Případ Scarlett aneb Když kostky másla na hlavě společnosti vedou až ke smrti

Shrňme si fakta. V srpnu 2019 byl Liam Scarlett (8. 4. 1986 – 17. 4. 2021), do té doby rezidenční umělec (resident artist) Královského baletu v Londýně, suspendován kvůli podezření ze sexuálního obtěžování studentů Královské baletní školy. Nejstarší ze situací se prý odehrály už zhruba v roce 2009 (kdy bylo tanečníkovi a začínajícímu choreografovi zhruba třiadvacet let). O tom všem se vnější svět dozvěděl až v lednu 2020, když bylo zveřejněno (např. v listu The Guardian), že je Scarlett předmětem interního vyšetřování a kdy rovněž vyšlo najevo, že oficiální zdůvodnění odložení podzimní premiéry jeho nového baletu Oklahoma! kvůli nedostatku prostoru na nazkoušení v nabitém programu už tak časově vytíženého baletního tělesa, byla mírně řečeno jen snůškou pečlivě vybraných diplomatických řečí. Ale pochopitelně, nikdo nechce zbytečně skandály.

O dva měsíce později, v březnu 2020, vydal Královský balet oficiální tiskové prohlášení. S Liamem Scarlettem byl rozvázán pracovní poměr, jeho pozice v souboru byla zrušena, jeho balety nadále nebudou součástí repertoáru. Řekli byste si, že pokud došlo k tak radikálním kroku, jakým zpřetrhání několikaletých vazeb bezpochyby je (Scarlett byl součástí systému Královské baletní školy a Baletu od svých jedenácti), je bezpředmětné se ptát na výsledek onoho vyšetřování. Činy mluví samy za sebe. Až na to, že nezávislá komise došla k závěrům, že k žádnému ze vznesených obvinění nebylo nalezeno pádných důkazů, podezření zůstala nepotvrzena a šetření bylo proto ukončeno s tím, že nikdo nebude nadále stíhán. Prapodivné, zvláštní, neřkuli záhadné.

Samotný Scarlett se k ničemu od předloňského srpna veřejně nevyjádřil. Ani k obviněním, ani k vyšetřování, ani k vyhazovu z Královského baletu, ani k ukončení pracovního poměru a budoucích plánů v Queensland Ballet na Novém Zélandu, kde jej věrní rčení není kouře bez ohně suspendovali ve chvíli, kdy se dozvěděli o situaci v Londýně, aniž by dále provedli investigaci ve vlastním souboru, která by posílila či naopak vyvrátila britská podezření, ani k prakticky celosvětovému (čest výjimkám jako byl např. mnichovský Staattsballett) bojkotu jeho děl a faktickému ukončení jeho choreografické kariéry či minimálně jejímu odsunu do režimu stand by na blíže nespecifikovaný počet následujících let.

Vyjádřil se až v sobotu (respektive v pátek) a je asi na každém, zda jeho čin bude vnímat jako přiznání a rezignaci nebo poslední zoufalý výkřik. A rezignaci.

Celá situace je nesmírně komplikovaná, plná nejasností, prázdných míst a pochybností. Probouzí násobně víc otázek, než kolik je ochotna dát odpovědí, a ty, které opravdu dostanete, svou zdánlivou jednoznačností sice vyvolávají očekávání vašeho jasně definovaného stanoviska, leč k jeho plnému, zodpovědnému zaujetí vám nutně schází dostatek dat, což jednoho nevyhnutelné vrhá do hlubokých vod zón morálně šedých tak, že není s to dohlédnout dna, jakkoli na něm možná stojíte vlastníma nohama.

Viděno z přísně racionální, pragmatické perspektivy zbavené zbytečných emocí se vše jeví poměrně jasně. Obviněný jedinec byl vyšetřován, jeho činy zůstaly nepotvrzeny, v očích zákona je tedy čistý jako lilium a tak by k němu mělo být přistupováno. A jakkoli by možná byla lidsky pochopitelná prvotní mírná ostražitost, neměla by tato přerůst do radikálně odmítavého lynče, protože pro něj zkrátka nejsou objektivní podklady. Ostatně, budeme-li mimořádně odvážní, mohli bychom operovat s jedním ze základních principů, na nichž stojí právní systém civilizované humanitní společnosti, za niž se rádi považujeme, a to s presumpcí neviny.

Potíž vězí v tom, že lidé z principu nejsou tvorové příliš racionální a ona civilizovaná, humanitní společnost v dnešní době argumentaci presumpcí neviny především v případech týkajících se byť jen v náznaku sexuálního obtěžování, násilí nebo rasové diskriminace s umanutou důsledností potírá. A nutno dodat, že vedena ušlechtilými důvody (protože cesty do pekel bývají téměř výlučně dlážděny těmi nejlepšími z úmyslů), které chtějí vytvořit lepší svět, dát hlas utlačovanému a pocit klidu a bezpečí dosud umlčované, ignorované nebo rovnou vysmívané oběti. Otázkou však je, nakolik k těmto postojům přicházíme vedeni ryzím altruismem a nakolik jsme si jen bolestně vědomi té hromady kostek másla na hlavě, které se teď pokoušíme nenápadně zbavit. Ale místo toho, abychom zkusili onen příslovečný popel na sebe, sypeme ho na ostatní. Po vagónech.

