Nové číslo Historie a vojenství, první v tomto roce

První číslo letošního ročníku časopisu Historie a vojenství, které vydává Vojenský historický ústav Praha, se v těchto dnech dostává ke čtenářům. Obsahuje několik významných materiálů týkajících se především období druhé světové války.

+8

V úvodníku celého čísla ředitel VHÚ, brigádní generál Aleš Knížek, nejprve informuje o redakční změně v tomto periodiku: „Rád bych přivítal nového šéfredaktora Historie a vojenství Davida Pazderu a popřál mu mnoho zdaru v nelehké redakční práci. Zároveň bych jeho předchůdci Jaroslavu Beránkovi, jenž na konci minulého roku odešel do penze, rád poděkoval za veškeré úsilí, které v uplynulých šestnácti letech našemu časopisu věnoval.“ K poděkování Jaroslavu Beránkovi za jeho vždy vysokou profesionalitu, pečlivost, ochotu a vstřícnost, se připojují i další pracovníci VHÚ a činíme tak i touto cestou.

Prvním hlavním materiálem v čísle 1/2021 Historie a vojenství je text Karla Straky Prognóza války s Německem v názorech Vojenské kanceláře prezidenta republiky z jara 1938. Autor zde rozebírá otázku možného konfliktu s Německem na konci 30. let.

Kromě jiného píše: „V československých podmínkách měla naprosto zásadní význam především tato veličina – čas. Ona vlastně rozhodovala o tom, zda republika dostane šanci na účinnou obranu zejména v případě náhlého napadení. Publikovaná prognóza VKPR si jí velmi pozorně a správně všímá. Pracuje s ní ostatně jako se základním ukazatelem. Jejím prostřednictvím poměřuje hodnotu opatření, která v rámci predikce podrobuje analýze. Zcela realisticky konstatuje, že systém pohotovostních opatření a doplňování mírové branné moci v kritické době před mobilizací i v jejím průběhu neodpovídá míře rizik, která plynou z možností a tušených záměrů třetí říše. Explicitně takto vyjádřila skutečnost, že se za poslední přibližně čtyři léta, posuzováno z hlediska června 1938, mnoho k lepšímu nezměnilo. Odpovídal tento názor VKPR realitě? Objektivizovaná odpověď na takto přímo zacílenou otázku je vskutku souhlasná.“

Jiří Klůc je autorem studie se zajímavým tematickým zaměřením, věnuje se totiž vojenské hudbě československých vojsk za druhé světové války v SSSR. Příznačný titulek využívající text známé písně zní: „Přes spáleniště, přes krvavé řeky“.

Vojenská hudba čs. zahraniční armády v SSSR představuje dnes již zapomenutou kapitolu z dějin českého vojenství, téma se objevilo pouze v několika pracích. Přitom hudba se stala kulturním prvkem československé zahraniční armády na všech frontách a na vojsko měla zásadní morální a propagandistický vliv. Nejprve v roce 1942 vznikla v Buzuluku hudební četa o počtu pouhých několika osob, která s příchodem Víta Nejedlého v květnu 1943 přerostla v Armádní umělecký soubor, jenž byl součástí armády Československé a České republiky až do poloviny devadesátých let minulého století. A symbolem vojenské služby se stal vojenský pochod „Směr Praha“, který vznikl právě při činnosti hudební čety čs. vojenské jednotky v zimě 1942.

K druhé světové válce se vztahuje také text Martina Veselého Čekání na Godota. Souvislosti náletů britského letectva na území Protektorátu Čechy a Morava v roce 1940. Je vhodné připomenout, že se jednalo u mimořádné akce na samém počátku války, navíc podnikané ještě před tím, než se do konfliktu zapojil Sovětský Svaz.

