Domů HISTORIE KULTURNÍ DŮM CIHELNA VIMPERK: Stavba mimořádné architektonické kvality

KULTURNÍ DŮM CIHELNA VIMPERK: Stavba mimořádné architektonické kvality

Dub 26, 2021

Kulturní dům Cihelna (původně společenský dům) ve Vimperku byl pro svou mimořádnou architektonickou kvalitu vybrán mezi třicítku kulturních domů z celé ČR z období let 1945 – 1989, o kterých podrobně pojednává připravovaná monografická publikace sdružení A489, které se zaměřuje na propagaci poválečné architektury a jehož členy jsou odborníci z různých oborů, např. architektury, výtvarného umění a památkové péče. Při této příležitosti poskytla členka sdružení Veronika Vicherková naší redakci následující text:

Poměrně drsné podnebí šumavského podhůří časnému osídlení příliš nepřálo. V souvislosti se solnou Zlatou stezkou z Pasova do Prachatic, byl před polovinou 13. století na ostrožně při toku řeky Volyňky vybudován hrad a opevněná osada s kostelíkem sv. Bartoloměje. Brzy se ale začala rozvíjet výstavba ve výhodnější poloze níže pod hradem, která spolu s novým mariánským kostelem dala základ budoucího města. Městská práva ale pro Vimperk získal teprve roku 1479 držitel sídla Petr Kaplíř. Městečko obnovil po poplenění Pasovskými v pozdně gotickém stylu a u panovníka Vladislava Jagellonského vymohl i právo hradeb a výročního trhu. V téže době na sklonku 15. století ve Vimperku krátce působil pasovský tiskař Johann Alacraw, takže Vimperk je po Plzni patrně druhým českým městem, kde se tiskly knihy.1 O století později náležel Vimperk k majetku Rožmberků, kteří hrad přestavěli na renesanční zámek, později pak Kolovratům a konečně Schwanzenberkům, a to až do počátku 20. století. Novodobý vývoj města souvisel hlavně s dostatkem dřeva, dřevařským a dřevozpracujícím průmyslem. Vedle historicky tradičních šumavských sklářských hutí a brusíren2, se důležitým odvětvím stala i výroba knih 3, nábytkářství a mimoto i lnářství, výroba textilu anebo cihlářství.

Jako pohraniční město Vimperk značně utrpěl válečnými událostmi, respektive poválečným odsunem. Z celkového počtu téměř 5000 obyvatel, což bylo ve 30. letech dosažené vimperské maximum (počítáno i s předměstími), se k německé národnosti hlásily bezmála 4/5, úbytek obyvatel po roce 1945 byl tedy velký, i když někteří odešli z vlastní vůle. Pro relativně silný průmysl a příhraniční polohu byl Vimperk vybrán pro tzv. komplexní dosídlení. S tím souvisel i program podpory dalšího rozvoje, zřizovaní pracovních příležitostí a bytová politika. Počet obyvatel tak poměrně rychle stoupnul, a r. 1951 byl ve Vimperku otevřen (původně klatovský) podnik na výrobu košil a pyžam značky Šumavan (zanikl v 90. letech) a pobočka nábytkářského podniku Jitona. V 70. letech pracovní možnosti rozšířil závod Tesla Hloubětín s pobočnou výrobou přesných měřících zařízení. Specializovaná produkce zůstala ve Vimperku do dnešních dnů, v zastoupení koncernu Rhode a Schwarz (v roce 2021 ve Vimperku působí právě 20 let).

Přes jistou odlehlost a náročnost poválečné transformace, anebo právě pro ni, probíhal ve Vimperku poměrně čilý společenský ruch. Jako zázemí a pro kulturní události sloužil Lidový dům (zbořen v 80. letech), a na počátku 50. let byl upraven i prozatímní kulturní dům v hotelu Zlatá hvězda. Do budoucna se ovšem počítalo s realizací nového víceúčelového společenského střediska, i s ohledem na řadu výrobních podniků4, školských zařízení (vedle Obchodní akademie zřízena i odborná průmyslová učiliště, zemědělské, lesnické, stavební, elektrotechnické a textilní), aktivity amatérského divadla, i turistický ruch, směřující do chráněné oblasti Šumavy. Ve Vimperku totiž působilo hned několik ochotnických spolků5), pěvecké soubory žen a dětí, taneční soubor, později se tu konaly i celostátní společensko-kulturní „festivaly“ – Léto pod Boubínem a Setkání mládeže na Šumavě.

K realizaci nového společenského domu došlo až v 70. letech. Kulturní politika státu od 50. let cílila programově na rozvoj kulturních zařízení a vznikla škála typových projektů v kategoriích stupňovaných podle velikosti sídla a jeho spádové oblasti, které mohly obce pro své kulturní stánky využít. Vimperk ale zvolil cestu individuální projektu. Na základě osobního kontaktu a shodou okolností se úkol dostal až k architektům a členům pedagogického sboru pražské Stavební fakulty ČVUT. Tehdejší vedoucí Odboru výstavby a územního plánování Městského národního výboru ve Vimperku Jaroslav Kadlec oslovil Ing. Ivana Pšeničku, ten zase architekta Arnošta Navrátila a kolegu Karla Fořtla. Tým následně rozšířil ještě Věkoslav Pardyl, specialista na interiéry a akustiku. Projekt proto vznikal trochu nestandardně, mimo běžné projektové ústavy, pod záštitou Projektového a vývojového ústavu ČVUT. Tím ale jeho neobvyklost zdaleka nekončila. Ukázala se tak velkorysost i určitá odvaha a sebevědomí města, které si trouflo hledat vlastní řešení, mimo běžně zavedené postupy. Architekti mohli na oplátku vyjít vstříc požadavkům, které měl budoucí společenský dům splnit. Pro nedostatek investičních prostředků se už od počátku počítalo s postupnou realizací, rozloženou do tří konkrétních etap. Ty se koordinovaly podle specifik provozu a aktuální potřeby města, po dokončení se měly spojit v jediný kulturně-společenský komplex se širokou škálou využití, navazující na městské sportoviště a zimní stadion (dokončený r. 1974). Samotný kulturní dům měl vedle běžných funkcí společenského, divadelního sálu, kluboven a restaurace obsahovat také knihovnu, ale mimo to i bazén a sauny, které by dobře doplnily blízký sportovní areál. Od počátku se rovněž počítalo s významným podílem brigádnické práce, a i to se promítlo do podoby návrhu. Autoři chtěli zároveň v maximální míře využít dostupných místních zdrojů, i proto zvolili jako základní materiál klasickou pálenou červenou cihlu. Zvolenou technologií architekti navázali na svou dřívější práci – skupinu věžových obytných domů v pražských Dejvicích Na Santince, které ve své kategorii představovali skutečný přelom. Nejenom bytových staveb, ale i vyšší vybavenosti se totiž v průběhu 60. a 70. let nepříjemně dotkla prefabrikace, respektive systémový tlak, či spíše snaha o usnadnění a eliminaci rukodělné práce, který měl paradoxně za následek „šedý mor“ všudypřítomných betonových panelů. Centrálně plánovaná ekonomika nebyla schopna zajistit pro podobné „atypické“ realizace velké stavební firmy, které byly naopak svázány plněním plánů a takovéto práce často odmítaly. Naopak pro stavbu svépomocí byly cihly výhodné, tím, že omezily potřebu stavební mechanizace, manipulace s těžkými břemeny, i proto, že řemeslná zručnost dosud v obyvatelstvu zcela nezanikla. (Brigády byly sice svým způsobem povinné, ale i přesto se mezi občany-brigádníky často vytvořily pevnější sociální vazby, i pocit větší sounáležitosti s místem, kde žili, což byl v době dosídlování a pracovních umístěnek také docela podstatné.)

Pro nový dům kultury byla určena lokalita východně od historického města, v ohybu řeky Volyňky naproti stadionu, v sousedství nově zbudovaných panelových domů a na úpatí kopce pod základní školou. Vzhledem k předpokládanému využití budoucího domu pro širší území mělo význam napojení na hlavní silnici, ulici 1. máje.

Náročný stavební program domu architekti tedy rozložili do tří částí propojených v úrovni přízemí, nad jehož hmotu měly vystupovat vložené převýšené objemy sálů, seřazených vedle sebe od největšího po nejmenší. Objekt byl v podstatě půdorysný obdélník, plně podsklepený technickým suterénem a různorodou výškou vrchní stavby, strukturou evokující rostlou středověkou zástavbu, anebo přírodní skalnatý terén. V roce 1974 byla zahájena realizace střední části s víceúčelovým sálem, přičemž ale k uskutečnění plánu jižního a severního křídla už nikdy nedošlo.

Jak bylo naznačeno výše, vnější tvář objektu formovalo využití červených cihel v klasickém formátu a polo Křížové vazbě, v kombinaci s bíle omítanými pasážemi v místech, kde se propsaly betonové stropní konstrukce. Pozoruhodným detailem, který ale radikálně transformoval celkové vyznění stavby se stala sochařsky zvrásněná nároží, která ve svých vrstevnicích odráží snad inspiraci severskou expresivitou, stejně jako domácí, nebo holandskou modernou, případně industriálem. Působivý a historií prověřený motiv ovšem autoři ve Vimperku posunuli do dobově aktuální roviny strukturalismu či brutalismu, a to jednak nakládáním s materiálem samotným, ale také funkcionalitou prvku. Nejde totiž pouze o ozdobnou figuru, ale o formu, která má své funkční opodstatnění. „Trojúhlené“ cihelné výstupky totiž ukrývají de facto instalační šachty, ve kterých jsou vedeny svislé instalace, např. klimatizace a vzduchotechniky, která zůstává přístupná pro revize a údržbu. Cihly byly použity voštinové lícovky s jemně kanelovaným slinutým povrchem (lehčené cihly s otvory, které mají i izolační účinek, s povrchem mělce žlábkovaným – patrně od tlačícího zařízení při výrobě, vytvořené z cihlářské červenice patrně v některé z lokálních cihelen), a uplatnily se stejně tak na fasádě, jako v interiéru domu, v předsálích, i v samotném hlavním sále.

Realizovaná obdélná stavba (de facto plánovaná budova „B“) se k hlavní ulici otáčí předsunutým patrovým rizalitem s výrazně proskleným průčelím, s cihelnými pilastry a hladce omítanou atikou. Zde byl v přízemí umístěn malý sál v patře, v jakési věžovité nástavbě – knihovna, s přirozeným osvětlením oken na východní i na západní stěně, nadto s možností vystoupit na střešní terasu sevřenou mezi hmotou knihovny hlavního sálu.

Přístup do společenské části byl situován na jižní průčelí do chráněného předpolí zahrady, do foyer se tedy vstupovalo z boku. Kromě předsálí se šatnami a občerstvení se zde nabízely ještě salonky a klubovny, obklopující hlavní sál, a samozřejmě zázemí účinkujících a kanceláře, přístupné samostatným vstupem ze západní strany. Charakter interiéru udávaly, stejně jako venku, cihelné stěny, doplněné kvalitními dřevěnými dýhami, přírodním mramorem na podlahách a hliníkovými lamelovými podhledy. Atypické dveřní výplně s čočkovitými klikami i zařízení nábytkem dodala místní vimperská firma Jitona, o dřevěné obložení se zase postaral zdejší Dřevopodnik. Těleso sálu bylo racionálně vetknuto do plynoucího prostoru podnože. Jeho vnější fasáda, vystupující skulptura střešní nástavby, přešla beze změny i do interiéru, včetně onoho dekorativního zřasení. Jeden pár těchto výstupků vynalézavě utvořil prostor, kam se shrnovala opona jeviště. Pozoruhodným a působivým prvkem se stala prosklená atria, vožená do poměrně rozlehlé přízemní desky objektu, která napomohla pro členění a prosvětlení interiéru. V atriích se uplatnila zahradně upravená zeleň včetně křovin a stromů, a jedno z nich bylo nezvykle integrováno do zadní stěny velkého sálu. V případě potřeby se mohlo zatáhnout, ale jinak pohled do zeleně působil nesmírně osvěžujícím dojmem.

Vrcholem a dominantou hlavního sálu se ale staly působivé křišťálové lustry, na zakázku vyrobené v Kamenickém Šenově. Šestice mohutných, a přitom křehkých světelných vřeten, sestavených z broušených skleněných destiček je zavěšena pod dřevěným podhledem. Jeho speciální konstrukce, stejně jako architektonické ztvárnění sálu mají, zejména díky vkladu Věkoslava Pardyla, vynikající akustické vlastnosti, kterým vtipně přispívá i v režném zdivu bočních stěn „dekorativní vlys“ – pás cihel položených na bok, tedy perforovanou stranou dovnitř. Otvory v cihlách tak nápaditě posloužil podobně jako akustické prvky štěrbinových rezonátorů. Sál s rovnou podlahou a maximální kapacitou 400 diváků byl vybaven posuvným jevištěm a nábytkem z Jitony, mohl v první fázi sloužit pro plesy, zasedání i nejrůznější představení, včetně divadla. Později se ale počítalo i se sálem specializovaným se šikmým hledištěm.

Společenský dům byl slavnostně otevřen v červnu roku 1979, u příležitosti 500. výročí povýšení Vimperku na město. Ke kolaudaci stavby r. 1985 ale vedla ještě dlouhá cesta, během níž se postupně ukázalo, že na pokračování dalších etap patrně už nedojde. Společenský dům tedy nebyl nikdy dokončen podle plánu, a nerealizovala se ani plánovaná umělecká výzdoba (plánovány např. vitráže do foyer). I tak ale Vimperk vlastním přičiněním získal zcela osobitou a v kontextu menších českých měst opravdu nevídanou budovu uznávaných autorů, která desetiletí dobře sloužila společenským událostem města i širšího okolí.

Do dalšího osudu společenského domu zasáhl rok 1989 a následná privatizace. Na začátku 90. let město objekt prodalo a nový majitel pan Strašík pro dům vymyslel novou funkci. V roce 1993 ve velkém sále otevřel „Supermarket Strašík“. Kulturní dům byl tedy bez náhrady zrušen, a stěhovala se i městská knihovna. Pro provoz obchodu vznikla na straně parkoviště nová dřevěná přístavba rampy a schodišťového traktu, v dosti kontrastním architektonickém pojetí (Hexaplan), které působí rušivě zejména svou barevností. Po povodních roku 2002 byl kulturní dům znovu na prodej. Povodňová vlna nešťastnou náhodou pronikla do zásobovacího traktu a zaplavila suterén. Přes výhodnou cenu město o dům neprojevilo zájem, a tak se znovu dostal do soukromých rukou. Noví majitelé dům rekonstruovali a navrátili mu původní funkci. Krásné křišťálové lustry a zejména cenné akustické řešení sálu zůstalo naštěstí zachováno, stejně jako většina povrchů (obložení, podhledy, atypické dveře s čočkovitými úchyty). Během let investovali majitelé manželé Strakovi další prostředky do rehabilitace objektu v duchu původní koncepce. Značným a perspektivním přínosem i do budoucna se stala instalace rekuperačních jednotek, které výrazně napomáhají nížit energetickou náročnost budovy.

Po více než patnácti letech dnes objekt znovu hledá majitele. Nezbývá než doufat, že tento ojedinělý kulturní stánek bude opět moci sloužit naplno městu a jeho obyvatelům i návštěvníkům …

JOHN, Josef, ed. Vimperk: město pod Boubínem. České Budějovice, 1979, s. 122.

ŽELEZNÁ, Kateřina, et al. Město Vimperk v období 1945-1968. 2018.

SMETÁKOVÁ, Andrea. Odsun německé menšiny z Prachaticka po druhé světové válce. Diplomová práce, Západočeská univerzita v Plzni, 2017.

BEDNARČÍKOVÁ Jitka. Vývoj osídlení a národnostní struktury obyvatelstva Prachaticka. Diplomová práce, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2008

SLEZÁK, Lubomír. Pohraničí českých zemí na pokračování. Doosídlování v padesátých letech 20. století. Acta Economic Praveni, 15/2007, č. 7, 383-394

1 JOHN 1979, s. 122-125. Šlo o dva latinské spisy sv. Augustina a Alberta Magni a pozoruhodný česky psaný kalendář na rok 1485, který sepsal Vavřinec z Rokycan.

2 Sklárnu Adolfov založil r. 1813 Jan Meyr, ale Vimperští skláři prosluli už v dřívějším období, např. výrobou rubínového skla. Meyrova sklárna pak dosáhla světového věhlasu v průběhu 19. stol, pod vedením Viléma Kralika (Idatal a Luisina huť). Sklářská výroba ve Vimperku bohužel skončila r. 1995.

3 Vimperský rodák Johann Steinbrener založil r. 1855 tiskárnu a nakladatelství, fungující později s takovým úspěchem, že se mu zpětně dostalo přezdívky „vimperský Baťa“. Specialitou výroby se staly bibliofilské edice a miniaturní korány.

4 Nezmínili jsme mj. pozoruhodný podnik Mykota, specializovaný na zpracován lesních plodů a produkci sušených hub.

5 https://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=geo&id=2367

6 Věkoslav Handa Pardyl (1923-2014), profesor divadelní techniky a akustiky na DAMU, AVU, ČVUT, autor řady publikací a skript na toto téma, spolupracoval např. na rekonstrukci Hudebního divadla v Karlíně, r. 2010 oceněn Grand prix Obce architektů za celoživotní dílo. Arnošt Navrátil, mj. spoluautor hotelu Praha v Dejvicích, profesor FA ČVUT se specializací na sportovní stavby.