Kdyby už letos nic nezaběhla, nebylo by na tom nic zvláštního.
Vždyť po vrcholu často přichází pád. U sportovců ne doslovný, ale minimálně výkonnostní. Nahromadí se fyzické vyčerpání ze všech tréninků před hlavní akcí sezony. Případně před hlavní akcí několika sezon, jako je tomu u olympiády.
Povolí i psychika, kdy ze sportovce opadne všechen stres, uvolní se, už není tak koncentrovaný.
I proto místo trápení spousta sportovců po vrcholu sezony zbytek roku jen „dojíždí“. Užívá si ho, nebo rovnou sezonu ukončí. Jako třeba Lukáš Krpálek.
Je však řada jiných, kteří to mají přesně naopak.
Třeba Elaine Thompsonová-Herahová.
Nyní v Eugene Thompsonová-Herahová ukázala, že je opravdu nejrychlejší ženou světa. A možná i historie... Vždyť rekord Griffithové-Joynerové z roku 1988 je velmi kontroverzní.
Druhá nejrychlejší žena historie, která čtrnáct dní po olympijských hrách v Tokiu v sobotu prolétla stovkou na Diamantové lize v Eugene v čase 10,54 – druhém nejrychlejším v historii.
„Zaběhnout si osobák po olympiádě, to je paráda. Znamená to pro mě hrozně moc, protože mým úkolem je inspirovat ostatní,“ říká devětadvacetiletá sprinterka.
Za historickým maximem zesnulé americké legendy Florence Griffithové-Joynerové z roku 1988 zaostala o pouhých pět setin.
„A čekají mě další závody, takže práce ještě neskončila. Cítím, že rekordní čas je na dosah. Když dokážu běžet pod 10,60, můžu být i rychlejší. Mám toho v sobě daleko víc a myslím na misi, kterou chci splnit. Oslavovat můžu v říjnu nebo v listopadu, zatím nemám hotovo,“ říká.
Diamantové Eugene ozdobila druhá nejrychlejší ženská stovka historie |
Takhle nějak vypadá sportovní nenasytnost.
Vždyť před pouhými čtrnácti dny Thompsonová-Herahová jako první žena historie obhájila olympijský double na stovce a dvoustovce a treble dokonala se štafetou.
Parádní zlatá oslava jamajské štafety na čtyřikrát 100 metrů. Zleva: Shericka Jacksonová, Shelly-Ann Fraserová-Pryceová, Briana Williamsová a Elaine Thompsonová-Herahová.
Její výkony v Tokiu byly úchvatné, zničující, velkolepé.
Přitom cesta k nim byla tuze náročná.
Díky, babi!
Líheň velkých sprinterských talentů.
Přesně taková je Jamajka. Malá Elaine ale k žádným zázrakům nepatřila. Nikdy nepřekonala žádné školní rekordy, málokdy nějaký závod vyhrála.
Ani nepochází ze sportovní rodiny. Otec její běhání nepodporoval, láska k atletice se u ní objevila až díky babičce Hycent.
„Často mě posílala do obchodu něco koupit. Tak jsem co nejrychleji běžela, abych nezapomněla, co chtěla. A totéž domů, abych se mohla dívat na animované pohádky,“ smála se Thompsonová-Herahová svým běžeckým začátkům.
Na střední škole Manchester High School byla dobrou, ale nijak výjimečnou sprinterkou. Když byla ve druhém ročníku, doběhla na jamajském šampionátu čtvrtá na stovce.
To byl její nejlepší výsledek ze střední.
„Možná by ses měla podívat po něčem jiném než atletice,“ slýchávala tehdy.
V posledním roce na střední nezávodila, jelikož se nepohodla s trenérem. Ze školní sestavy vypadla.
I tak si jí všiml Stephen Francis, který se jí ujal na University of Technology.
„Jejím největším úspěchem bylo to čtvrté místo, kdy za vítězkou zaostala o půl sekundy. Už tehdy se ale prala se zraněními, která nebyla ošetřena tak, jak být měla. Brzdilo ji to. Já v ní ale viděl velké věci,“ líčil.
Mladá Elaine se pod Francisovým vedením začala postupně zlepšovat.
Nevyletěla jako některé její kolegyně v 19 letech. Drápala se vzhůru postupnými krůčky.
V roce 2013 zvládla stovku za 11,41 sekundy.
