Snad v každém století došlo k momentu natolik významnému, že si lidé do konce života pamatovali a pamatují, kde se zrovna nacházeli, když se o něm dozvěděli. Dne 11. září 2001 jsem přišel do obýváku, protože mě máma s bráchou zavolali, abych se na něco podíval. Tenkrát na České televizi běžel pořad Euronews, v jehož rámci jsem viděl na všech záběrech jenom sutiny a na titulku stálo „WORLD TRADE CENTER“. Ptám se: „To byly ty dvojčata?“ Na tuhle otázku se mně dostalo kladné odpovědi. Sednul jsem si a chtěl vědět, co se vlastně stalo. Jak se mohly tyhle proslulé dva mrakodrapy, mezi jejich střechami se krátce po otevření prošel Philippe Petit (což jsem, pravda, tehdy nevěděl) a které se mihly téměř ve všech epizodách seriálu Přátelé, takhle sesunout na zem? Následovala celá řada konspiračních teorií, z nichž některé jsou natolik neuvěřitelné, že se klidně můžou zkládat na pravdě.

Nic naplat, Oliver Stone vždycky rád bodal do vosího hnízda. Proto není divu, že to byl právě on – účastník války ve Vietnamu a známý levičák (kamarád Huga Cháveze nebo Fidela Castra), který se ve své tvorbě nevyhýbá ani kontroverzním tématům (Salvador, Neznámé dějiny Spojených států, Snowden), ani prezidentům USA (JFK, Nixon, W.). Své zpracování teroristických útoků poslal na stříbrné plátno, tak jako kupříkladu Paul Greengrass, už pět roků poté. Přitom vzpomínky jsou pro mnohé bolestivé dodnes. Pravda, povídkový snímek 11´09´´01 spatřil světlo světa už po dvanácti měsících, jenže ten bohužel viděl málokdo.

 










 

S World Trade Center se Oliver Stone vydal podobným směrem, jako Peter Berg se svými projekty Lone Survivor, Deepwater Horizon: Moře v plamenech a Den patriotů. To znamená, že uvádí postavy s běžným povoláním (policie) do zcela výjimečné, vyhrocené situace, přičemž se (i přes rozdílné rozuzlení v těch Bergových počinech) snaží oslavit americké hrdiny a obecně nezdolnost lidského ducha. To samé v podstatě platí také pro Let č. 93, rovněž uvedeném do kin v roce 2006. Ten je ovšem, vzhledem ke jménu režiséra, nepřekvapivě natočený dokumentární formou, tj. postrádá patetičnost a bohužel i tuctovitost scénáře Andrey Berloff, kvůli kterým můžeme místy pozapomínat, že sledujeme příběh podle skutečné události, nikoli ryze filmovou fikci.

O co teda konkrétně jde? John McLoughlin je nadřízený Willa Jimena. Pracují u přístavní policie a onoho osudného dne byli po prvním nárazu letadla do Severní věže posláni s dalšími kolegy, aby pomohli všude, kde se dá, a všem, kteří to potřebují. Nikoho nenapadlo, že by se 400 metrů vysoké baráky mohly zřítit. Ze stopáže v té době uběhne cca pětadvacet minut. To znamená, že potřebuje nějak vyplnit devadesát dalších, přičemž chcete, aby diváky a divačky zajímaly tři, resp. dvě postavy, které jsou zraněné a uvězněné v sutinách, kam proniká málo slunečního světla. Co s tím? Jak docílit toho, aby se – lidově řečeno – pořád něco dělo?

Bijáky, které se většinově odehrávají převážně na jenom místě, nejsou v současnosti nijak zvlášť výjimečné (viz např. Everly, Telefonní budka, Tísňové volání). Tady se však dalo využít faktu, že John i Will mají manželky a děti (tak jako hrdinové v podání Marka Wahlberga ve výše zmíněných titulech). Na ně pochopitelně myslí ve své nesmírně složité, psychicky i fyzicky náročné situaci. Jedna manželka je těhotná, druhá si se svým manželem po dvacet roků trvajícím manželství už příliš nerozumí. David Dunn (Bruce Willis), hrdina Vyvoleného, přežije nehodu vlaku, ale odcizená manželka Audrey (Robin Wright) to rozhodně nebere jako nějaké znamení, že by si měla vážit jeho přítomnosti a měla by jejich vztahu dát druhou šanci. V případě McLoughlinových se všechno vyvine prvoplánově předvídatelným způsobem, tak jako dohady kolem jména holčičky Jimenových, která si zatím pět měsíců takříkajíc v poklidu hospodařila u maminky v bříšku.

 










 

Rodinných příslušníků či přítelkyň využívá pro větší napětí a emotivnější vyznění ve své tvobě také David Ayer. Třeba ve výtečné Patrole, shodou okolností rovněž s Michaelem Peñou (a Jakem Gyllenhaalem). Ve World Trade Center ho doplňuje Nicolas Cage a jejich manželky vypadají jako Maggie Gyllenhaal a Maria Bello. Obsazení tedy výborné, doplněné ještě o militantního křesťana Michaela Shannona, a v kombinaci s režijním umem Olivera Stonea zapříčiňuje, že konkrétní okamžiky i repliky opravdu upřímně dojímají. Zároveň nutno vyzdvihnout, jelikož se jedná o počin podle skutečné události, že hlavní hrdinové v tom pekle disponují takovým charakterem, že je neopuští naděje a odhodlání, které si dodávají třeba na příkladu malé turecké holčičky při tamním zemětřesení. Ačkoli nějaká ta slabší chvilka se vzhledem k okolnostem logicky najde.

World Trade Center je film, který jeho tvůrci natočili s jasně daným záměrem, takže dohromady vlastně ničím nepřekvapil. Ani konceptem, ani procítěnými hereckými výkony, ani závěrem, ani těmi dovětky o tom, že lidé jsou zlí i dobří a že ti dobří jsou lepší, protože se dokážou za nepříznivých podmínek spojit a táhnout za jeden provaz. Shrnout bychom si to mohli asi tak, že jistě vznikly působivější počiny vycházející z reálných příběhů, stejně jako Oliver Stone stvořil povedenější dílka. U tohoto přitom opět platí, že by pochopitelně bylo bývalo úplně nejlepší, kdyby se 11. září 2001 nestalo nic, co by dalo popud k jeho natočení.

P. S.: Film bude v den výročí k vidění od 23:05 na stanici Prima Comedy Central, přestože na něm není vůbec nic komediálního! Jinak je ke zhlédnutí také na Netflixu.

FOTO: cinema.de