Semifinálový večer 65. ročníku Eurovision Song Contest odstartovalo hostující vystoupení handicapovaného breakdancera Redouana „Redo“ Ait Chitta a zpěvačky Eefje de Visser. Pak už čtveřice moderátorů odstartovala soutěžní klání.
Jako první hájila barvy San Marina zpěvačka Senhit se skladbou Adrenalina, v níž ji podpořil zpěvák a rapper Flo Rida. Benny Cristo přišel na řadu jako třetí. Song Omaga je jak dělaný pro podobné akce – bujarý, hybný a chytlavý, což publikum kvitovalo vydatným aplausem. Bohužel to nestačilo a český reprezentant se do finále neprobojoval.
Benny Cristo se kromě hudební a pěvecké stránky věci se soustředil i na vizuální dojem. Vystoupil v kostýmu od návrháře Jiřího Kalfaře, který vznikl ve spolupráci se sklárnou Preciosa. Jen bunda vznikala přes 260 hodin. Je ručně osázena více než sto tisíci krystaly tvořícími kaleidoskopický vzor. Záda zdobí kamínky seskládané do symbolů lásky, míru, veganství a hlavy pantera odkazující na jednotu a svět, v němž se netýrají zvířata.
„Jsem velkým fanouškem Eurovize a když bylo oznámeno, že Ben bude reprezentovat, okamžitě jsem jej kontaktoval a začali jsme připravovat oblečení. Je to úžasná příležitost být součástí jednoho z největších televizních pořadů, navíc ve společnosti tak kreativního umělce. Beru to jako šanci doslova zazářit, udělat z obývacích pokojů po celém světě večírek,“ vysvětluje návrhář Jiří Kalfař.
Výrazně se blýskal i kostým řecké zpěvačky Stefanie, která svou zemi reprezentovalo rovněž roztančenou skladbou s adekvátním názvem Let’s Dance. A rakouský zpěvák Vincent Bueno se v závěru svého příspěvku tak mocně dojal sám nad sebou, až to mělo příznaky nabubřelého kýče. Oné kunderovské „druhé slzy“, kterou Vincent polykal jen se značnými obtížemi.
To už snad raději nepokrytě estrádní vystoupení moldavské krasotinky Natalie Gordienko, jejíž song Sugar neměl jiné ambice než napumpovat do posluchačů pořádnou porci hudebního ekvivalentu pouťové cukrové vaty.
Islandská kapela Daði & Gagnamagnið bohužel nemohla vystoupit v přímém přenosu z důvodu nákazy jednoho člena koronavirem, její osmibitová elektro disko hitovka 10 Years tedy zněla ze záznamu první kostýmní zkoušky.
A co by to bylo za Eurovizi bez opravdového bizáru. Ten letošní přišel z Portugalska a slyší na jméno The Black Mamba. Poslech kvákajícího zpěváka, slyšící na jméno Pedro Tatanka, hraničil s týráním sluchových buněk, nehledě na lacinou aranž a bídné provedení skladby, připomínající výroční ples zahrádkářů kdesi na maloměstě.
Dost hrůzný, rádoby tvrdý cirkus předvedla také finská kapela Blind Channel. V průvodním slově zaznělo cosi o nu-metalu a violent popu, ale chyba lávky. S metalem tohle divadýlko nemělo společné pranic, byla to jen snůška směšných póz, „bravíčkově“ tvrdých kytar a ožužlaných melodií. A násilí? To bylo pácháno na dobrém vkusu...
Semifinálovou přehlídku uzavřelo dánské duo Fyr Og Flamme s parodií na všechna (nejen) hudební klišé diskotékového popu konce 80. let. Nebo to nebyla parodie?
Do finále se nakonec dostaly Albánie, Srbsko, Bulharsko, Moldavsko, Portugalsko, Island, San Marino, Švýcarsko, Řecko a Finsko.
