Na prvoligové „bratrovražedné souboje“ ze sezony 1975/1976 v hale Za Lužánkami, kde oba kluby byly doma, se však v Brně bude vzpomínat ještě dlouhá léta. Je totiž dost možné, že tohle už místní fanoušci nikdy nezažijí...
Příběh Ingstavu jako druhého brněnského týmu mezi hokejovou elitou se začal psát paradoxně v jihomoravském krajském přeboru roku 1968, kam tehdejší tým Spartak Královopolské strojírny Brno po mizerných výkonech spadl.
„Byl jsem shodou okolností u zrodu týmu. Bylo mi devatenáct, když vznikal Ingstav. Tehdy byly v Brně hned tři kluby, tedy Královo Pole, Zbrojovka a Rudá hvězda. Královo Pole v sezoně 1967/1968 sestoupilo z druhé ligy do krajského přeboru a vedení klubu se rozhodlo, že to zabalí, neboť docházely peníze,“ líčí bývalý hokejista a dlouholetý brněnský sportovní novinář Jiří Pošvář.
Na branku se v roce 1969 posadili v dresech Ingstavu Brno zleva Karel Trtílek, Zdeněk Poláček a Petr Bavor.
„Tehdy se však také obrovský stavební kolos Ingstav a hlavně jeho tehdejší ředitel Miroslav Kunčar zamiloval do hokeje a celý klub včetně všech mládežnických kategorií převzal,“ dodává.
Slavné dny přišly s Potschem
Kunčar toužil po úspěchu a hráče se nebál kupovat pomocí výhod, které mu pozice v národním podniku nabízela. „Chtěl nejvyšší soutěž. Rozdával byty, jelikož Ingstav byl mocný, obrovský podnik,“ upřesňuje Jaromír Meixner, hokejový pamětník a legenda Komety.
Jednou z mnoha posil byl také další muž, jenž má v Rondu svůj dres pod stropem - Rudolf Potsch. „Přišel jsem tehdy po třech letech z Německa. Když jsem se vracel, dostal jsem od Ingstavu nabídku a říkal si, že bych si ještě rád trochu zahrál, i když mi bylo dávno přes třicet. Chvíli jsem tedy hrál, pak začal i trénovat,“ vzpomíná legendární obránce.
Právě jeho éra na lavičce klubu je lemována největšími úspěchy, včetně postupu mezi absolutní elitu v roce 1975.
„Dostat se do první ligy v konkurenci, jaká v Brně a také v celém Československu panovala, bylo dost náročné. Pro Ingstav šlo o něco vytouženého a skvělé to bylo i pro celé Brno, protože se po letech dočkalo dvou klubů v samé špičce,“ vypráví Potsch.
V sezoně, jež byla podle Pošváře velice ovlivněná olympijskými hrami v Innsbrucku, se však ozvala bolístka, která klub trápila dlouhá léta. „Slabinou bylo brankoviště. Chytal nám Radomír Daněk, ale nebyl tak dobrý, jak by asi bylo třeba,“ odhaluje tehdejší trenér Potsch.
A jeho slova potvrzuje i Meixner. „Bez výborného gólmana se prostě nedá hrát. Ingstav na to tenkrát dojel a platilo to také o derby. Brankáři je nepodrželi. Ingstav dál spoléhal na svoji dvojici, ale tehdy tam byli s prominutím spíš takoví lapkové než brankáři,“ glosuje.
Samotná prvoligová derby tak byla jen dvě. To říjnové ovládlo „domácí“ ZKL, jen těsně 3:2, v prosincovém Ingstav dnešní Kometě podlehl už 2:5.
„Derby jednou dopadlo těsně, podruhé už ale asi věděli, že nemohou ligu udržet, a nebylo to ono. Týmy se rády neměly. Když se v Ingstavu objevil mladý šikovný kluk, tak se o něj hned Kometa snažila. Vždy bylo ale plno a zápas měl grády,“ líčí Meixner.
„Přesto vše probíhalo korektně, Kometa byla vždy silnější a tak se to i bralo. Fanoušky měl každý klub své, přesto část chodila i na druhý klub, když byl jejich favorit venku a druhý mančaft hrál doma. Fandili prostě Brnu,“ doplňuje Potsch.
Díky za Kometu v Rondu
Ingstav se z ligy hned poroučel a až do svého zániku už působil jen ve druhé nejvyšší soutěži.
Revoluce pak znamenala konec národního podniku, kdy se stavební moloch roztříštil na velkou spoustu samostatných firem, hokej nevyjímaje. „Když se klub rozpadal, byla jsem tam už snad sama. Když jsem šla na zápas, nesla jsem si ze svého důchodu peníze, protože i když na stadion přišly tři stovky diváků, tak 250 z nich bylo protažených funkcionáři. Nesla jsem tak peníze na rozhodčí. Byl to hořký konec,“ vzpomíná Dana Pelková, dlouholetá sekretářka klubu.
NÁSTUP. V kotli brněnské haly Rondo se před finálovým duelem zdraví domácí Kometa s hokejisty Pardubic.
Přesto Kometa na rivala může vzpomínat s vděčností. Hala Rondo, v níž nyní působí - tehdy vznikající pod jménem Náplavka - byla projektem Ingstavu. Ředitel Kunčar si totiž přál vlastní stánek pro svůj klub. Oficiálně otevřel roku 1982 mistrovstvím světa v kuželkách.
„Byla jsem u poklepání základního kamene. V těch místech tehdy bylo kluziště, střídačky ze starého vagonu šaliny. To byly začátky Ronda. Ředitel Ingstavu tomu dával velkou prioritu. Nechodil kolem hráčů a nepoplácával je po ramenou, na týmu si ale zakládal,“ popisuje Pelková.
