Druhou světovou válku prožil Ptáčník plně nasazen v Německu. Právě zde čerpal inspiraci pro svůj nejúspěšnější román s názvem Ročník jedenadvacet o osudech českých chlapců poslaných na nucené práce do nacistického Německa.
Ten udělal z Ptáčníka spisovatele. Získal za něj cenu Klementa Gottwalda, na jeho náměty vznikl film a byl přeložen celkem do deseti jazyků včetně angličtiny nebo turečtiny.
V padesátých a šedesátých letech byl ceněným spisovatelem, během normalizace mu však knížky nevycházely a po změně režimu už se nedokázal na výsluní vrátit. „Nejlepší léta, kdy mohl publikovat, prožil jako úředník pojišťovny,“ konstatuje o smutném osudu nedoceněného spisovatele historik umění Eduard Burget.
Kárali ho za popis násilí Čechů na Němcích
Literárními kritiky oceňovaný je i román Město na hranici, popisující odsun Němců z jihomoravského pohraničí, kde Ptáčník po válce pracoval jako úředník na obecním úřadě.
„Tam zažíval situaci, která samozřejmě nebyla vždy veselá. Docházelo tam k násilnostem. Ptáčník se snažil popisovat události realisticky, bez utajování, a tak do románu dostal i citlivé scény, které se týkají násilí Čechů na Němcích. Popisoval například, jak se místní Němci loučí se životem před popravou. To bylo v české literatuře do jisté míry neobvyklé a pro tehdejší politický režim ne úplně přijatelné,“ vysvětluje Burget. Ve straně se uvažovalo, že by byl román zakázán, ale Ptáčníka nakonec „jen“ pokárali.
Po menším konfliktu s režimem v kariéře spisovatele pokračoval a byl velice úspěšný. V šedesátých letech se zapojil do činnosti Svazu československých spisovatelů, kde stál po boku předsedy Jaroslava Seiferta. Po událostech pražského jara však komunistická strana svaz rozpustila.
„Když člověk nebyl ve spisovatelské organizaci, musel se živit jinak a zároveň ztrácel publikační možnosti, protože ho nakladatelé odmítali vydávat,“ popisuje Burget. Ptáčník tedy psal dál, ale měl problém dostat své knihy mezi čtenáře.
Rukopisy mu zůstaly v šuplíku
Snažil se vyjednávat s tehdejším režimem, chtěl být opět renomovaným spisovatelem i za cenu nějakých ústupků. Vydal dokonce prohlášení na podporu KSČ, ale nebylo mu to nic platné. První próza mu vyšla po patnáctileté pauze v polovině osmdesátých let. Byl to román Dům uprostřed města z prostředí pojišťovny, kde pracoval.
Nedlouho poté už mohla díla běžně vycházet, ať byla jakákoliv. Karel Ptáčník v pokročilém věku se však v tom knižním boomu nakonec ztratil. „Přišla další generace spisovatelů, kteří oslovují čtenáře, a Ptáčník si v těch nových podmínkách už nedokázal vydobýt svou pozici,“ doplňuje Burget. S několika rukopisy „v šuplíku“ Karel Ptáčník roku 2002 zemřel.
