15°C
Na instagramu jste si vytvořila účet, na němž popisujete život v plzeňském hospicu. Co vás k tomuto nápadu vedlo?
Paradoxně zhlédnutí jiných účtů ostatních hospiců. Prohlížela jsem si je a myslela na to, že jsou tam v podstatě jen hodně obecné informace. Že tam není nikde to, na co se mě lidi ptají. Že je tady pořád přítomná jakási bariéra "o tom se přece nemluví/nepíše, to už je za hranou".
Určitě je třeba zachovat korektnost a nějakou decentnost, kterou přirozeně hospice jako organizace musí držet vůči rodinám, ale bylo mi líto, že není vidět, že za zdmi hospiců se toho tolik děje. O čem to tady vlastně je, jaká je náplň práce a struktura pacientů. Přišlo mi, že paliativní péče a hospice jsou témata, která se poslední dobou otevírají a spoustu lidí zajímají, ale nikdo o tom moc otevřeně nemluví, protože "se to nehodí".
Píšete, že hospic není smutné místo, tak, jak ho většina lidí vnímá….
Troufám si tvrdit, že valná většina lidí žije v tom, že v hospicu panuje ponurá atmosféra a hodně se tu brečí. Že po chodbách se chodí tiše, na sesternách visí křížky a na každém rohu stojí svatý muž. Jenže ono to tak není. Ano, je pravda, že umírání a smrt není veselá záležitost. Ale cesta, kterou k ní ten člověk dojde, nemusí být smutná.
Jak se u vás klientům žije?
Představte si, že po všech těch špatných zprávách, vyšetřeních, operacích, sdílených pokojích bez špetky soukromí a izolaci od rodiny se najednou ocitnete na místě, kde se po vás vlastně nic moc nechce. Tady v hospicu máte svůj prostor, soukromí, možnost pustit si televizi, užít si neomezené návštěvy rodiny a přátel a pokud to stav dovolí, tak možnost vyjít na terasu na čerstvý vzduch, dát si vanu. A pokud je člověk ve stavu, kdy tohle sám už nezvládne, my se o to postaráme. A lidem, kteří už tak trochu mají svůj svět, se věnujeme stejně.
Popisujete také krásný příběh, v němž hlavní roli hraje radost, kterou jste udělala jednomu klientovi…
Jak píšu už na instagramu, v sobotu ráno jsem s hygienou začala u pána, kde bylo třeba převléct povlečení mokré od čaje. A dohodli jsme se, že když má teda tu čistou postel, a je celý vymydlený, tak že když bude odpoledne čas, vlezu si k němu na kraj postele a mrkneme se na film. Můžu vám říct, že takhle nadšený výraz jsem u něj ještě neviděla. Pán nemluví a zřídkakdy se usměje, takže pusa od ucha k uchu byla dvojité vítězství!
A jak to dopadlo? Našel se čas na film?
Po rutinním kolečku jsem se ve dvě odpoledne zastavila u pána na pokoji s otázkou, jestli opravdu chce k pohádce společnost a jestli se k němu vejdu. Zamrkal a posunul se na bok a udělal místo. Sedla jsem si vedle něho, chytla za ruku a koukali jsme na princeznu Ladu. Pán asi za deset minut usnul. Zůstala jsem lehce přes půl hodinky.
Popisujete také případ, kdy vám zemřel klient. Jak takovou situaci psychicky zvládáte?
Zvládám ji dobře. Smrt je přirozené zakončení pobytu v hospicu. Když pacient zemře, jsem klidná, protože vím, že o něj bylo na 100 % postaráno a že nestrádal. Vím, že jsme všichni udělali vše pro to, aby jeho odchod byl co nejklidnější. A vím, že i po smrti je s tělem zacházeno jemně a s úctou.
Hodně lidí zajímá, ale stydí se zeptat, jaká je péče o člověka, který právě zemřel.
