Pozvánka do Galerie Fons na výstavu Alena Vršanská - Dolů po úbočí

Dívám-li se na kresby Aleny Vršanské, napadá mne jako první slovo soustředění. Téměř zenově zaostřený pohled do krajiny. Krajina je jejím bytostným tématem, možná posedlostí nebo mantrou. Autorka se ostatně k východní tradici hlásí - japonskou a čínskou tušovou kresbou, malbou a dřevorytem byla před léty silně inspirována.

Na počátku byly možná rozměrné lavírované kresby tuší. Sama tato technika redukuje krajinné útvary na valéry šedí, zároveň dovoluje vytvořit iluzi prostoru a potlačit rozptylující detaily. Velkoformátová kresba Jezero tak zprostředkuje pozorovateli vjem mohutnosti a rozlehlosti krajiny, která autorku uchvátila v Irsku. Na jiných kresbách zobrazuje v několika plánech hory zastřené mlžným oparem. Některé redukuje už jen na několik linií a odstínů šedí a bez kontextu s jinými obrazy bychom je mohli pokládat i za abstraktní malbu.

V následujících kresbách začíná autorka používat tahů štětce, čárek a bodů jako samostatného stavebního prvku kreseb. Sílou, hustotou a směry tahů zobrazuje zostřeně větší plochy a kresby nabývají podoby rozměrných grafik. Pracuje současně i se sítotiskem, kde záměrným využitím hrubšího rastru také kresbu výrazně fragmentuje. Experimentuje různými směry a někdy zkouší týž krajinný motiv nebo jeho část ztvárnit rozličnými technikami i jejich kombinací.

Tématem pro Alenu Vršanskou krajina zůstává. Podle jejích vlastních slov však došla ve stylizaci na hranici, kde kresby už nemusí ani krajinu připomínat. Začala postrádat reálný prvek – záchytný motiv pro pozorovatele, kterým mohou být cesty vedoucí krajinou, ohrady pastvin nebo telegrafní sloupy. Ohrada někde vytváří předěl mezi pevnou zemí a proměnlivou lesní vegetací, jako by oddělovala dva světy (Glendalough). Cesta v krajině je oproti tomu zvláštní magickou linií, dodávající obrazu napětí. Směruje náš pohled, vyvolává nové asociace a otázky a otevírá možnost vytvořené obrazy srozumitelněji číst. Ostatně ani v zenu není důležitý cíl, ale cesta sama.

Zdánlivě nepodstatné jsou skupiny osob, které se tu a tam na kresbách objevují. Můžeme v nich vytušit všudypřítomné turisty. Nepatřičné kolemjdoucí, zobrazené často jen siluetou. Někde si jich povšimneme až po chvíli, ukryté v kresbě čekající až je objeví náš nedokonalý zrak. Připadají mi jako jakýsi znepokojivý vzkaz nebo možná ironická glosa zanechaná pozorovateli.

Kresby Aleny Vršanské můžeme vnímat jako artefakty, ale jsou současně autentickým záznamem autorčiny meditace o přírodě. Zadíváme-li se pozorně, vycítíme v mnohých plochách obrazů jemné vlnění. Jindy kresby evokují pohledy z ptačí perspektivy nebo topografické plány; jen v poněkud abstrahovanějším provedení. Autorka si tak vytváří i vlastní mentální mapy oblíbených míst.

Jan Adamec

• Benefiční Galerie Fons (Pardubice)

Příslušné akce