Česká filharmonie se po půl roce triumfálně vrátila před živé publikum

Před Českou filharmonii se postavil její šéfdirigent Semjon Byčkov. Zvláštní příležitost benefičního koncertu se projevila v pestrém programu, připomínajícím akademie z devatenáctého století, kde se střídaly osobnosti i žánry skladeb. Na úvod zazněly tři dvořákovské kusy: Slavnostní pochod op. 54a, známý Slovanský tanec č.7 C dur, op.72 a Klid pro violoncello a orchestr, op. 68/5. Violoncellového partu se ujal koncertní mistr ČF Václav Petr, přednesl jej s jistotou, čistě a s uhlazenou elegancí, bez velkých emočních vrcholů – ale ostatně proč ne, když je poklid přímo v názvu skladby… Hezky vyzněla spolupráce s klarinetem, flétnou.

Následovala Čajkovského předehra-fantazie Romeo a Julie. Skladba, kterou Čajkovskij osobně v Rudolfinu roku dirigoval roku 1888 s obrovským úspěchem. Semjon Byčkov vetknul dílu tajemnou atmosféru, tichá dynamika držená po dlouhou dobu stupňovala potřebné napětí, které vyvřelo v několika gradacích s bicími nástroji nebo ve stříbřitém reji rychlých smyčců. Pohřební náladu navodily tuby s tympány a čistá dechová harmonie v závěru připomínala čistotu duší obou mladých milenců stoupajících k nebi.  Byl to jeden z vrcholů večera.

Režie televizního přenosu (Michael Beyer) na ČT Art nám bohužel opět nabídla temnou variantu, kdy orchestr seděl s lampičkami na ztemnělém pódiu a publikum tonulo v indigové tmě. Takže nadšené provolání Marka Ebena k divákům „já se na vás nemůžu vynadívat“, vyjadřující radost z návratu k normálnímu stavu koncertu s publikem, vyznělo skoro ironicky. Normální je na koncertě svítit a číst si program nebo sledovat hráče a dirigenta, na rozdíl od operního nebo divadelního představení.

Po přestávce pokračovala přehlídka sólistů z řad České filharmonie. Trumpetista Walter Hofbauer uvedl známý hobojový Koncert c moll Alessandra Marcella ve verzi pro trubku a orchestr. Slavná je zvláště pomalá druhá věta, velice jímavá, po které publikum spontánně spustilo potlesk. Největší výzvou pro sólistu byla ovšem třetí věta, která rozhodně není šitá pro nástroj jako trubka, a Hofbauer si s náročnými figuracemi a ornamenty poradil výtečně.

Dalším virtuózem byl houslista Jan Mráček; jeden z nejmladších vítězů pražskojarní soutěže působí v našem předním orchestru jako koncertní mistr a současně má vynikající sólovou kariéru. Na tomto večeru přednesl brilantní Introdukci a Rondo capriccioso francouzského skladatele Camilla Saint-Saënse. Jeho výkon byl omračující, je svrchovaným pánem houslí a muzikantem do morku kostí. V jeho prstech vypadá veškerá technika jako hračka, neomylně a v závratném tempu vystřihne figurace a škály ostře jako žiletkou, každý skok a flažolet je zřetelný a na správném místě. A ještě se stihne po zvlášť zdařilé finese usmát do publika nebo na hráče v orchestru, jako že je to show, zábava. Tak nějak si představuji, že asi na diváky působila hra Paganiniho. Po skončení ronda se dirigent Byčkov rozzářil úsměvem jak sluníčko a s uznáním Jana Mráčka objal.

Poslední položkou této rozmanité jízdy po české, ruské a francouzské hudební krajině byla Bizetova Arlézanka – výběr ze dvou suit, které vznikly z Bizetovy scénické hudby. Orchestr s dirigentem Byčkovem odhodlaně zahájil Předehrou z první suity s hezkým saxofonovým a klarinetovým sólem, Menuet odtančil v houpavém valčíkovém stylu a dojemné Adagietto se neslo ve vyrovnané jemné dynamice. Z druhé suity si vypůjčili ohnivou Farandolu, což je rychlý provensálský kolový tanec, a za zvuku tamburín koncert parádně završili.