Rok nato už běžela 11,19.
A v roce 2015 se poprvé dostala pod hranici 11 sekund.
„Je to přirozený vývoj u někoho, kdo má perfektní tréninkovou morálku. Pořád je drzá, ale už si nechá poradit. Chápe své tělo mnohem lépe, ví, že se o ně musí starat,“ tvrdil tehdy Francis.
Elaine Thompsonová-Herahová po rozběhu na 200 metrů
Bylo jí třiadvacet, když v Pekingu na světovém šampionátu získala první velkou medaili. Na dvoustovce brala stříbro.
„Je vzrušující sledovat, jak se posouvá, jak se vyvíjí. Říkám vám, že tohle není jen jeden záblesk rychlosti. Je toho v ní mnohem víc,“ predikoval kouč.
Načež jeho svěřenkyně totálně ovládla olympiádu v Riu, kde vyhrála stovku i dvoustovku.
Není už nejrychlejší?
Čekalo se, že bude tahle osobitá sprinterka sbírat jeden titul světové šampionky za druhým. Místo toho přišlo trápení.
Její výkonnost turbulentně oscilovala nahoru a dolů.
V roce 2017 skončila v Londýně na mistrovství světa až pátá. To už ji znovu trápilo nespolupracující tělo.
Sezonu 2018 předčasně ukončila kvůli zranění lýtka, s nímž laborovala i v dalším roce. Na mistrovství světa 2019 v katarském Dauhá skončila na stovce čtvrtá, ale ze semifinále dvoustovky musela kvůli velkým bolestem odstoupit.
„Má zatuhlé svaly, které ji tahají za šlachu,“ vysvětloval tehdy trenér Francis.
Přidala se i bolavá achilovka.
„Upřímně řečeno, je těžké vypořádat se se zraněním achilovky. Už tři roky se s ním trápím a je vážně těžké vyléčit ho stoprocentně,“ líčila.
Odložení her jí vlastně pomohlo dostat se do perfektní formy. I když ani letošní sezonu neměla bezproblémovou.
„Před měsícem a půl jsem si nemyslela, že na této olympiádě nastoupím. Ale věřila jsem v Boha a ten mě sem přivedl,“ tvrdila v Tokiu.
I na jaře ji totiž achilovka trápila. Se sebezapřením startovala na jamajské kvalifikaci o Tokio, zdravá jen asi napůl. Na hry se odtud prosmýkla „až“ jako třetí Jamajčanka.
Kdo je nejrychlejší žena světa? Kouč jí radil: Neboj se lidí. Nebuď tak vážná |
Nejspíš proto se s ní před startem her až tolik na zlato nepočítalo. Triumfovala však hned třikrát. Nyní v Eugene ukázala, že je opravdu nejrychlejší ženou světa.
A možná i historie...
Vždyť rekord Griffithové-Joynerové z roku 1988 je velmi kontroverzní. V Indianapolis tehdy během amerických kvalifikací vítr lomcoval s vlajkami.
Třeba trojskokanům foukal do zad vítr 4 m/s v době, kdy se běžela i nejrychlejší stovka historie. U jejích výsledků ale svítí u podpory větru těžko uvěřitelných 0,0 m/s.
„To není možné! Nikdo nemůže běžet takhle rychle bez podpory větru,“ kroutili tehdy hlavou komentátoři.
Stačí se podívat na historické záběry, na kterých je patrné, že sprinterkám před startem povlávají vlasy, že startérovi vlaje bílá vlaječka.
Podle pozdější analýzy se historický běh nejspíš odehrál s podporou větru o rychlosti 5 m/s, což výrazně překračuje povolenou hranici dvou metrů. Přesto v oficiálních výsledcích tento čas zůstal, a rekord tak dál platí.
Že si tehdy Griffithová-Joynerová vylepšila osobní rekord o bláznivých 27 setin? I to je pro skeptiky další důkaz, že by se její čas neměl počítat. Že je Thompsonová-Herahová už nyní nejrychlejší ženou historie.
Tak či tak, Jamajčanka má momentálně formu, se kterou by i bájný čas své americké předchůdkyně mohla překonat.
„Rozhodně to není nedosažitelný čas. Konečně jsem se dostala pod 10,60 a teď mám před sebou další cíl,“ říká.
Dosáhne na něj?
