„V průběhu 15. a počátkem 16. století městské rady dosáhly, že Židé byli vypovězeni ze všech královských měst Čech s výjimkou Prahy a Kolína,“ píše současná česká historička Jiřina Šedinová.
„Založili jste požár,“ obviní Pražané Židy, když v roce 1541 vypukne na Malé Straně a Hradčanech ničivý oheň. K tomu připojí ještě nařčení, že jsou špiony Turků, kteří ohrožují Habsburskou říši.
Proto je rakouský císař Ferdinand I. (1503–1564) roku 1541 vyhání z Čech. Už o čtyři roky později jim ale povolí návrat. Další obvinění ale na sebe nenechává dlouho čekat. „Vyvážíte z Čech stříbro,“ slyší Židé o dvanáct později.
I tentokrát jim císař přikazuje, aby opustili naše území. Úřední průtahy ale nakonec způsobí, že k tomu nedojde.
Půjčují císaři na válku
Později se situace pronásledovaných naštěstí mírně zlepší. Rakouský vládce Maxmilián II. (1527–1576) roku 1567 potvrzuje Židům jejich práva.
Zlaté období prosperity a klidu zažívají především za vlády jeho syna Rudolfa II. (1552–1612). Za třicetileté války (1618–1648) se přitom staví na habsburskou stranu. Nejde o sympatie, ale oboustranně výhodný obchod.
Habsburkové si od Židů půjčují na válečné výdaje a na oplátku rozšiřují jejich práva.
Mohou se volněji pohybovat a usazovat po celé zemi. Po válce se ovšem karta znovu obrací. Válečné půjčky už vládnoucí rod nepotřebuje a židovské výhody se stávají trnem v oku. Roku 1650 proto ruší český zemský sněm všechna práva, která Židé během války získali. Za císaře Leopolda I. (1640–1705) musí také opustit místa, kde nebydleli před rokem 1657.
Žení se jenom nejstarší syn
Největší ránu ovšem Židům zasadí habsburský vládce Karel VI. (1685–1740). Nechtějí Židé odejít ze země? Svojí promyšlenou politikou je k tomu tedy přiměje. Marie Mainzová má tři syny.
Nejstarší z nich, Josef už má v roce 1730 veselku za sebou a se svou ženou čekají prvního potomka. Oba jeho mladší bratři, Isidor a Abraham, už sice věk na ženění také mají, ale na svatbu nemohou ani pomyslet. „Roku 1726 byl po sčítání lidu vydán tzv.
familiantský zákon, podle nějž měl být zachován daný počet židovských rodin (8541 v Čechách a 5106 na Moravě). Aby se tohoto cíle dosáhlo, směl se ženit pouze nejstarší syn z každé židovské rodiny,“ píše Šedinová. Pro Isidora a Abrahama to znamená jediné.
Buď zůstanou svobodní, což odporuje jejich tradici, nebo odejdou pryč ze země. Díky tomu Karel VI. kontroluje počet Židů u nás a zároveň je posílá zpátky do ghett.
Plán na omezení vlivu šlechty
„Podporujete naše nepřátele. Jste vyzvědači v pruských službách,“ viní Židy nová rakouská panovnice Marie Terezie (1717–1780), dcera Karla VI., hned v prvních letech své vlády.
Už v roce 1744, na začátku válek o rakouské dědictví, proto vypovídá Židy z Čech. Nařčení ze špionáže ale není tím pravým důvodem, proč se jich snaží zbavit. Ve skutečnosti chce Marie Terezie omezit vliv českých stavů, které se bouří proti vysokým daním.
Pro šlechtu znamenají Židé velký zdroj příjmů, který jim chce vzít. Bez nich by daně sotva splatili… Po dlouhých tahanicích se šlechtou nakonec Marie Terezie přistupuje na to, že se Židé mohou roku 1748 vrátit zpět. Podmínkou ovšem je, že zaplatí takzvanou toleranční daň.
Trnitá cesta k rovnoprávnosti
Císař Josef II. (1741–1790) se staví k vyznavačům judaismu přece jenom přátelštěji než jeho matka.
Už vydáním tolerančního patentu v roce 1781 jim přináší úlevu. Svojiu víru sice na našem území mohou praktikovat už od středověku, ale v občanském životě mají spoustu omezení.
To se teď mění. „Budu studovat na univerzitě,“ prohlásí roku 1783 David Fischer, syn váženého pražského měšťana. Jeho otec ho v jeho snaze samozřejmě podpoří. Sám by vystudoval rád, jenže tenhle sen si v mládí splnit nemohl.
Teprve dvorský dekret z 18. října 1781 totiž dovoluje Židům navštěvovat křesťanské školy, a to i univerzity.
Až bude David chodit na přednášky dokonce už ani nebude mít na šatech žluté označení, které každému kolemjdoucímu hlásilo už dopředu: „Jsem Žid“. Za vlády Josefa II. se Židé také mohou začít provozovat zaměstnání, která měli dříve zakázaná, například různá řemesla.
Nesmí ale kupovat a vlastnit půdu. Nová práva Židů popisuje Židovský systemální patent z roku 1797. Občanskou rovnoprávnost jim přinese až revoluce v roce 1848 a definitivně je potvrdí ústava z prosince 1867.
