vzniká ateliér, a že je na něj vypsáno výběrové řízení. Tak jsem si říkal, že má šanci vzniknout něco nového, že si to tu udělám podle sebe…

Roli hrálo i to, že můj otec, který se už tehdy blížil k 80 letům, bydlí zhruba 30 kilometrů odtud. A navštěvovat ho z Prahy by bylo komplikovanější. Takže jsem na to kývl a fakt je, že jsem mu blíž, pořád je tady s námi.

Takže jsem se ocitl ve Zlíně, našel si tady ženu, máme děti dvě… Ale pořád působím i v Praze, pomyslně jsem trošku rozkročený mezi dvěma světy. Už to rozkročení začíná ovšem být trošku únavné.

Teď před rozhovorem jste přijel ze Žiliny, v jakém to bylo kontextu?

Ano, de facto jsem se právě vrátil ze Žiliny, kde jsem včera měl vernisáž v Rosenfeldově paláci, což je nádherný secesní dům stojící naproti úžasné synagogy od Petera Behrense, slavného architekta. Výstavu jsem měl spolu s kamarádem Jakubem Berdychem ve dvou patrech paláce, přičemž jsem tam realizoval site specific instalaci, která konfrontovala právě to prostředí. I Kubova instalace vlastně taky reaguje na to místo.

Ono, shodou okolností, Žilina, či přesněji tady to místo v Žilině, v sobě ukrývá neskutečně napětí. Je to původně židovské centrum zdejšího někdejšího lokálního židovského světa. Vedle ale vznikl a byl vyhlášen Slovenský štát, bylo to asi o tři domy opodál. Dnes stojí banky tam, kde kdysi byla synagoga.  Celé se to převrátilo během 20. století – a shodou okolností spousta těch národoveckých zvratů, tragédií a událostí postihujících celé století, se odehrála tam mezi těmi pár domy na tom jednom místě.

Takže je to náhoda, ale vlastně i ukázka toho, co dnes děláte. A co vlastně dnes dalšího děláte? …

Není to dlouho, co jsem se vrátil z Londýna, kde jsem realizoval projekt v královském sídle Somerset Palace. Byl to velký projekt, který mi trval asi tak dva roky, a to i kvůli covidu. Instalace měla sice být hotová už vloni, ale pak se to zastavilo, přesunulo se to na letošek a dokončeno to bylo až nedávno. Celé jsem to připravoval téměř rok. Nakonec jsem téměř nadšený, že to mám za sebou, protože to bylo také únavné.

To jsou ty kulminace vaší práce, ale jak vypadá ale vaše denní práce, co si pod tím jako laik můžu představit?

Já mám vždycky rozpracovaných několik větších projektů najednou, které mě čekají. Mám teď třeba připravený větší projekt Benátek, což je skupinová výstava – mám tam sám dva objekty, a dále tam vystavují i studenti a další autoři. Já sám budu v té době navíc pracovat na venkovní instalaci ve Skotsku, kde budu asi 14 dní dělat na jedné výstavě, kterou budu přímo realizovat na místě. Takže připravuji de facto dva projekty, které se budou odehrávat v jednom měsíci. Čili obvykle pracuji souběžně třeba na dvou realizacích naráz.

Každý den ráno přijdu a snažím se alespoň čtyři hodiny intenzivně s něčím pohnout, abych v tom mohl druhý den pokračovat. Mám takovou zkušenost, že když z projektu člověk vystoupí, musí se při návratu pak vrátit o několik krůčků k počátku. Je tedy lepší v tom postupovat souvisle pomalých krůčcích.

Mezitím ještě tady na škole ve Zlíně učím. Pracuji se studenty a mám konzultace dva až tři dny v týdnu. Snažíme se v zásadě překročit lokální práh našeho města, abychom se více dostali šíře do světa kolem nás.

Když vás tady mám, co obecně platí ve vašem oboru pro “české sklo”? Mám dojem, že jde o určitý pojem, ale snad mi to vysvětlíte lépe…

Určitě! České sklo, to říkáte dobře, je rozhodně pojem. Ono je asi, řekněme, už od středověku hodně vidět a hodně znát v celoevropském (a nakonec i světovém) kontextu. Věci jako český křišťál, to je obrovská tradice, kterou si neseme. To je úžasné a zásadní. Ve 20. století spousta autorů, kteří působili zejména po válce, jako Libeňský, Brychtová, Harcuba, Ziegler, to byla obrovsky silná a ojedinělá generace, která posunula vnímání skla ze světa užitého umění do světa volného umění.

Někteří z těch autorů tím nastartovali celosvětový movement. V tom to bylo fenomenální. I já, ještě když jsem studoval – tak profesor Kopecký, profesor Karel, to jsou legendární osoby. Potkali jsme tady spoustu geniu. Protože opravdu, jejich výtvory jsou na hranici geniálnost, aspoň z mého pohledu. A svět si toho všiml, alespoň v té jejich době.

Naše generace, myslím, zdaleka není už tak výrazná jako oni, z toho dodnes žije. Zaplaťpánbůh, že jsem se s nimi mohl potkat…

Samozřejmě, v celosvětovém měřítku se ta dynamika dnes odehrává už trošku jinde. Ale pořád je tu velké know-how. Na relativně malém, koncentrovaném místě je velké know-how a vědomosti – a velký cit pro ten daný materiál. Já sám, ač primárně nejsem sklář, a nikdy jsem asi ani nebyl, tak cítím, v jaké šíři se sklem zabývá u nás tolik lidí a jsou schopnosti produkovat výrazné, kvalitní věci, které převyšuje okolí. To najdete tady v České republice.

No a zeptám se na moji tradiční poslední otázku – co by podle vás měli lidé o vašem oboru vědět, a podle vás to příliš neví?

To si úplně nejsem jistý, co okolí neví, co já vím – ale pořád hlavně platí, že je to řemeslo. Výtvarné umění je, alespoň z mého pohledu, především řemeslo, a pořád se k tomu musí navracet. A nemůžeme toho dělat něco jiného…  Pořád se zkrátka vracíme s ideou k materiálu, a musíme se s ním nějak vyrovnat a srovnávat. Učit se s ním pracovat.

Tím se stále dostáváme zpět k matérii a k vztahu mezi okem, rukou a myšlenkou, a pořád uzavíráme jeden koloběh. Je to řehole, práce s materiálem, srovnávání se s nějakou vlastní nedostatečnosti a ne neukázněností, neuvědomím si svých vlastních možností a schopností.

[Ladislav Loukota]

Celý, delší rozhovor najdete také ve videu níže:

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz