„Musíte mít úctu k historii a významu daného místa a najít přiměřené řešení nejen architektonicky, ale i urbanisticky a ekonomicky,“ shodují se pardubičtí architekti.
Vaše kancelář sídlí v Automatických mlýnech, slavné stavbě Josefa Gočára. Je to náhoda?
Med: Není. Vždycky jsme se snažili mít atraktivní místo, nejdřív jsme měli ateliér v domě od architekta Karla Řepy, mělo to krásnou atmosféru, ale pak jsme se tam už nevešli. Když jsme se seznámili s novým majitelem mlýnů, slovo dalo slovo. Byli jsme zde první firma, dřív tady bývaly umývárny a šatny.
Jak vlastně architekta ovlivní, odkud pochází? Jak na něj působí město, kde vyrůstá?
Pavlík: Každého to ovlivní. Člověk si odmalička utváří představu, jak má vypadat místo kde žije. Architekt není výjimkou, ale je důležité, aby nasbíral zkušenosti i jinde a měl schopnost se na to místo podívat z nadhledu.
Hodně se věnujete veřejnému prostoru, získali jste ocenění za přestavbu pardubického přednádraží. V čem se liší zakázka, kterou si někdo objedná s jasnými požadavky, od té, která je - lidově řečeno - pro všechny?
Med: Například tím přednádražím prochází deset tisíc lidí denně. To je deset tisíc uživatelů, kteří si vás neobjednali a třeba by si vybrali úplně někoho jiného. Je v tom hodně zodpovědnosti, najít takové řešení, které bude uživatelsky přívětivé, čitelné, nekomplikované, aby to mělo jednoznačný řád provozní i estetický a zároveň aby bylo bezpečné.
Co všechno se musí při takových projektech zohlednit?
Pavlík: Těch aspektů je celá řada. Nejvíc nás na tom baví rozmanitost, že je potřeba být schopen identifikovat všechny podstatné souvislosti a nalézt řešení, které bude životaschopné.
Med: Architekt musí být manažer, musí mít schopnost celou věc řídit. V týmu je při takhle velké zakázce okolo třiceti lidí. Na kontrolním dni řešíte v jednu chvíli se specialistou třeba trolejovou trakci. A za chvíli třeba to, jakou kliku dát na toalety. Musíte něco vědět o trolejové trakci i o těch klikách.
Je těžké vymýšlet projekty, které mají sloužit třeba padesát nebo i více let? Musí architekt hledět do budoucnosti?
Pavlík: Bohužel nemáme žádnou troubu, abychom se podívali. Je těžké předjímat vývoj, nicméně dá se tomu jít naproti tím, že řešení jsou jednoduchá, čistá a ze své podstaty umožní snadnou adaptaci v budoucnosti.
Med: Rádi používáme nadčasové a jednoduché materiály, které nepotřebují za deset let vyměnit. Změnit se může řada věcí, třeba individuální doprava může za nějaký čas vypadat úplně jinak. Autonomní auta už se testují, třeba nebudou potřeba parkovací místa v centrech měst a podobně. Čeká nás zajímavý vývoj, ale neumíme ho asi nikdo úplně dohlédnout.
Pavlík: Důležité je i to, že současné stavby jsou často reverzibilní, takže bude možné je snadno změnit na jinou funkci, když bude potřeba.
Tomáš Med (38)Vystudoval obor Architektura a stavitelství na Fakultě stavební ČVUT v Praze, kde získal i doktorát. Zkušenosti sbíral i v zahraničí na TU Eindhoven. Na částečný úvazek působí jako odborný asistent na ČVUT. Je ženatý a má jedno dítě. |
Je architekt víc umělec, nebo technik?
Pavlík: To je zajímavá otázka, ale je těžké na ni odpovědět. Ty věci mají být v naprosté rovnováze, tak se pozná kvalitní architektura. Pokud by převážila ta estetická stránka, už by se to dostalo do roviny čistého výtvarného umění nebo architektonického gesta, a tam se může stát, že ta praktická stránka kulhá.
Med: Vnímáme to jako užitné umění. Tu věc stavíte proto, aby měla nějakou funkci a to, že ještě poskytne vizuální a prostorový zážitek, musí být v souladu. Snažíme se najít rovnováhu. Já to beru tak, že pokud si nás někdo objedná, považuje za samozřejmost, že to dílo bude perfektně fungovat po technické stránce. A ještě chce estetickou hodnotu a kvalitu navíc.
Jakou roli hraje velikost města nebo místa a jeho historie?
Pavlík: To je jeden z těch výchozích aspektů. Kontext, souvislosti, množství lidí, kteří to budou využívat. To se významným způsobem promítá do konceptu. Hledáme míru přiměřenosti, abychom to místo nepřetížili, ale naopak co nejlépe zhodnotili jeho přirozené kvality. Je to často velmi rozdílné. Na jedné straně přednádraží v krajském městě, na druhé třeba pietní místo v Kunčí.
Med: Kde jde vlastně o to, aby ani nebyl poznat zásah architekta, ale trochu to místo zkultivovat a dát mu zpátky důstojnost.
Pavlík: Podobné je to s vlivem historie. Pokud se v tom prostředí vyskytuje historická architektura, tak je potřeba správně tu stopu vnímat, porozumět, nepřevrstvit ji. Chápat historickou a současnou architekturu rovnocenné.
Multimodální uzel veřejné dopravy - přednádraží v Pardubicích.
Při tvorbě pardubického přednádraží jste museli myslet na to, aby dílo ladilo s unikátní nádražní budovou od Karla Řepy. Jak složité to bylo?
Pavlík: To byla jedna z největších výzev. Člověk cítí zodpovědnost za ten prostor na dlouhé desítky let dopředu. Je důležité nic nepokazit, ale naopak přinést novou kvalitu. Tam je velmi tenká hranice.
Med: Karel Řepa mě provází vlastně už od základní školy, jeho domy tady ve městě jsou a jsou skvělé. Setkávali jsme se s jeho synem Miroslavem Řepou, taky uznávaným architektem. Jako nositel autorských práv po svém otci s námi vše ochotně konzultoval, a byli jsme rádi, že i my mu dokážeme být partnery.
Pavlík: Cítili jsme generační kontinuitu, což bylo velmi poučné.
Šedé nátěry ve školách stále jsou
Tou generační kontinuitou jste mi nahrál na další otázku. Často pracujete na různých školách nebo školkách. Na co je potřeba myslet, když tvoříte prostor, který budou mít další generace pevně spjatý se svým dětstvím nebo mládím? Mě třeba dodnes děsí hrubý béžový nátěr na zdech.
Pavlík: Možná byste se divil, dodneška tam takové úpravy jsou. V tomhle je velký prostor pro zlepšování. Prostory zásadním způsobem formují představu o životním prostředí, ve vyšším věku to má vliv i na životní nebo pracovní pohodu. Je to segment, ve kterém by měl být kladen velký důraz na kvalitní architekturu.
Med: Školství se vyvíjí, mění se i požadavky na to, jak má škola fungovat. Dneska to není to devatenácté století, tedy chodba, třídy, pak někde záchody a tím to končí. Dneska je škola organismus, kde žáci nebo studenti tráví poměrně hodně času. Má to být prostředí, které podněcuje chuť se vzdělávat, vytváří prostory pro neformální setkávání mezi žáky i učiteli, pro projekty v menších skupinách. Na významu dostávají třeba střešní terasy nebo jiné venkovní výukové prostory.
Pavlík: Obdobný trend se dá vysledovat v pracovním prostředí. Nejen základní místo za stolem s počítačem, ale možnost vytvořit interakci i jinde. Školy zároveň bereme jako důležité pracovní prostředí pro učitele, i to má pak vliv na samotné žáky.
Med: Spolupracujeme například i s akustiky. Když je ve třídě vše dobře slyšet a učitel nemusí křičet, je to pro něj úplně jiná práce. Třeba po přístavbě školy v Praze-Čakovicích za námi někteří učitelé přišli s tím, že je po dlouhých letech nebolí po práci hlava.
Lukáš Pavlík (40)Vystudoval Fakultu architektury na ČVUT, je ženatý, má tři děti. Od roku 2010 pracují společně s Medem. Mezi jejich největší realizace patří například přestavba pardubického přednádraží, nová mateřská škola ve Svítkově, přístavby základních škol (Pardubice-Svítkov, Praha-Čakovice, Slatiňany), nová montážní hala v rámci konverze areálu bývalého cukrovaru na moderní strojírenskou výrobu či přestavba průmyslového areálu na rezidenční bydlení v pasivním standardu v Hradci Králové-Kuklenách. V současnosti pracují mimo jiné na přestavbě areálu bývalé Tesly v Pardubicích na polyfunkční městskou čtvrť, přestavbě areálu bývalé tiskárny ve Smilově ulici v Pardubicích na komfortní městské bydlení, přestavbě bývalého lazaretu na moderní polikliniku či novostavbě golfového klubu u Prahy. |
Velkým tématem poslední doby jsou různé brownfieldy, vy se na přeměně některých z nich také podílíte. Je v tomhle prostředí větší konkurence?