A také velmi rádi ukazujeme prstem a křičíme ne nepodobní středověkému vesničanovi přihlížejícímu pálící či topící se čarodějnici. Křičíme na Královský balet, že půl roku vyšetřoval člověka podezřelého z požadování nahých fotek od mladistvých (což se mně osobně, přiznávám, zdá nechutné bez ohledu na věkový rozdíl, postavení a vztah mezi zúčastněnými stranami) a nic neřekl, křičíme na něj i poté, co onoho člověka propustí, ale nepodá jasné vysvětlení, protože máme (dost možná odůvodněný) pocit, že se něco nepěkného, od čeho si nikdo nechce špinit ruce, mete pod koberec. Křičíme na spolupracovníky, kolegy, přátele a fanoušky, kteří po smrti dané osoby vyjadřují kondolence a sdílí své šťastné vzpomínky, protože jak si mohou dovolit mít pozitivní zkušenost s někým, na koho padl byť jen stín obvinění ze sexuálního deliktu. Křičíme na spolupracovníky, kolegy, šéfy souborů a celé instituce, protože kde jste byli před rokem se slovy podpory, když se k jedinci svět otočil zády (opět stojí za to připomenout, že byl Scarlett, ano, možná vlastním, ale opakuji, že nepodloženým přičiněním, odříznut od instituce, která ho zaštiťovala a byla součástí jeho života přes dvacet let, jak mimo jiné zmiňuje ve svém článku i britský taneční kritik Graham Watts). Křičíme na společnost, kulturní fenomény, bílé muže ve středním věku, predátory, cancel culture, mraky… Nakonec ale zemřel člověk, možná se nic jiného než křičet nedá.

Scarlettův případ opět připomněl otázku, zda a nakolik je možné či žádoucí oddělovat umělce člověka od jeho díla. Alexej Ratmanskij, jeden z nejvýrazněji obviňujících hlasů na sociálních sítích, připomněl Ďagileva, Robbinse nebo Nurejeva, jejichž díla a uměleckou kariéru nezpochybňujeme, bez ohledu na to, že jejich chování by dnes asi jen těžko prošlo sítem celospolečenské konvence, tím méně urputných puritánů, kteří by nejraději umění tvořeno jen tak mravně čistými lidmi, jako jsou oni sami (pokud mohu parafrázovat bývalého tanečního kritika Financial Times a New York Times Alastaira Macaulayho). S analogií s dávno mrtvými tvůrci můžeme mít řadu problémů, sama ji nepovažuji za plně funkční, jelikož časový odstup bude hrát v takovýchto případech nezastupitelnou a stěží oddiskutovatelnou roli, nicméně hranice přijatelnosti a odmítnutí stejně nikdy nebude zcela přímočará a už vůbec ne všeobecná.

Přesto však, když se podíváme na řešení situace Královským baletem v loňském březnu, z důslednosti, s jakou ze všech jejich kanálů a sociálních sítí zmizela veškerá videa, v nichž Liam Scarlett zkoušel připravované inscenace, a oficiální články souboru, v nichž byly jeho balety představovány (byť v tomto konkrétním případě musím sportovně uznat, že vinu může nést překódování webu divadla), běhá mráz po zádech a člověk se musí hluboce zakousnout do desky stolu, aby se nesnížil k tolik zprofanovanému užití jednoho letopočtu z poslední třetiny 20. století. Končí čtyřkou. A někde je tam taky osmička. Vše působí o to schizofrenněji a pokrytečtěji, pakliže si dáme tu práci a z krátkého pohledu do programu loňské sezony Scarlettovy bývalé domovské scény zjistíme, že zkoušky nového baletu byly pozastaveny (pochopitelně, probíhalo vyšetřování), opětovné uvedení jeho starší choreografie Symphonic Dances v létě 2020 zrušeno (poté, co bylo sděleno, že obvinění nebyla podložená), ale jeho Labutí jezero v březnu (zkoušené během vyšetřování)? Inu, nechávám vás hádat třikrát…

Když jsem před rokem viděla na internetu poprvé informaci o Scarlettově obvinění, nevěřícně jsem na ni zírala s nahořklým pocitem, že se před tematikou sexuálních predátorů a příběhů označených #metoo nebudu moci schovat už ani v baletním světě (do té doby fungovala velice dobře bezbranná naivita, pro ostřejší případy zavřené oči, prsty v uších a hlasitý zpěv). Ve chvíli, kdy jsem v sobotu v poledne četla pořád dokola zprávu, že je Liam Scarlett po smrti, civěla jsem na obrazovku počítače paralyzovaná dobré tři minuty s nadějí, že když třeba ještě chvilku vydržím, vyjeví mi internet své sladké tajemství a sdělí mi, co si o tom všem mám myslet. Doufala jsem, že svět bude tentokrát hrozně jednoduše černobílý. Pořád není.