Možná jsme na tom dnes podobně, jako oficiální místa během druhé světové války. Uvěřit – přes všechny důkazy – v to, že něco takového je skutečně možné. Stejným myšlenkám se nelze ubránit ani při sledování snímku Zpráva. Režisér Peter Bebjak se ubránil (většinou) prvoplánovému zobrazení krutosti, přesto její obludnost dokáže emocemi diváka pořádně zacloumat. Možná pak začneme chápat, proč se zprávám o vyhlazovacích táborech oficiální místa tolik bránila uvěřit.
Zážitek nemusí být dobrý, hlavně že je silný, říká se často s určitou nadsázkou. V případě filmu Zpráva dostávají ale tahle slova až nepříjemně ostré kontury. Režisér Peter Bebjak sáhl po inspiraci skutečným příběhem. Z vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka se podařilo utéct jen mizivému množství lidí, většina z nich byla dříve či později stejně dopadena a konce války se nedožila. I tím je osud Alfréda Wetzlera a Rudolfa Vrby jiný. Ale především, právě díky těmto dvěma mladým slovenským Židům se podařilo (byť s velkými obtížemi a obrovským zpožděním) informovat světovou veřejnost o tom, co se za bránou s nápisem „Arbeit macht frei“ skutečně odehrává.
Tři dny k naději
Dvojice mladých mužů strávila v nacistickém koncentračním táboře v polské Osvětimi více než dva roky. Za tu dobu již detailně znala fungování tábora. Je skoro neuvěřitelné, že právě jim dvěma se podařilo přežít, každý den kolem nich umírali lidé. Byli vražděni nebo umírali vysílením. A navíc se u nich začaly scházet informace o tom, že v pecích na území tábora jsou spalovány mrtvoly těch, kteří jen pár desítek minut předtím dorazili v transportech. Přes příšerné podmínky, v nichž vězni žijí, klíčí rozhodnutí, že o tomhle se prostě musí svět dozvědět. Je skoro až šokující, že nacistům se dařilo po celou tu dobu obalamutit všechny kontroly mezinárodního kříže divadlem, které dokázali uspořádat. Světová veřejnost tak byla ještě v roce 1944 přesvědčena, že o vězně je vlastně dobře postaráno a mají všechnu potřebnou péči.
Oba muži věděli, že po jejich útěku rozpoutají dozorci skutečné peklo. Ve snaze najít jakoukoli informaci se nebudou štítit jakéhokoli násilí a teroru, samozřejmě si budou také na vězních vybíjet svou vlastní frustraci a vztek, pokud se jim uprchlíky nebude dařit dopadnout. Stejně tak oba dobře věděli, že pokud budou dopadeni, čeká je jen velmi pomalá a hodně bolestivá smrt. Ovšem ta dříve či později čekala každého obyvatele tábora. Takže proč se aspoň nepokusit. A pokud se to povede, proč mnoho vězňů bylo ochotno raději zemřít v ohni spojeneckých bomb, pokud to pomůže zastavit masové vraždění nevinných?
Wetzler a Vrba nebyli ani zdaleka prvními, kdo se pokusili o útěk. A tak věděli nejen, co je čeká v případě dopadení, ale také to, že dozorci hledají uprchlíky tři dny. Na tom založili svůj plán, ukryti pod hromadou dřevěných desek se zde se ukryli ještě uvnitř tábora. Museli zde přežít tři dny, pokud měli mít naději. Tři dny jen s minimem jídla a vody, které se jim podařilo nashromáždit, v malé díře kde mohli jen ležet. Aby toho nebylo málo, pod kterými se schovávali, po tři dny se pracovní režim v táboře vrátil do normálu a nic netušící spoluvězni naskládali na jejich úkryt další trámy a desky. Jejich pokus tak mohl skončit vlastně dříve, než začal a možná by se zbytky jejich těl objevily až za mnoho měsíců. Naštěstí se tak nestalo.
Sázka na syrovost a emoce
Do hlavních rolí snímku obsadil režisér Noël Czuczora a Petera Ondrejička. Tahle dvojice byla stejně mezinárodní jako celá produkce, ve snímku se objevují Britové, Němci, Češi, Slováci, Poláci a další národnosti. Tak jako ve skutečné Osvětimi, i tady každý mluví svým jazykem. Oba hlavní představitelé dokázali – stejně jako většina postav vězňů – přistoupit na režisérovu snahu o co největší syrovost. I když násilí je zde zastoupeno dost, divákovi jasně dochází, že většinu z něj vlastně jen tuší. Bebjakův filmový jazyk se zaměřuje na to, aby rozjel fantazii na plné obrátky. Přes všechnu hrůzu na plátně tak mnohem silněji působí to, co se děje uvnitř divákovy hlavy. Emoce totiž pomáhají fantazii kreslit více než věrohodně.
Scénář, na kterém s režisérem spolupracovali Jozef Paštéka a Tomáš Bombík, sleduje paralelně dvě dějové linky. Extrémně obtížnou cestu uprchlíků z Polska na Slovensko přes hraniční hory, jejichž zdolání je obtížné i dobře vybavené a silné muže, natož pro dlouhém hladovění a fyzickém mučení zdecimované mladíky. Druhá ukazuje to, čemu se vlastně oba snaží zabránit. Neskutečnou krutost života v táboře. I když se možná zdá, že tahle část scénáře je trochu nadbytečná, (o holokaustu toho bylo natočeno tolik), ve skutečnosti neustále konfrontuje diváka a připomíná mu, proč Wetzler a Vrba riskovali život. Donést důkazy o skutečné podobě Osvětimi totiž za všechno riziko stojí.
FILM: ZPRÁVA
Režie: Peter Bebjak
Scénář: Jozef Paštéka, Tomáš Bombík, Peter Bebjak; knižní předloha: Alfréd Wetzler
Střih: Marek Kráľovský
Kamera: Martin Žiaran
Hudba: Mario Schneider
Zvuk: Olaf Mehl
Účinkují: Noel Czuczor, Peter Ondrejička, Jan Nedbal, Florian Panzner, Christoph Bach, Lars Rudolph, Wojciech Mecwaldowski, Ondřej Malý, John Hannah
www.falcon.cz