Pavlík: Architektura je obecně ze své povahy konkurenční profesí. Architekti mezi sebou často soutěží. Téma brownfieldů je pochopitelně atraktivní a i tohle s sebou přináší.
Na místě starých továren nejčastěji vyrůstá rezidenční bydlení. Proč právě to? Není to krátkodobý trend a poptávka doby?
Med: Téma přestavby brownfieldů v Česku sledujeme nějakých dvacet, možná pětadvacet let. Ale Evropa se s tím potýká podstatně déle a taky tam vidíte především přestavbu na rezidenční čtvrti. Ale vždycky je doplněná o další funkce.
Například v areálu pardubické Tesly, na kterém teď pracujeme, bude i fakulta univerzity, obchodní prostoty, a samozřejmě ta rezidenční funkce. Ta je dominantní. Je potřeba říct, že město nikdy není dostavěné. Bytový dům se asi nezmění, ale že se obchodní prostor se nepřestaví na něco jiného, není nikde napsané. I naše generace vyrábí další brownfieldy, naše děti budou přestavovat všechny ty obchodní a průmyslové zóny.
Nebudou to ale mít jednodušší, když je většina těch budov jako stavebnice?
Pavlík: V technické rovině asi ano, ale budou mít složitější to místo nějak oživit. Starší brownfieldy mají mnohdy dlouhodobou historii, což je moment, který lze v návrhu dobře a smysluplně využít.
Med: I teď se někdy něco špatně nově využívá. Třeba chemičky, kde je kontaminované území, nebo jiné továrny, kde je to samá trubka a ocelová konstrukce. Je to vizuálně atraktivní, jako například Vítkovice, ale udržet to čisté a bezpečné, to nejde všude. Stojí to peníze.
Jaký vliv má při přestavbě brownfieldů historie?
Pavlík: Historie se dá vysledovat ve dvou rovinách. Myšlenková, kde jde o zakotvení v povědomí obyvatel, kteří se s tím místem identifikují. Druhá je ta, že se třeba podaří nějaké hodnotnější prvky zachovat a zapojit je do přestavby.
Jakou roli hraje v moderní architektuře ekologie? A není někdy v rozporu s ekonomikou?
Pavlík: Jak se říká, peníze až na prvním místě. Musíte najít přiměřené řešení nejen architektonicky, ale i urbanisticky a ekonomicky.
Jsou v poslední době zvýšené požadavky na ekologii třeba i od samotných zadavatelů?
Pavlík: Dá se to sledovat i v legislativních podmínkách. Je to téma, které už desítky let rezonuje a bude čím dál důležitější.
Med: Často se ale tohle téma zplošťuje. Omezuje se na šetření energiemi na provoz, poslední dobou se řeší taky voda. Je to ale i téma sociálních vazeb. Když uděláte například celou čtvrť dobře, tak lidé nebudou mít potřebu to za deset let přestavět nebo opravit, vnést do toho další energii a další materiál. V tom je taky ekologický přínos. V tom, že vytvoříte komunitu, která to místo má ráda a bude ho dlouho využívat.
Což je možná důležitější než ušetřená elektrika.
Pavlík: Přesně tak, v tomhle směru se dílčí kritéria možná trochu přeceňují.
Med: Jsou měřitelná, to je jejich výhoda.
Jaká je podle vás současná česká architektura?
Med: Obecně si myslím, že je dobrá. Že se pořád zvyšuje úroveň, kvalitních ateliérů je čím dál tím víc. Často se říká, že česká architektura je málo specifická, že se ještě pořád hledáme, že se pořád ještě díváme na západ. Ale zároveň vidím spoustu realizací, které jsou svébytné a české. Když se podíváte na Českou cenu za architekturu a oceňovaná díla, je to fantastické.
Pracujete ve dvou, vyhovuje vám to? V čem je to lepší než jet každý sám na sebe nebo být naopak součástí nějaké velké kanceláře?
Pavlík: Výhoda je zejména v tom, že jsme si vypracovali postup formou tvůrčí diskuze nad jednotlivými návrhy, cože je dobrá metoda, jak se zbavit slepých cest. Každá ta práce přináší radosti i starosti. Když má člověk možnost je sdílet, je to lepší.
Med: Ve dvou se to lépe táhne, jako doma. Je to vlastně něco jako manželství (úsměv).