Máme zavedený pravidelný postup, který upravujeme podle potřeby - požadavků pacienta, rodiny a aktuální situace. Člověku, který zemře, odstraníme (pokud je co) močovou cévku, kanylu pro aplikaci léků a jiné. Svlékneme jej, omyjeme a osušíme. Popíšeme (jméno, rodné číslo, pojišťovna, datum, čas a místo úmrtí) a oblékneme čisté oblečení. Tváře, krk a vlasy například potřeme kolínskou nebo použijme parfém, který u sebe člověk má, aby na tu svou cestu hezky voněl. Sepíšeme a připravíme pozůstalost, informujeme rodinu. V pokoji otevřeme okno a zapálíme svíčku.
Následně člověka svážíme na speciálním vozíku do suterénu do chladícího zařízení. Nebo, pokud si rodina přeje se ještě naposledy rozloučit, do tzv. smuteční místnosti – místnosti posledního rozloučení.
Dovedou blízcí dobře doprovázet své rodinné příslušníky a dovedou se s nimi loučit?
Jak kteří. To záleží na mnoha faktorech. Na vztazích v rodině, povaze, zkušenostech, věku... Někdo automaticky ví, co má dělat, někdo trochu tápe, a tak je třeba mu poradit. Obecnou radou je zůstat člověku nablízku, vnímat jeho přání a potřeby, respektovat ho. Občas stačí jen to, že s ním v tom pokoji jste. Že se držíte za ruce. Můžete předčítat z knížky, vyprávět, poslouchat oblíbenou hudbu, nebo prostě jen mlčet.
Zaujal mě postřeh, že se lidé často i bojí přiblížit k posteli s blízkými.
Na sociální síti k tomu píšu, že občas vidím, jak se rodina bojí dotknout lůžka pacienta. Sednout si k němu. V podstatě na svého blízkého koukají "do postele", jako by mezi nimi byla zeď. Udělejte to jinak. Zastavte se za námi, my vám sundáme postranice postele, ať můžete k mamince nebo tatínkovi blíž. Nebojte se k babičce posadit vnouče. Vezměte s sebou pejska a nebojte se ho vyzvednout na lůžko. Povlečení od tlapek se vymění - to vůbec neřešte. Ti lidi to neskutečně ocení.
Máte nějakou další radu, jak se uvolnit a chovat se v těchto situacích přirozeněji?
Snad jen si to v hlavě nějak přepnout. Pokusit se vidět blízkého takovým, jakým je. Ne jen jako těžce nemocného člověka. Pokud si člověk ze začátku není jistý, jak kontakt navázat, radíme lidem, že mohou blízkému masírovat krémem ruce, dát napít, otřít ústa, a tím ledy prolomit.
Máte nějaký aktuální příběh z vašeho hospicu?
V hospicu se děje spousta příběhů, ale ne všechny se ke mně donesou. Každý den si tu někdo odžije něco speciálního. Říkám tomu takové malé radosti. Křehké okamžiky. Někdy je to jen o pohledu a stisku ruky mezi dvěma lidmi.Ale zrovna teď se něco většího chystá. Je u nás paní, která má moc ráda vědomostní hry, a tak pan doktor přišel s myšlenkou, že uděláme hospicové Riskuj. Takže se pustil do plánování a vymýšlení otázek. Akce se nakonec moc povedla.
Občas se ke mně z venčí donese poznámka, že tady asi zase tak moc nepracujeme, když máme na takové věci čas. Tak bych jen ráda uvedla, že tohle se ve většině případů děje v našem volném čase.
Jak ráda relaxujete a čistíte si hlavu?
Relaxem je pro mě bytí v přírodě, výlet, aktivity s rodinou a přáteli, nějaká fajn scifárna a k tomu kýbl zmrzliny nebo domácí utopenci. Mám to štěstí, že mám vedle sebe skvělé lidi ve všech ohledech, a když si pak člověk nějakou chvilku urve, je rád, že ji může strávit s nimi. Hlavu si čistím tak, že si čas od času naordinuju "sociální detox". Jednoduše se odstřihnu a na pár dní se odmlčím. I na tuhle stránku jsou mí nejbližší zvyklí a naprosto ji respektují. Ví, že pokud člověk pracuje s lidmi, je třeba čas od času prostě vypnout.
Blesk Podcast: Rodiče těžce nemocných dětí potřebují také dovolenou, říká lékařka Hrdličková.
Blesk Podcast: Rodiče těžce nemocných dětí potřebují také dovolenou, říká lékařka Hrdličková Blesk