Autor míní: „Nálety měly každopádně Němce přesvědčit, že protektorát není bezpečný, a to samé mělo platit i pro sudetskou župu, o to víc, že sudetští Němci „bojovali pro Říši“, a navíc odtud pocházel „brutální Karl Hermann Frank“. Další předestřený důvod je poměrně zajímavý – Beneš viděl v bombardování nejen podporu odboje, ale i ovlivnění nálady mezi „obyčejnými lidmi“, pro něž byla Velká Británie příliš daleko a stále více jich očekávalo „osvobození od nacistického jha od Ruska“. Bez ohledu na pakt Ribbentrop–Molotov se totiž v létě v protektorátu objevily zvěsti o brzkém konfliktu mezi Německem a Sovětským svazem, doprovázené heslem: „Než maliny dozrají, bude Stalin tady.“ Beneš opět vycházel ze zpráv domácího odboje, který v létě 1940 upozorňoval na rostoucí sympatie k Sovětskému svazu: „Do všech vrstev proniká stále více názor, že jen SSSR mohou národ zachránit. Ti, kteří odmítali Sověty dříve, chtějí raději dnes jejich vládu, než pozvolnou smrt národa pod Němci. Mluví tak i majetní, kteří by museli obětovat svůj majetek.“

Pavel Šrámek je autorem dalšího textu k období druhé světové války, nazvaného Hlavní velitelství československé branné moci na Vyškovsku na podzim 1938. V minulosti se autorovi podařilo z několika dokumentů a dobových vzpomínek částečně zrekonstruovat rozmístění složek Hlavního velitelství a publikovat poznatky na stránkách Historie a vojenství (HaV 5/1998). Dlouhou dobu se zdálo, že další údaje se již nepodaří dohledat, nakonec se však našly další dokumenty a informace. Po více než dvaceti letech je tak možné přinést nové, přesnější údaje o Hlavním velitelství a také o velitelství II. armády, které se na Vyškovsko přemístilo v říjnu 1938.

Zmarněný život Emila Šourka. Osudy důstojníka monarchie a republiky, předáka Vlajky a žurnalisty v protektorátu. Tak se jmenuje studie Pavel Večeři, jejímž cílem je seznámit čtenáře s životními osudy, vojenskou i novinářskou profesní dráhou, i s názory bývalého československého důstojníka Emila Šourka (1884-1954). Ve druhé polovině 30. let se z něj stal fašista blízký nacionálně socialistické ideologii i antisemita, za okupace byl stoupenec Vlajky, sympatizantem nacismu, po válce stanul jako obžalovaný před Národním soudem.

Autor píše: „…hodnost majora, kterou si z armády odnesl, jej doprovázela i v dobách, kdy už s vojskem profesně neměl co do činění a kdy mu jen dodávala společensky na lesku. Přestože major v.v. Emil Šourek, o němž je řeč, byl v okamžiku okupace diletujícím novinářem, skutečnost, že svou původní profesi musel nedobrovolně opustit, mohla významným způsobem přispět k politickému i morálnímu pádu člověka, jehož vývoj je jistě v řadě ohledů tuctový, v některých však nevšední. Zaslouží si pozornost nejenom jako osobnost přispívající svým střípkem k dějinnému obrazu českých zemí v letech nacistické okupace, ale také jako určitý typ kolaboranta, u něhož motivací ke spolupráci s Němci byl předválečný ideově politický vývoj, ale rovněž snaha zlepšit své neutěšené finanční poměry.“

V závěru čísla 1/2021 časopisu Historie a vojenství se čtenář může dočíst o další etapě rekonstrukce Armádního muzea Žižkov, autorem je Michal Burian, Leoš Krejča se ohlíží za další etapou projektu Posádková muzea pod záštitou VHÚ Praha, konkrétně roky 2019 a 2020. A Jan Sýkora a Petr Moudrý přispěli svými materiály, které se týkají restaurování sbírkových předmětů VHÚ.

Časopis Historie a vojenství vydává Vojenský historický ústav Praha, číslo 1/2021 v ceně 99 korun je možné koupit v běžných prodejních sítích.

RED