Ráda se věnuje svým vnoučatům, má zálibu v četbě, zahradničení či vaření. A co víc, i ve svých třiasedmdesáti letech stále aktivně cvičí a učí se angličtinu. Anna Havlasová je důkazem toho, že věk je pouze číslo. A i nyní, byť už v trochu omezené míře, stále působí jako rehabilitační sestra.
Co vás k této práci přivedlo?
Trochu určitě postižení mé sestry, která měla těžkou skoliózu a léčila se v léčebně Luže Košumberk. Jezdili jsme za ní s rodiči na návštěvy a já měla tu možnost trochu se seznámit s prací rehabilitačních sester. Ta práce se mi líbila, a tak jsem se po maturitě na hořickém gymnáziu přihlásila na rehabilitační nástavbu do Hradce Králové.
Nejprve jste pracovala v hořické nemocnici. Jaké na ní máte vzpomínky?
Na nástup do Hořic se nedá zapomenout. Rehabilitace byla v té době mladý obor. Ve škole byly vybavené učebny, chodily jsme na praxi po vybavených rehabilitačních pracovištích, byly jsme téměř hýčkané. A pak přišla realita v malé nemocnici v Hořicích...
Povídejte.
Pro rehabilitaci byl závěsem oddělen malý koutek na sádrovně, v něm plechová skřínka na šaty a trakční stůl jako jediný rehabilitační instrument. Dosud jedna rehabilitační sestra v nemocnici byla právě na dovolené. A tak po mlhavé instrukci vrchní sestrou jsem byla hozena do vody. A plav, jak umíš.
Jaké byly vaše pracovní začátky?
Nejvíc mi vadilo, že jsem se neměla na koho obrátit, kdo by mi poradil a kdo by se mě případně zastal.
Později jste s kolegyní založili soukromou ordinaci. Kolik úsilí vás to stálo a jak se ten nápad ve vaší hlavě zrodil?
Založení soukromé rehabilitace nebylo jednoduché. Chtěly jsme začít podstatně dřív, poněvadž soukromé rehabilitace začaly už jinde fungovat. V nemocnici docházelo k zásadním změnám a chtěly jsme odejít. Povedlo se to bohužel až v roce 1998, a to s nemalými obtížemi.
Jakými?
V první fázi privatizace pojišťovny platily všechny úkony v plné výši. Byly jsme tam dvě a nemocnici jsme vydělávaly dost peněz, aniž by se to odrazilo na výši našich platů. Proto nás nechtěli do privatizace uvolnit. Podařilo se to až po několika letech, kdy platby za rehabilitační výkony klesly. Tím byl pro nás začátek obtížnější, ale nelituji toho.
Logicky asi chvíli trvalo, než se soukromá ordinaci rozběhla.
Dobře tušíte, že to byl zkraje překážkový běh. Ale krok to byl určitě správný.
Kolik pacientů k vám do ordinace průměrně dochází?
Denně jsme měly do 40-50 pacientů. A to je hodně.
Co zpětné reakce od lidí? Každá pochvala jistě potěší.
Určitě potěší, a věřím, že spokojených pacientů byla většina.
Jak podle vás ideálně přistupovat k pacientům?
Je to individuální, ale správný přístup se dá zvolit již na první nebo druhý pohled.
Kteří lékaři vás v životě formovali? Kdo byl pro vás tou klíčovou osobou?
Určitě všichni, kteří nás na rehabilitační škole učili. Když už jsem pracovala a bylo nejhůř, tak jsme to probrali doma s manželem.
Primář Havlas je obrovskou lékařskou personou. Co jste na něm nejvíce obdivovala a nadále obdivujete?
Jsme s manželem 51 roků a obdivuji na něm plné oddání medicíně a maximální věnování se pacientům, i když to nebylo vždy příjemné pro rodinu. V jednu dobu bylo v nemocnici málo lékařů a služby, které sloužili, byly dlouhé. Manžel šel v pátek ráno se slovy: „Děvčata, pluju do Hamburku.“ A přišel v pondělí večer. Dcery pamatují, jak jsme chodily s večeřemi. Má můj obdiv, že to vydržel.
Jak spolu trávíte volný čas?
Různě. Máme doma zahradu, a tak je pořád co dělat. Poměrně velká knihovna nabízí spoustu "restů", na které v minulosti nedošlo. Jsme rádi, když se sejde rodina a přijedou vnoučata.
Zvažovala jste někdy, že byste změnila obor? Čím jste chtěla být jako dítě?
Obor ne, ale někdy mě napadlo, že bych mohla jít pracovat někam jinam. Když už jsme ale pracovaly po osamostatnění, už jsem na to nikdy nepomyslela.
Práce rehabilitační sestry je náročná a mnohdy vyžaduje potřebnou sílu.
Souhlasím. Představte si, že vážíte 55 kg a máte cvičit nebo být oporou pacientovi, který má těch kil devadesát.
Vzpomínáte na některé pacienty, kteří se dokázali, i s vaší pomocí, dostat z nepříznivého stavu?
Rozesmála mě jedna pacientka, která k nám chodila na terapii. Byla to paní, které bylo asi 75 let, sokolka. Když skončila, tak jsem se jí zeptala, jestli ji ta ruka už míň bolí. Odpověděla: Ano, už se udržím na kruhách.
Jak se mění Anna Havlasová během let? Jaká byla dříve a jaká je dnes?
Já se cítím v duchu stejně, jako když jsem byla mladá. Jen ten obal mi to kazí.
Jak dlouho plánujete ještě pracovat?
Moc toho neplánuju, ubírám na plynu. Je tady po nás nová majitelka a nová generace (nová majitelka ordinaci provozuje druhým rokem - pozn. autora).
Prý ráda cvičíte. Jak často a jak konkrétně?
Cvičím, abych se nerozpadla, optimálně třikrát týdně. Mám svoji sestavu šitou na tělo, kde je nejvíc prvků z pilates.
K vašim koníčkům patří cestování. Kde nejdál jste ve svém životě byla?
Bohužel jsme velkou část života prožili v době, kdy to cestování bylo omezené. Po roce 1989 jsme byli několikrát v Americe, kde žila 11 let naše dcera. A z těch výletů byla nejdál Florida.
Učíte se i angličtinu. Troufla byste si na rozhovor s rodilým Britem?
Troufla, ale česky.
Jaké máte teď životní cíle a vyhlídky?
Cíle mám jen krátkodobé, vyhlídky nepředvídatelné, jak nám Pán Bůh zdraví dá.
Co říci závěrem?
Chtěla bych říct, že žiju v Hořicích ráda. Vyrostly tu naše dcery, poznala jsem tu spoustu lidí z Hořic a okolí a doufám, že k nám chodí rádi. Také mám štěstí na svou kolegyni, se kterou pracujeme přes čtyřicet let. Spolu jsme ustály různé situace i nějakou tu ponorku.
ANNA HAVLASOVÁ
Narozena: 13. května 1948 v Ohnišťanech.
rodinný stav: vdaná, dvě dcery.
Vzdělání: Absolventka gymnázia, rehabilitační nástavba.
- JANA JIRÁNKOVÁ (dcera): „Dnes, s odstupem let, maminku obdivuju, jak to zvládla. Přerod v soukromou ordinaci stál jistě velké úsilí, ale na mamince to vidět nebylo. Měla totiž svou práci vždycky ráda. I svoje pacienty. I když ona o tom tolik nemluví. Vždycky bylo u nás doma hezky. Zázemí tvořila zejména ona, to si uvědomuji čím dál tím víc.“
